Maďarskem podél hranic ČSR
Michalovce-Bratislava

Čtvrtek 6.6.
Když už máme vše sbalené a připravené, Hana při brouzdání na internetu zjišťuje, že v Pardubicích došlo k železničnímu neštěstí a náš vlak, do kterého nastupujeme v Kolíně a kde chceme nechat auto, bude odkloněn nebo nahrazen autobusovou dopravou.
Dalším šetřením zjišťujeme, že vlak přes Kolín nejede a cestující budou převáženi busem do Velkého Oseka! Rozhodujeme se tedy jet rovnou do Velkého Oseka a tam nechat někde auto.
U nádraží je taková divná ubytovna a tak raději parkuji dál v běžné zástavbě.

Na nádraží není večerní klid, parta opilců je hlučná. Po jejich odjezdu, z jiného vlaku vylétá hůlka a pak batoh a pak chlap. Průvodčí vyloučil totiž opilce tak zlitého, že padal do kolejiště. Po jeho telefonování na policii (byl jsem vyloučen z přepravy s platným dokladem) a na záchranku (zranili mi hlavu úderem o kolejnici) usíná na zemi před lavičkou.
Ozývají se nesrozumitelná hlášeni z rozhlasu a dostáváme rozporné informace na webu (zároveň zpoždění 73 minut a hlášení o pozici na blízkém nádraží 5km). Vlak přijíždí s 45minutovym zpožděním. Naložíme kola do vagonu na správná místa dle místenky. Když nakládám brašny, volá na mne paní průvodčí, že kola máme dát na druhou stranu vagonu. Kolo vyndávám a přecházím. Hana odmítá. Jiný průvodčí na mne pokřikuje, ať si pospíším kvůli zpoždění. Nejdou mi otevřít dveře vagonu...
Pak se ukázalo, že průvodčí neví (!), že věšáky na kola jsou i na druhé straně vozu. Prodírám se vnitřkem vozu s kolem na původní pozici věšáku. Přes několik vozů se dostáváme konečně k lehátkům.

Naše lůžka dole jsou naštěstí volná, na vyšších pozicích jsou vysokoškoláci a vysokoškolačky. A mluví, mluví, mluví. Když to vypadá, že by mohli přestat, tak dostanou nápad koupit si pivo, které pijí p-o-m-a-l-i-č-k-u. Na prosbu, jestli by mohli nechat starce spát ale hned zhasínají a umlkají a já od 1 hodiny spím jako dudek.

 

Pátek 7.6.

Venku prší, občas až leje. Do Košic přijíždíme s hodinovým zpožděním, odjíždíme s 36 minutami. V Michalovcích jsme skoro včas. Celou cestu nám nikdo nekontroloval doklady, jsme důvěryhodní.
Po malém nákupu v Kauflandu jedeme do deště, ten ale po hodině končí a tak ve Velkých Kapušanech na lavičce obědváme. Jo a Hanu přepadli 3 psi, ale ukecala je.

První maďarské kilometry jsou vyčerpávající svou vodorovností a délkou rovných úseků.
Ubytování - pokoj v rodinném domku (Edit vendégház Szabolcsveresmart) v obci Szabolcsveresmart je skvělé:
- pokoj se vším, i mikrovlnkou
- po vypráni paní vše dala vyždímat v odstředivce
- na přivítanou dostáváme pálenku
- pak dostaneme maso s rýží v zelných listech
- dále dostáváme kompot čerešní a zavařené okurky
S majiteli "besedujeme" přes translator, ukazujeme si fotky vnoučat.

Sobota 8.6.

Ráno jsme zklamali paní domácí,  protože nám připravila kávu a my jsme si udělali vlastní. Díky hledání kešek jsme navštívili jezero, kde byl pěkný výhled na modř vodní plochy. Kešky jsme nenašli , ale komáři našli nás, bohužel. Ačkoli mám pláště Schvalbe přesto jsem píchnul, takže jsme měli první defekt. Naštěstí byl na šikovném místě se stánkem, kde šlo opřít kolo a schovat se ve stínu.

Oběd jsme si zajistili nákupem ve vesnické samoobsluze kde měli otevřeno v sobotu do 14:00. a pivem v restauraci, která byla blízko. Chtěl jsem ochutnat obě piva na čepu. Domlouval jsem se gestikulací,  ukázal jsem i na druhou pípu. Tam bohužel byl Radler. Maďaři, kteří přišli do restaurace po svém obědě doma byli docela hlasití. Maďaři už takoví jsou. Pijí pivo prokládané panáky.

V lázeňském městečku Sátoraljaújhely, kde je kopec 514 m (!) se Hana šla podívat na maďarskou kalvárii. Nebyla to Kristova křížová cesta, ale zobrazení utrpení Maďarů. Tamtéž příjemné posezení u piva.

Neděle 9.6.

Snídaně byla v ceně ubytováni. Ještě aby ne. Švédský stůl byl hodně chudý s málem zeleniny. Housky byly asi tak dva dny staré. Přiznáváme se, v hotelu jsme zcizili lžíci, kterou jsme zapomněli přibalit.
Cesta byla dost houpavá, obtěžovaly mouchy, ale byly "hodné", jen létaly kolem obličeje, ale nesedaly.

Na zajímavost jsme narazili u řeky Hornád, kde u břehu stál takový kontejner. Až při bližším ohledání jsme zjistili, že to je automatizovaná půjčovna lodí. Bez lidské obsluhy, podívejte se na https://www.kenu.app/sk

Cestou jsme nenarazili na žádnou hospodu, a tak jsme si potraviny, které jsme měli od švédského stolu, snědli samotné na odpočívadle pro turisty. Až v závěru cesty byla otevřená jedna nálevna. Nakonec jsme v této etapě nastoupali 800 m.
Ubytování máme na Slovensku a je velice prostorné a honosné, nic nám tady nechybí. Večer jsme si byli ještě projít. Když mi Hana dávala polívku tak jsme lžíci, kterou jsme postrádali, našli. Byla u polívek.

Čtvrtek 13.6.
Ač šly děti později spát, ráno nás už v 6:30 pokřikováním budí. No jo, děti. Hned u kempu nás překvapí větší jezero, které je asi určeno pro rybáře, na břehu je asi 50 minimol s dvojsedačkami. Na břehu je také  velké podium na představení. Pláž jsme nenašli.

Chvilku kolem nás hučí kamiony na silnici 22, po odbočení k hranici je provoz nulový.

Složité bylo objednání oběda ve vesnické hospodě:
Nejdříve Hana řekla menu a chtěla objednat jídelní lístek. Dívka kývla a nic nepřinesla. Pak jsme si všimli, že nad barem je napsáno menu, takže mají i nějaké denní menu. Stále se nic nedělo. Až když přišli další dva hosté a dostali hned polívku, naznačil jsem pantomimicky čtením rozevřené knihy, že chceme jídelní lístek. Kývla, ale nic se nedělo. Z kuchyně za barem pak přinesla na lístku propiskou napsaný překlad do angličtiny a tak jsme dostali zeleninovou polévku a kuře s rýží. To bylo to menu. Maso, stejně jako v Polsku, je nejčastěji podáváno v trojobalu.
Zajímavostí v této hospodě byla sbírka vojenských čepic nad barem:

Jsme ve střední části Maďarska, je tu více výstavných domů a pomalu mizí ty rozpadající se, ve kterých jsou většinou cikáni. Ti hodně perou prádlo, je to na šňůrách i plotech vidět.
Jezdí tu i více škodovek, na východě jsem neviděli žádnou.

Cesty byly dnes různorodé. Jeli jsme na cyklostezce podél hlavní silnice a museli jsme skoro prorážet rostlinstvo okolo ní. Zajímavá byla cesta podél hranice. Na koukání tam nic nebylo, ale cesta jako taková byla pěkná lesní.
Poslední krásná cyklostezka se změnila ve svém závěru jak vodní tok, a tak jsme se pod dvojím brodění raději vrátili, opět dvojím broděním na silnici.

Také jsme měli ovocný den, zkonzumovali jsme: višně, moruše, rybíz černý i červený a maliny.

Kemp v cíli měl zavřeno, a tak jsme našli ubytování Toronyszoba přes booking.com. Bylo to u nádraží v železničním vodojemu pro  parní lokomotivy. Železničnímu charakteru budovy odpovídalo zajímavé vnitřním vybavení. A od Hany si nechte vyprávět, jak udělala nákupu v zavřeném COOPu. K večeři jsme si dali langoše (doma děláme lepší) s pivem typu IPA.   

Pátek 14.6.

Ráno zjišťuji, že se při zbytečně násilném ukládání kola podařilo zlomit blatník. To ale není problém pro našeho ubytovatele, přichází s akuvrtačkou a dvěma vytvořenými otvory spojuje blatník páskami.

Trošičku jsme se s Hanou při cestě zapovídali a proto i trošičku zakufrovali. Pak se ale zdatně vyhýbáme zatopeným cyklostezkám u Ipeĺu.  U Dunaje  strmí paláce z krve mé a mého potu! A  již potkáváme první dálkové cykloputovatele s brašnami. Dosud jsme skutečně nepotkali ani jednoho.

"Co to je támhle nad řekou velkého?", ptáme se mapy a dozvídáme se, že v Ostřihomi je 18. největší kostel světového žebříčku. Návštěva stála za to.


Obědváme v motorestu se širokou nabídku. Já si dávám fazolový guláš, Hana fazolovou polévku. Jediný rozdíl je, že já mám kousky masa navíc. 

Následující část trasy je asi nejhorší z celé cesty Maďarskem. Cyklotrasa vede po špatně záplatovaných cestách a hup-hup objíždění po chodnících za moc nestojí, ani brašnám se to nelíbí a z kol odskakují. Jízda po bezkrajnicové frekventované silnici byla.... co je opakem procházky růžovou zahradou?