Jak jsem viděla Indii

18.12.2017-9.1.2018
Autor textu Foto / video Ostatní
Líba
Korektura Hana
Foto na Rajčeti Líba
 
Podívala jsem se po Evropě jak na kole, tak jako turistka na více míst, ale po nějaké době mě to přestalo oslovovat. Všude v Evropě mi to připadá podobné, kultura, příroda, máme se všichni dobře, máme nadbytek, takže cestujeme z přepychu do přepychu. Delší dobu jsem si přála podívat se do jiného kontinentu než je Evropa, na styl života, památky, a tak kolem. Nechtěla jsem s cestovkou, ne jen kvůli financím, ale potřebovala jsem trochu dobrodružství – nemít jisté, kam si večer lehnu. Na U3V jsem potkala cestovatele Jirku, který takhle cestuje už 15 let, v lednu minulého roku jsme na zkoušku byli na Madeiře a jeho přátele usoudili, že se k nim hodím. Domluvili jsme se, že se podíváme do Guatemaly. Levné letenky nám v létě unikly, takže jsme se domluvili na Indii.
Indie je plná kontrastů, přepychové paláce střídají se s chudobou, vůně koření se střídá s pachem hnijících odpadků, troubící ťuk-ťuk (levné taxíky) se střídají s drahými vozy západních značek.
Indie má 29 spolkových států, 3 287 590 km², 7. největší země na světě s 1 281 935 911 obyvateli, 2. nejlidnatější země na světě, hlavní město Nové Dillí, měna indická rupie (INR).
Rozhodli jsme se pro oblast Rádžasthán. Je to největší indický stát, má rozlohu 342 269 km², obyvatel 56 473 122, z toho 88 % vyznává hinduismus. Hlavním městem Rádžasthánu je Džajpur (Jaipur), také často nazývaný Červené město.
Sbalila jsem si pár hadříků, hygienické potřeby, spacák a karimatku pro případ, že neseženeme ubytování. Dala jsem na své kamarády Evičku, Frantu a Josefa, kteří už takhle cestují 15 let, nedělají z toho vědu a vždy se ve zdraví vrátili domů.



Letiště
Naše cesta začínala 18.12.2017 letadlem do Říma a pak do Dillí, kde jsme strávili na letišti u odbavení, kde nám brali také otisky prstu, 2,5 hod.. K ránu, kolem 5 hod. místního času, jsme se jeli ubytovat. Po 3 hodinách spánku jsme se vydali koupit lístky na vlak na následující cestu do Ágry. Cestou na nádraží jsem koukala kolem sebe a říkala si „Holka, když v téhle zemi přežiješ 24 dnů, tak jsi dobrá!“. Tolika smogu, špíny, hluku, psů, opic, kraviček, aut, motorek (žádné katalyzátory) na jednom chodníku, na jedné silnici jsem neviděla a do toho davy lidiček.
   
Všichni se tam vešli, jeden druhého, dá se říci, respektovali, nenadávali si, byli docela v pohodě.
V Indii není jen tak jít k pokladně na nádraží a koupit si lístek na vlak, nejdříve musíte vyplnit formulář skoro podobný jako při vyplňování víza. Po koupi lístků jsme si najali na půl dne taxi, tříkolku ťuk-ťuk (tato taxi jsme používali po celou dobu pobytu v Indii, byla za babku a měli jsme pocit, že alespoň pár korunami přispíváme taxikářům k obživě rodin) a vyjeli po památkách v Dillí. Navštívili jsme třípatrový chrám Laxmi Narayan (30 000 m2, zastavěná plocha 2 100 m2)




s překrásnou mramorovou svatyní (do které, stejně jako v jiných indických chrámech, se chodí bosky a nohy se před vstupem umývají), největší indickou mešitu, tzv. Páteční (Jama Masjid), s dvorem pro 25 000 věřících a hrobkami panovníků a nakonec Bránu Indie. Je vysoká 42 m, patří mezi největší válečné pomníky v Indii a je na ní vyryto 13 300 jmen z celkem 70 000 indických vojáků padlých v první světové válce.

Cesta vlakem druhé třídy (první byla obsazena) do Ágry mě překvapila, dostali jsme snídani: čaj s mlékem, džus, kávu a nějaký sendvič – vlak, žádná divočina. Ágra leží asi 200 km jihovýchodně od Dillí. V Ágře jsme navštívili slavný Tádž Mahal, který byl Šáhdžáhánem vystavěn na památku jeho předčasně zesnulé ženy.

Milovaná žena mu porodila osm synů a šest dcer, avšak v roce 1629 při porodu posledního dítěte ve věku 36 let zemřela. Jeho žal byl tak veliký, že pro ni truchlil celé dva roky a učinil slib, že postaví pomník hodný její památky, něco, čemu by se nevyrovnalo nic na světě. Mogul povolal architekty, inženýry, sochaře a kaligrafy z Persie, Turecka, Samarkandu, Benátek i Francie. Vedoucím architektem byl Istad Usa z Íránu, který stavbu navrhl tak, aby symbolizovala krásu a věčnou lásku. Tádž Mahal se stavěl 22 let (1632–1654) a na jeho stavbě se podílelo 20 000 dělníků. Hrobka je celá postavena z bílého mramoru. Její povrch je zdoben polodrahokamy, drahokamy a kaligrafickou výzdobou z černého mramoru. Původně bílá hrobka silně trpí znečištěním ovzduší a žloutne. K udržení původního stavu je navrženo pravidelné (jednou za 2-3 roky) obalení celé stavby bahnem. Jak bahno přisychá, váže na sebe nahromaděnou nečistotu a po zaschnutí se opláchne. Každé čištění potrvá asi dva měsíce a bude stát 230 000 dolarů. Od roku 1983 je Tádž Mahal součástí seznamu světového dědictví UNESCO.

Šáhdžáhán byl nejvýznamnějším stavebníkem období „mogulské architektury“, řadíme do ní kromě Tádž Mahalu i řadu mešit, včetně Páteční mešity v Dillí. Další význačnou stavbou Ágry je „Rudá“ pevnost z červeného pískovce. Pevnost byla za vlády Šáhdžáhána přestavěna na obytný palác, přičemž bylo použito velké množství mramoru a mozaiky. Velmi zajímavými částmi pevnosti jsou zejména Perlová mešita, místo pro udělování veřejných a soukromých audiencí, je tam i hrobka malý „Taj Mahal“, kterou dal postavit jeho syn. Obsahuje i rozsáhlé vězení, kde byl svým vnukem uvězněn císař Šáhdžáhán, který postavením Taj Mahalu zruinoval svou pokladnu.
Další zastávkou byla pevnost Fatehpur Sikrí, „město vítězství“.
Hodinová cesta autobusem byla náročná, na silnici samá díra a autobus chatrný, ale měl určitě brzdy, což si myslím, že je důležité. Pevnost byla na krátký čas hlavním městem mogulské říše, nechal ji vystavět císař Akbar na místě, kde mu bylo předpovězeno narození syna, korunního prince Salíma a budoucího císaře. Pevnost a zároveň město však byla během 14 let opuštěna pro nedostatek vody.
Při přesunu do Džajpuru byla v autobuse k mému překvapení i lůžková část,
   
 ale během hodiny se autobus proměnil v tržiště, na zastávkách do autobusu vždy vběhli místní prodejci, kteří nabízeli všechno, také mastičky na klouby, ale hlavně vodu a jídlo. Na postelích sedělo a leželo i 5 lidí, všichni se tam vešli a nikomu nic nevadilo. Jeli jsme 250 km 6 hodin, z toho 1 hodinu opravovali autobus. V prostředí, které se zdá pro Evropany špinavé, se Indové udržují v čistotě. Ráda je pozoruji a nevidím žádné křeče v obličejích, žádný shon, rádi se podělí o své místo a nejsou skoupí na popovídání - jsou bohatí jak duševně, tak citově. Nevidím na nich žádné ušmudlané oblečení, nejsou cítit potem, udržet se v prostředí plném prachu čistý a nepáchnoucí je obdivuhodné. Že nejsou cítit potem asi souvisí s jejich stravou – hlavní potraviny: obiloviny, luštěniny a zelenina. Mladí muži v Indii jsou často moderně ostříhaní, „symetrické střihy“, samozřejmě ne každý. Mladé dívky a ženy ve zralém věku mají vlasy přirozené, dlouhé a hlavně čisté, nejsou vyzáblé ani obézní, tak akorát – líbí se mi.

Džajpur trošičku méně zapáchá než předchozí místa, teplota do 28 stupňů. Ťuk-ťuk nás zavezl do předem domluveného hotelu, ale ten se nám nelíbil, takže jsme hledali, smlouvali. Ubytovali jsme se v nejdražším hotelu za celou dobu pobytu, 1500 rupií (500 Kč) na osobu za noc. Jinak se ceny pohybovaly do 900 rupií se snídaní, Wifi, televizí a s příslušenstvím na pokoji. U hotelu byla mešita, kde zrovna za doprovodu „silné monotonní pronikavé tzv. hudby“ rozdávali do druhé hodiny ranní jídlo potřebným. Nepotřební poslouchali a nespali. V noci jsem musela začít brát antibiotika – kašel, bolest hlavy a plíce v jednom ohni. Zůstávám celý den v posteli a jsem úplně groggy.

Kamarádi jdou do města za památkami – aby mi všeho nebylo líto, po návratu mi řekli, že je u památek hodně lidí a o nic nepřicházím. Vrátili se navečer a přivezli i mimo jiné pivečko, které jsem musela s lítosti kvůli nemoci odmítnout. Zato jsem vypila dvě konvice čaje.
Další den jsme přespali v Ajmeru, který je jako většina měst zde přelidněný, špinavý. Ráno jsme popojeli do městečka Pushkaru, starobylého hinduistického poutního města s jezerem uprostřed a stovkou chrámů.

Pushkar je jediným místem, kde může být uctíván Brahma. Klidné město, kde si František vykoupil za jednu českou korunu požehnání na klidnou šťastnou cestu životem – odpustek (já za 10 rupii). Lidé se přidržují provazů připevněných po okrajích schodů vedoucích do jezera a ponořují se. Schody nevypadají, že by byly kluzké, takže mám pocit, že neumějí plavat. V městečku je spousta krásných chrámů, mramorových mešit i modlitebna, do které mohly jen Indky s určitou vírou. V městečku jsme objevili klidnou kavárnu a strávili tam dvakrát po dvou hodinách s výhledem na celé město a dali si evropskou pizzu, která nebyla pálivá a moooooc nám chutnala.
Jodhpur, kam jsme dorazili po dlouhé pětihodinové cestě, na mě nedělá dobrý dojem. Auta jezdí moc agresivně, je cítit napětí a netrpělivost místních. Když jsme si vzali ťuk-ťuk, abychom se dopravili na místo ubytování, taxikáři se málem poprali mezi sebou, kdo nás poveze. Ubytování je hezké, v ekologickém stylu, takže klid a pohoda, teplota do 30 stupňů. Snídaně na vidličku, bereme ťuk-ťuk a jedeme do pevnosti Mehrangarh (pevnost Slunce), která skutečně stojí za návštěvu.
Jedná se o jednu z největších pevností v Indii. Nachází se na kopci uprostřed města ve výšce 125 m. Její rozloha je kolem 5 km2, obklopují ji zdi vysoké 36 m a tlusté 21 m. Na zdech jsou instalována historická děla. Pevnost má 7 bran a je v ní několik paláců známých svými složitými řezbami v omítkách a rozsáhlými nádvořími. Hlavní palác, jakoby ozdobený krajkou, nás okouzlil; v salonech zlatem nešetřili.
Starý Jodhpur, podle nátěru domů tzv. Modré město,

leží pod kopcem s pevností. Říká se, že modrá barva úzce souvisí s Brahminy, indickou vysokou kastou (kněží, učitelé a ochránci posvátného učení ) a modré domy starého města patří rodinám této kasty. V úzkých uličkách množství motorek, ťuk-ťuků, všichni troubí a v očích místních jsem viděla spěch a zlobu. Chtěli jsme se vrátit do hotelu a zjistili jsme, že neznáme ani název ulice, ani čtvrti, ve které bydlíme a máme zavazadla. Všichni ťuk-ťukáři o nás ztráceli zájem, až na jednoho, který podle názvu hotelu na mé fotografii dokázal na webu najít jeho obrázek a poté i adresu. Ráda jsem změnila svůj původní názor a řekla si „všude jsou hodní lidé!“.

Je 30.12., zůstávám doma, ležím v posteli, posedávám na prostorné terase a v duchu se modlím, aby mě plíce přestaly bolet a mohla jsem v klidu dál pokračovat a nedělala přátelům další starosti. Neumím anglicky, tak jsem k domluvě zvolila překladač na mobilu. Nejdříve jsem si objednala jídlo a pak „popovídala“ s provozovatelem penzionu. Mladý muž má vysokoškolské vzdělání, má tři bratry a sestru, otec je úředník, matka v domácnosti. Rodina vlastní a provozuje tři „ekologické“ penziony.

Kamarádi se mezitím ve městě poznali s ťuk-ťukářem, který jim ukázal zákoutí Jodhpuru a pozval nás na příští den na pozdní, pro nás silvestrovský novoroční, oběd.

Silvestrovský večer jsme proseděli s pivečkem na balkóně a o půlnoci si zazpívali československou hymnu, u které nás srdce hřálo.
Atmosféra silvestrovského novoročního oběda byla příjemná, sešla se širší rodina, která vyprávěla o sobě a my byli tázáni, jak to chodí u nás. Jídlo bylo skutečně chutné, paní domu vařila na zemi před námi, jenom polévka byla trochu pálivější. Přátelskou atmosféru zpříjemnil čaj masala a moučník.

Na Nový rok 2018 vyjíždíme před osmou hodinou ranní. Necelých 300 km do Jaisalmeru (Džajsalmér) jsme ujeli za 7 hodin.


Džajsalmér, „pevnost na vrchu Džaisalu“ stojí na vyvýšenině ze žlutého pískovce. Leží v poušti Thar asi 200 km od pákistánských hranic a je bývalým karavanním obchodním městem. Má pouhých 70 000 obyvatel. Pevnost byla založena roku 1156 a postupně rozšiřována. Je v ní rozlehlý palác bývalých mahárádžů, který je dnes proměněn v muzeum i sedm nádherně zdobených džinistických chrámů postavených ve 12. – 15. století. V uličkách kolem paláce i uvnitř paláce je tržiště, které se nám zatím z těch, která jsme viděli, zdá nejklidnější a turisticky nejlákavější. Pevnost se uspořádáním a vzhledem podobá pevnosti Mehrangarh.

Plánovali jsme pobýt 2 - 3 dny v poušti Thar. Zjistili jsme podrobnosti a s kluky jsme se dohodli, že zatímco si s Evičkou něco nakoupíme, oni zajedou na nádraží, kde koupí lístky na zpáteční vlak do Dillí, odkud nám poletí letadlo směr Česko. Kluci ale zjistili, že na vlak nejde lístky předem ani koupit, ani rezervovat. Vlaky, které Džajsalmérem projíždějí 2x denně, jsou obsazovány cestovními kancelářemi a případné zbylé jízdenky se prodávají 12 hodin před odjezdem. Pro indické cestující je vyhrazena jenom polovina jednoho vagonu a tam nás prý nepustí, takže jsme nuceni změnit plány. Poušť rušíme, abychom stihli letadlo a vracíme se skoro stejnou cestou zpět do Dillí. Volný den trávíme v Džajsalméru, snídáme na terase s výhledem na pevnost, znovu jdeme do pevnosti a k večeru po nákupech.

Volba zpáteční trasy je velmi omezená, Indie je sice velká země, ale silnic, po kterých se dá jezdit, je málo. Při jízdě autobusem mám pocit, že se tady může všechno. Lidé nastupují, vystupují, kde potřebují, autobus jim zastaví, když si potřebují odskočit. Jedna žena potřebovala ****, její spolucestující šla s ní a v nejbližším domě požádala o vodu, kterou jí pak přinesla, aby se mohla omýt – úžasné, jak Indové myslí na prevenci svého zdraví, jelikož omývání určitých partií patří k prevenci rakoviny tlustého střeva!! Neoznačené autobusy jezdí v městech po trasách, jejichž proměnlivá délka zřejmě závisí na náladě řidiče a průvodčí při průjezdu městem pokřikuje, kam jedou. Přistoupit se může kdekoliv; jen někdy máme obavy, jestli je to ten správný směr a jestli dojedeme do cíle, který jsme si naplánovali.

Ve městech dostávají posvátné krávy každé ráno čerstvou zelenou trávu.


Henna-přírodní barvivo

V televizích běží reklamy na třídění odpadů; František jednou pronesl „nejlepší třídičkou odpadů je tady kráva“ - žvýká kartony, polyester a občas taky kousek plastové láhve. Pak se **** a lehne si doprostřed silnice, chodníku a lidé ji obcházejí nebo objíždějí. Jednou, když jsem popíjela čaj „masalu“, který jsem vyhledávala, mi stánkař ukazoval, abych kelímek dala do odpadkového koše. Nevěřícně jsem koukala, že tady odpadový koš vůbec je, myslím, že to byl výsledek reklam. Za celou dobu jsem se nepřemohla a nehodila žádný odpad na zem, i když by se to tady ztratilo, ale nejde to!

Některé dálnice jsou zpoplatněné a docela hezké. Jezdí se vlevo, předjíždí se zleva i zprava, nejezdí se moc rychle. Během celého pobytu v Indii jsme nebyli svědky havárie, která by omezila dopravu.

Chceme trochu klidu, a tak stavíme v Pushkaru na známé terase s výhledem a těšíme se na pizzu. Chybička se ale vloudila, kuchař nepřišel do práce – kluci říkali, že se trochu více zkouřil trávou. Navečer jsme pokračovali do Jodhpuru. Autobus byl plný stánkařů, kteří byli hluční, byli cítit možná více než my, prděli, chrchlali, říhali, vraceli se unaveni domů z práce.

Další den cestou do Džajpuru míjíme hezké vesničky, pole obdělaná, zelená tráva a dokonce i lány žluté řepky. Školy a hřiště v bohatších vesnicích mi připadaly podobně upravené jako v Evropě.

V Džajpuru jsme se opět vydali do vírů dvoumiliónového velkoměsta. Roku 1853 město navštívil princ z Walesu, na uvítanou bylo celé město natřeno načerveno, je to dodnes vidět na hlavních třídách. Architektura města byla na svou dobu velmi pokroková, patřila k nejlepším v Indii. V 19. století se město začalo razantně rozrůstat, bylo vydlážděné a osvětlené plynovými lampami. V roce 1900 ve městě žilo 160 000 obyvatel a bylo zde několik nemocnic a tři vysoké školy. Navštívili jsme Tygří palác Nahargaarh, kde měl maharadza v harému 9 žen. Další památky jsme jen objeli ťuk-ťukem. Večer jsme za 100 rupií navštívili restauraci „Sněz co můžeš“ a s Frantou bez zábran ochutnali místní jídla; večeři zakončili slivovicí a čekali, jestli se bude něco dít. Nedělo se nic.

V Dillí nám do odjezdu zbývaly dva dny. Aby nám utekly, brouzdali jsme ulicemi třináctimilionového města, popojížděli ťuk-ťukem, prohlíželi památky a jen tak koukali kolem:
-městem protéká řeka Jamuna, jedna z nejposvátnějších hinduistických řek, na mostě jsou otevřené záchodky, pozorujeme, jak lidé ****, omývají se, vše teče a padá do řeky
-u silnice leží bílým prostěradlem přikryté lidské tělo, které pak zřízenci nakládají na střechu auta -metro má 231 km, 173 stanic, čisté vagóny, nástupiště, zabezpečené vstupy na kolejiště, každá zastávka jiná. Vagóny jsou zvlášť pro ženy a muže. Cestující se před vstupem do metra podrobuje podobné kontrole jako při vstupu na Pražský hrad
-okolí Connaught Place je honosná finanční, komerční a obchodní čtvrť s podloubími, novými administrativními budovami, krámky jako v Praze v Pařížské ulici, čistá a plná přátelských lidí v oblecích
-Červená pevnost mne jako jediná památka v Indii nenadchla
-změnila jsem názor, Dillí mi už tak špinavé nepřipadá, jinde to bylo horší.

Při zpáteční cestě nám v Římě uletělo o 10 minut letadlo do Prahy. Nejbližší spoj letěl za pět hodin přes Bělehrad. Vzpomněla jsem si na Švejka a neubránila se smíchu. Po příletu do Bělehradu jsme byli dopraveni k malému letadlu s vrtulemi. Franta konstatoval „oblíkněte si vše, co máte, bude tam foukat“.
 Čekalo nás milé překvapení, teploučko, červené chutné vínečko, k zakousnutí evropský chleba, který jsme nejedli po celou dobu pobytu v Indii. Chleba jsem si skutečně vychutnávala, stále jsem k němu čuchala – byl přímo famózní!! Z okna jsem po celou dobu letu pozorovala osvětlená městečka. Nakonec zpáteční cesta trvala celkem skoro 20 hodin s příjemnou závěrečnou tečkou - letadélkem.
Na letišti v Praze jsme zjistili, že zavazadla nedoletěla a budou nám do tří dnů doručena do místa bydliště, což se taky stalo. Josef chytil poslední spoj do Bratislavy, kam dorazil kolem druhé hodiny ranní. Evička s Františkem taky chytli poslední noční spoj do Uherského Hradiště, kam dojeli kolem jedné hodiny ranní. Příští den šli všichni do práce a já znovu do důchodu.

Závěrem:
jsem ráda, že jsem tuhle zemi navštívila, i když jsem viděla ne vždy vše pozitivní, viděla jsem obrovské paláce, obrovské prostory, pouštní prázdnotu, veliká přelidněná města, špínu, bídu, žebrající maminky s dětmi, postižené děti, které se plazí po zemi a žebrají, zvídavé dotýkání se bělocha, spokojenost v očích, vřelé úsměvy. Když si vše znovu promítám, mám pocit, jestli jsem to neviděla v kině. Indii opakovaně navštěvuje spousta Evropanů, kteří hledají odpovědi na své problémy a vnitřní klid. Je to jiný svět, spousta věcí je k zamyšlení a budu z toho čerpat, doufám, dlouhá léta. Jeden kamarád mi na mé smíšené pocity z Indie řekl „Indii budeš milovat nebo nenávidět“, začínám se přiklánět k prvnímu.

Celkové náklady bez dárečků a pozorností pro blízké mě vyšly na necelých 22 tisíc Kč.

Přátelé, se kterými jsem cestovala:
     
Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.
Translate this page to:

Na hlavní stránku HaHy