Přejezd Jizerek Jakuszyce->
Bedřichov
(+bonus Vysoký hřeben)

23.2.2019 (20.2.2019)
Autor textu Foto / video Ostatní
Hynek
Korektura Hana		 Foto Hynek
 Interaktivní mapa přejezdu
Po loňském úspěšném zdolání mezistátní trasy z polských Jakuszyc do českého Bedřichova jsme se rozhodli i v roce 2019 akci zopakovat. Protože expedice začínala na sobotu brzo ráno, v 8 hodin. Sešli jsme se v Jabloneckém Exu již v pátek. Mohl bych napsat, že jsem probírali varianty cesty, debatovali nad mazáním a vrstvením běžeckých vosků a vhodným oblečením a optimálním oblečením, případném rozmístění podpůrných stanic, ale to bych lhal. Řekli jsme si, že pojedeme jako loni, kdy jede vlak a zbytek času (96%) jsme jen mile rozprávěli.

Po budíčku v 6:45 skupina u Irinky (Pavel, Hana, Hynek) nastoupila do kuchyně k prostřenému stolu, s čajem s optimální teplotou a kávou na probrání v jabloneckých kostelních hrníčcích. Servírka běhala tak rychle, až se rozmazala:
Vlak přijel na čas. Vybírali jsem dveře, abychom byli u skupiny, co nastoupila dříve (Zlatka, Hanka, Jana, Mirek, Láďa a Alena z Frýdlantu). Pozdravili jsme se ale jen s posledně jmenovanou, která stála u dveří. Ve vagónu bylo HUSTO. Bylo tam husto běžkaři s běžkami a holemi. Ve Smržovce se to ve vlaku naředilo, že jsme si i sedli. V Jakuszycích nás vlak vypustil ven a praktický prázdný jel dále.
    

Na perónu jsme se pozdravili a z tratě železniční jsem přešli 		   
na závodní běžkařskou trať. Perfektní tři stopy a na kraji i místo na bruslení:
    
  Jana zvolila na výpravu červenou černou kombinaci:
  
Do Orle jsme dojeli NATOŠUP.

Za Orle se upravená trať změnila na ledovou plochu. Plochodrážní motocykly s pneumatikami s hřeby nemajíce, museli jsme se doštrachat na přechod přes Jizeru. Bez pádů se to neobešlo. Kupodivu mne naražený zadek začal bolet až večer.

Přešli jsme mostek přítok Jizery. Sněhu, jak vidíte, bylo dost:


Pak sundali lyže i profesionálové (Mirek) a připosraženě jsme došli na most přes Jizeru.
    

A pak nás čekala již dobře upravená trasa na Jizerskou louku.
   

Na Pyramidě bylo též husto, ale přítok i odtok lyžníků byl rovnoměrný a tak jsme i zasedli ke společnému stolu. Poobědvali jsem polívku a pivo a dobře se jelo dál.
   
Sluníčko svítilo, ale sníh byl nerozbředlý, rychlý, asi náš (Ha+Hy) letos nejrychlejší.
    
Když jsme se ohlédli, byl vidět klasický pohled nejen na Bukovec ale i na Krkonoše
    

U Kiosku - Promenádní jsme jen přibrzdili, Smědavu jsme vynechali a spustili se pod Jizeru


A už se usmíváme na Knajpě. Hana má úsměv trochu křečovitý, mírné stoupání jí přišlo nekonečné.

Za Knajpou ještě trošku vystoupáme na nejvyšší bod trasy (stejně jako na Jizerské padesátce) a pak na Čihadla a Rozmezí a pak už jen frrrrr dolů přes Kristiánov, Novou louku... A hele, jsem na stadionu v Bedřichově 31 km za námi. Zdravíme se GIVEMEFIVE a pózujeme fotoreportérům.		    
   

A ještě papírový příťuk Hance k pondělním narozeninám.


    
   

A tohle je skvělá kyselová tečka v restauraci u Irinky.

 		    
Teček bylo více. Uprostřed je celerový salát s krabími tyčinkami, vedle zelné bochánky se škvarky (Irinčiná premiéra) a pak ještě Blanka přidala koláč ke kávě. Chleba vpravo jen jako dekorace.

 		    

 Vysoký hřeben
(bonus)
V letošních (2018/19) informacích na stránkách pečovatelů o jizerské běžecké tratě (Jizerská OPS) jsem se několikrát dočetl, že je upravena trať na Vysokém hřebeni z Maliníku. Je dlouhá 14km a vypadá takto:
    
No to bych mohl vyzkoušet, udělat si radost a také poznat Jizerky bez davů lidí, být tam jen sám se sebou. Volba padla na středu 20.2.. A protože jsem si chtěl udělat klidné ráno, nespěchal jsem. Popovídal jsem si s vnuky, pochoval Nelču, udělal si presso. V Jablonci jsem za půl hoďky, zastavím na parkovišti u Penny a nastoupím do autobusu 101 v 8:56, co mne dopraví za 18 Kč na stadion v Bedřichově.

Jenže café-presso přešlo v stresso-presso. Ještě jsem musel odskočit na WC, abych mne TO nepřepadlo na trati. A ven to šlo pomalu. Auto bylo třeba nečekaně oškrábat. Ale čas byl ještě dobrý, dálnice prázdná. To se ale změnilo v Jablonci, kde fronta aut před kruháčem Zelený strom byla o 200m delší, než v sobotu dopoledne. A autobus již vyjel.
Představoval jsem si počítačovou hru, jak v bludišti města závodí zlý duch a já s cílem parkoviště. Kdo vyhraje?
Při jízdě jsem se v duchu připravoval na výstup z auta, co odhodit a co na sebe nahodit a v jakém pořadí.
Paráda, na zastávce stojí lidé. Jako závodník F1 dojíždím do boxu, prvního parkovacího místa. Sedačka dozadu, navlíknout boty. Vystoupit ven-bunda a batoh. Zadní dveře - lyže a hůlky. Zavřít, zamknout. Dobíhám na zastávku. Ještě si stihnu zavázat jednu botu a nastupuji.


V poloprázdném autobuse (hurá, nebudou tam lidi) usedám přes uličku vedle Niagáry, také jede. Klid na vydechnutí byl ale krátký, v Janově nastupuje asi 40 školáků a je tu husto. Někteří i zpívají... Na stadionu rychle nasazuji běžky a unikám školákům.

Na rozcestí u Nové louky ale rozhodně nejdu osamoceně, jsou prázdniny. Vládní cesta na Maliník už je skoro bez lidí (chodí jen v okamžiku, když si odlehčuji u cesty v lese). Na Maliníku hlásá tabule otevřeno, ale je zavřeno.		  
Od prázdného parkoviště jde černá asfaltová cesta nahoru:

Po cca 100m je odbočka vlevo a ta už běžná široká běžkařská
    
Když otočíte hlavu, uvidíte asfaltku z parkoviště:
    
Po vjetí do lesního porostu se proti mně objevil mládežnický dorost. Začátečníci děsivě plužili nebo zbaběle snášeli lyže na ramenou. Tak jsem musel (?) jako geroj kopec k vrcholku sjezdovek vybruslit. Na vrcholku stoupání jsem nemohl popadnout dech. Funěl jsem jako lokomotiva. Na ty se ještě dnes jednou dostane.

A hned následovala další hra. Bojový úkol projet v místě dvou končících vleků mezi tyčemi bez zásahu talířem. Nejen že tyče jezdily oběma směry, ale záludní sjezdaři je pouštěli zpod svých hýždí a tím jim udělovali nečekané zrychlení vpřed následované stejně dynamickým zhoupnutím vzad. Přiznám se, neprošel jsem bez ztráty kytičky, jeden zásah jsem utržil. Ale jen do baťohu, ne do hlavy.
Za kotvovým vlekem se mi pak otevřel výhled do údolí Bedřichova:


Následující cesta vedla hřebenem a žádné záludnosti a dobrodružství již neobsahovala. Následovalo pár serpentin a byl jsem nad Hašlerovou chatou, kde byla cesta trochu zdupaná chodci.


Za ní mne čekalo překvapení, křížová cesta a studánka Trniště:
   
Trocha vlastivědy z Estudanky.eu: K prameni si chodil mlynář Christian Hirschmann z Hraničné omývat nemocné oči. Po uzdravení ho farář z blízkého Janova nad Nisou přesvědčil, aby pramen upravil. U zázračného pramene stojí pomníček se soškou Panny Marie, který nechal v r. 1901 postavit Anton Preussler.

Tuto pověst jsem ale neznal a oči si neomyl. To se mi později vymstilo. Jen počkejte.

Zocelen dnešními nástrahami jsem se nenechal ve sjezdu překvapit kmenem kolmo položeným přes cestu a ohlodaným zuby rolby. Rozjel jsem se, odrazil a plavně přelétl :-). Foceno těsně před odrazem:

Od rozdělení tras (vybral jsem tu jižnější, delší)  následovalo 6 km, kde jsem nepotkal ANI JEDNOHO člověka. Fakt. Namouduši.

Na parkoviště Maliník jsem se vrátil na jižní straně, od Liberce:


U již otevřeného kiosku na Maliníku mne mile překvapila výbava nářadím, které jsem nemusel užít:		    
   
Času zbývalo dost, dovolená na horách se musí užít, a tak jsem Kanálem pokračoval k Závorám a Polednikckou cestou začal objíždět Olivetskou horu západním obloukem.
Abych se rozumně rozložil síly a naplánoval cestu, vytáhl jsem mobilní telefon. A sakra, zbývá 7% nabití. Displej svítí úsporně málo, okolo sněhobílo a můj chatrný zrak (kdybych si ty oči u studánky omyl...) čte čas odjezdu busu v 15:11. To musím stihnout! Dojíždím k Bílé kuchyni, na Hřebínku (mají otevřeno!) vykroužím zatáčku vpravo a jako rychlík Vindobona se řítím ke Gregorovu kříži.
Tady už mi palivo dochází, Hyn-motor těžce spaluje energii a přenáší ji na pohyb. Využívám tedy jiných zde jedoucích  rychlíků a snažím se v jejich závětří držet co nejdéle. Ve sjezdu od Buku střádám energii na závěrečný finiš na nádraží, tedy na stadion. Stíhám to, jsem dobrej, je 15:05. V klidu volným krokem odcházím na autobusovou zastávku.
Ale bus 101 NIKDE! V 15:15 se podívám na jízdní řád. V 15:11 to jezdí jen o víkendu. Ve všední den až v 15:41. Ale co, nevadí. Když jsem espres Vindobona, tak jdu do kiosku a výlet končím s:
  Foto Pavel Burger  
Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.
Translate this page to:

Na hlavní stránku HaHy