Alpe Adria 2.část,
od moře

27.6. - 3.7.2021
Autor textu Foto / video Ostatní
Hynek
Korektura Hana		 Foto Hynek, Kalimero
 Interaktivní mapa
Tento článek je pokračováním Alpe Adria k moři(1), popisu cesty ze Salzburgu do Grada.

Neděle 27.6. (trasa na mapy.cz)
Když jsme za povzbuzujícího potlesku odjížděli s plně naloženým kolem z kempu u moře, nezdálo se mi o moc těžší, než v předchozích dnech. Pak ale přišla stoupání před Terstem a už v druhém na mne a Kalimera (s motorkem u zadního kola) Hana čekala 15 minut, tak jsem si říkal, na co jsem se to dal, jestli jsme to nepřehnali. Co si říkala Hana, nevím. Vím ale, že nejvíce času žerou přestávky a hlavně na počátku července je DLOUHÝÝÝ den, a tak to zvládnout půjde. A šlo. Nehonili jsme se a večer byl vždy dost dlouhý na to si povídat a nebo jít na procházku. Pojďme ale postupně:

Cesta kolem moře a na rovině u něj utíkala rychle, zvláště když začala květinovým startem.		  

Na tuhle vyhlídku před Terstem jsme se zapotili.		  
Oběd na městské pláži byl s lavičkou i pitnou vodou a WC.

Mapy.cz nás vedly přes nádraží, kde už asi dlouho vlak nejel.		  
Pak nádraží přešlo v doky, říkal jsem si: "To jsem zvědav, jestli legálně projedeme". A projeli jsme.

To nejpompéznější náměstí u moře v Terstu		  


Kalimero našel z Terstu krásnou výpadovku - jak jinak, než po zrušené železnici. K jejímu začátku jsme sice museli občas tlačit, ale nebylo to tak dlouhé. Jen ten start jsme trochu hledali, na místě byla i směrovka cyklo Parenzána do Istrie. V Trieste by bike se jedná o trasu číslo 1.


Ve městě jsme na cestě potkali i kluka na skatu.


Pak se cesta změnila na takovou uježděnou písčitou s koukajícími kamínky. A tam už to šlo pomaleji. Na nejmenší kolečku na převodníku jsem přehodit nemusel, ale stoupalo se špatně.


Hranice šla překročit bez zastavování. Asi byla vyslyšena výzva NO BORDERS. Nebýt cedule, nepoznali jsme, že už jsme ve Slovinsku. Na vrcholku stoupání jsme byli už v jiném státě. A místo celníků zde byla restaurace. A bylo vedro! I Kalimero si dal velké pivo. Vůbec se myslím, že jsme jej na výletě, co se týká alkoholu, dost proškolili.

Projeli jsme kolem jeskyní Škocjanske jame a stejně jako před 10 lety s Hanou jsme kempovali v Kempu v obci Škoflje. A stejně jako před 10 lety jsme nemuseli stavět stan, ale natáhli si karimatku na verandě. WC, sprchy, elektřina. A stejně...tam s námi byla jen jedna rodina na velkém place. A stejně... jsme si koupili Lasko pivo.




Pondělí 28.6. (trasa na mapy.cz)
Ačkoli naše trasa vedla po mezistátní EURO-VELO 6 BALTIC ADRIA a v mapovém podkladu byla tlustá bílá čára, byla to hodně kamenitá cesta. Původní trasu jsme opustili a dali se po hlavnější silnici 409, jela tudy i Via Alpina Red R3. Abychom doplnili potraviny, uhnuli jsem ze silnice do Obce Senožeče, ta je dost velká, tam by něco v centru mohlo být. Ano, byly tam zajímavé výrobky z plastových víček, ale obchod ne. To nás místní poslali zpět k hlavní silnici. Začíná se projevovat cestovní hlad, ke svačině jsem sežral velký sladký šáteček.

Další profil trasy byl houpavý 		 
  tady


Naše silnice kličkovala okolo dálnice a tak na ní byl provoz malý. Dále byl v plánu hrad Predjama. Z poklidné silničky jsme odbočili na takovou "okresku". Vedla na ní cyklo Grajska, Jamska  a snad také ještě nějaká větší VIA ALPIA. Ze silnice jsme uhnuli na lesní stezičku. A proti nám projel motokrosař. Uhnuli jsme mu, dva bychom se vedle sebe nevešli. To už jsme dávno nejeli, ale naložená kola sváděli z kopce.
Ano, tady se to stalo, tady Hana přišla k té obrovské modřině od zadečku ke kolenu, jak vám ukazovala ve Žluticích. Nadávala jen malinko a pivo s výhledem na hrad ji zklidnilo zcela. 		  
Oběd ve stínu
 

Poslední třetina naší 90km trasy již byla rovinatá, včetně cíle, hlavního města Slovinska, Ljublaně. Protože jsme zde s Hanou již byli, udělali jsme Kalimerovi "výcuc", hlavně architektonický-Plečnikovský.

Univerzitní knihovna


Trojmostí, uprostřed náměstí nad kruhem osvěžující tryska (všimněte si značky s deštníkem), nad tím vším Ljublanský hrad		    

Universita

Pak už jsme jen zablokovali ztracenou platební kartu a šli spát do nejdražšího kempu na cestě, na okraji hlavního města. Jiný jsme nenašli.

 		    
Úterý 29.6. (trasa na mapy.cz)

PLÁN: Nejkratší trasa, 52 km s jednoduchým profilem. Rovinka, malinko do kopce, víc do kopce, do kopce, na vrcholku občerstvení a pak frrrrrrrr z kopce do kempu. 		 

Ve velice řídce obsazeném kempu jsme ani nestavěli stan, za to sušárnu jsme obsadili hojně, nejen u naší "kóje".		    

Skutečně na začátku byla rovinka, kterou jsme projížděli díky Kalimerovu plánování po vedlejších silnicích v obcích s menšími domky.
Pak začalo stoupání, ne moc velké, ale nohám se nechtělo, zvlášť když sluníčko pracovalo dle letního plánu na 110%.

Pivo bychom si dali, ale nikde nic. Pak Hana našla hospodu, přímo u silnice, ale bez lidí a bez obsluhy. Dveře do domu zavřeny. Zvonili jsme na zvonek ale nikdo nevyšel, i když okna byla otevřená a bylo slyšet hudbu. Zvažovali jsme i možnost vytáhnout stolek a židličky z otevřeného přístřešku, ale to mi přišlo moc drzé. Poobědvali jsme tedy, dá se říci tradičně, na schodech. Doplnili studenou vodu z výčepní stolice (pivo neteklo) a pokračovali.

Před závěrečným výšvihem (tak autoři v cykloturistice popisují prudké stoupání, které má v popisu trasy naznačit, že TO ZVLÁDNETE JEDNA DVĚ) jsem si na odbočce k vrcholu lehl na lavičku a rovnal záda a soustředil se na výkon (popravdě, měl jsem toho dost). Pak jsem tedy odbočil a zjistil, že začátek stoupání je horší, než jsem si představoval. A navíc takový dlouhý, přímý úsek, kdy člověk bohužel vidí, co ho ještě čeká. Jel jsem a přemlouval se: Ještě k tomuhle domku, ještě k tamtomu patníku, ke stromu se stínem... Nakonec jsem se ukecal a přímý úsek vyjel bez tlačeni! V následujících serpentinách ve stínu stromů to už šlo lépe a vyjel jsem jej prakticky bez zastávek (jenom pětkrát jsem zastavil).		    

Volovljek - Vzrové sedlo, vlevo je restaurace s občerstvením a sedí tam Hana s Kalimerem a studeným pivem.
A tady je to plánované FRRRRR dolů.

Ranní plán jsme tedy stoprocentně splnili. Zbylo nám spoust času na procházku obcí, opulentní večeři v místní restauraci (české pivo Staropramen) i procházku veřejně přístupnou minivesnicčkou, kde jednotlivé domky připomínají různá řemesla. Pěkný odpočinkový podvečer a večer.
Se stavěním stanu jsme se nezdržovali, pršet nemělo. A skutečně nepršelo.


Středa 30.6. (trasa na mapy.cz) 		   
V tomto kraji je asi móda slavit padesátku na "plný prdy". Už včera jsme viděli na zahrádku plnou dárků k padesátinám. A dnes zase. Zajímavý zvyk.

Po ranním 12km rozjezdu dle řeky Savinja začala silnice stoupat po asfaltu. Pak po prašném, lehce kamínkovém povrchu. Před obcí (asi 3 chalupy) jsme si odfrkli, zase začal asfalt. Asi ty kamínky zaasfaltují příští rok. Chyba lávky! Za obcí asfalt skončil. Byl zde jen kvůli prášení. Čekala nás ještě jedna "zrada". Před vrcholem bylo ještě klesání. Sice jen asi 60 výškových metrů, ale zamrzí to. Na vrcholku Spodnje Sjeme (1255m) je vše "příkoří" zapomenuto, jedeme dolůůůů!


A dokonce dnes obědváme u stolu u řeky. Oproti předchozím obědovým schodům to je luxus.


V obci Črna pod Koroškem (krásné jméno, což?) dáváme zasloužené pivo a těšíme se na 2.5 km zkratku tunelem skrz horu Veliki vrh. Jak ale poznáváte ze zavřených dveří na obrázku a apendixu na mapě , nebyli jsme úspěšní. Zavřeno, spíše se jezdí z druhé strany. A jak jsem se později dozvěděl, je vstupné 30€ (Go underground by bike, podzemljepece.com). Podle videí na youtube by průjezd s brašnami byl asi složitý.


Vyjet ze Slovinska bylo lehce složitější než do něj vjet. Na rakouských hranicích byla dvojmužná kontrola. Kontrolovali nejen covid očkování, ale i pasy nechali projít kontrolou.


Kempujeme u přehrady na řece Drávě . Cestou před kempem nebyla žádná restaurace, těšíme se, že se najíme přímo v kempu. Tam ale inzerují jen pizzu. No tak dobře, máme hlad. Na dotaz v recepci se dozvídáme, že DNES pizza není. A tak přijdou na řadu čínské polévky, které jsem měl původně jíst jen já. A přišly k chuti. A i pivíčko (z automatu) bylo.

Na závěr byla i BÁBOVKA! Do kempu přijela slovenská rodina s dětmi a pozvali nás. Hezká tečka dnešního dne.
    


Čtvrtek 1.7. (trasa na mapy.cz)  
Abychom stihli akci ve Žluticích od neděle, tak jsme včerejší etapu oproti plánu prodloužili, dnešní také, a tak dosáhla délky 100km. Zajímavá byla tím, že stále stoupala. Ale mírně.		  

Ráno nás sluníčko vytáhlo ze stanu ven,
Kalimero si vytáhl CELÉ své spaní z podpřívěsového ležení.
Na cestě jsme navštívili ve Volkermarktu kostel sv. Ruprechta. To vlevo, ač to na první pohled vypadá jako lednice s mrazákem, je skutečně zajímavá zpovědnice, vpravo zase covidová svěcená voda.

Cykloturistická, taková byla další Kalimerem naplánovaná cesta. Stále se bylo na co dívat, a tak jsme zapomínali na to, že nás hýžďové svaly - jsou to vůbec svaly? - tlačí.
 
 
Friesach - městečko s vodním příkopem

Friesach - město s pěkným náměstím		  
Friesach - město, nad nímž je asi 5 středověkých věží
 
Po včerejších negativních zkušenostech s večeří v kempu jsme si v  Murau (ano, na řece Mur na stejnojmenné cyklostezce) dali večeři ve městě, kebab. Kalimero to měl jako kulinářskou premiéru.
V kempu samozřejmě byla dobrá restaurace. Kemp Olachgut byl skvěle vybaven, využili jsme jeho stolky alespoň k večernímu kávo-vinnému posezení. Sedíme v bundách. Dnes bylo chladněji, okolo poledne spadlo i pár kapek.		    
 
Zajímavosti na závěr. Vlevo cyklostrom v Murau. Pokud si myslíte, že koupelny v kempu byly nedodělané, tak to je mýlka. To jsou neomítnuté kameny a je to umění. Ve sprchách hrála i hudba!


Pátek 2.7. (trasa na mapy.cz)  
Od řeky Mur k řece Enns, kudy vedou známé cyklostezky, s jedním větším stoupáním - Obertauren - to je páteční  (opět oproti plánu prodloužená) trasa.		    

Cyklo Murradweg je trasa, kterou bychom měli někdy projet. My jsme ji ochutnali kousek a byl to dobrý košt. Tak třeba architektura kolem cesty.




Železniční občerstvení:


Vlastní cesta:


Fotek bych mohl mít více, ale my pospíchali vědouce, že stoupání na Obertauren, které již známe z roku 2004 (Trip-Lungau), stojí za to.

Jéé, tenhle hrad v Mautendorfu známe, pod ním jsme spali se Zlatkou a Petrem. A tam nám Petr sliboval, jakých rekordních rychlostí budeme dosahovat, až budeme z Obertaurenu sjíždět.

    
Ze stoupání na Obertauren mnoho fotek nemám, jenom dvě. Bylo to pro mne nejtěžší stoupání na naší trase. V pobočném tunelu, který je otevřený jen v zimě jsem kličkoval, na začátku zimního střediska jsem měl hypoglykémii, zastávek bylo bezpočet. A ani jsem, Karle, nedělal, že fotografuji.
Hana (s nejtěžším nákladem včetně stanu) si dost počkala.

Z kopečka se jelo parádně. Také nemám moc fotek, protože to jelo parádně.

V Radstadtu (na řece Ens) bylo dle mapy.cz několik restaurací. Rozdělili se na několik průzkumných skupin, prověřili nabídku jídel a ceny a pak Hana navrhla, kam půjdeme. A já jsem rozhodl, řekl "Ano".


Večer jsme vypnuli televizi a debatní večer jsme strávili u umýváren v myčko-prací části kempu Forelencamp.


 		    
Sobota 3.7. (trasa na mapy.cz)  
Profil poslední 77km etapy Radstadt->Salzburk byl sympatický.
Výstup z Gasthofbergu na sedlo pod Östereibergem byl často na tlačení kola, ale krátký. 		 

Schloss Tandalier 		 
Rovina na začátku na rozjetí. To modré je Hana. Jde nám příkladem, nefotí, dnes k autu musíme dojet brzy.

Výhledy ze stoupání, údolí Enns		  
Na sedle jsme si dali poslední pivo

Výhledy na druhé straně kopce byly dechberoucí. Jelo se s kopce, tak toho dechu nebylo tolik potřeba.
    

Do Salzburgu jsme dojeli po druhé straně Salzachu, než jsme vyráželi k Jadranu.
Auto zaparkované v klidné části města bylo na místě, v témže kempu jako při startu celé výpravy jsme se umyli a dali si závěrečnou kávu oslazenou uspokojením z toho, že se nám podařili splnit plán a dokonce jej zkrátit. Dobře nám bylo.		  
Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.

Na hlavní stránku HaHy