Předvánoční procházka Prahou s Jardou Jelínkem

V kopcovitém terénu od Butovického hradiště směrem severním pohlédneme tváří v tvář tabulové hoře Vidoule, zvané též Vidova hora. Tato stolová hora se táhne jako plochý hřeben od západu k východu a odděluje Motol a Košíře od Stodůlek a Jinonic. Severní úbočí je pokryto lesoparkem Cibulka, vrchol lesostepního charakteru se pyšní nejvyšší nadmořskou výškou v Praze a to hned 371 metry. Na východním konci hřebene se nalézá rozlehlé pole.Těžila se zde opuka, která od 50.let minulého století ustoupila stanovišti "protivzdušné obrany státu". Což byly nejdříve protiletadlové kanony a pak radary. Po roce 1989 všechna tato vojenská paráda nakonec vzala zákonitě za své.
Všichni tak trochu víme, nebo alespoň tušíme, že Jinonice jsou unikátní především z geologického hlediska. Jaroušek nám potvrdil, že na jinonickém území se nachází jedno z nejvýznamnějších nalezišť zkamenělin na světě. Významná je i zdejší fauna a flora. Řada rostlin a živočichů zde se vyskytujících je chráněná. Nechybí zde dokonce ani vyhaslá sopka, na jejímž vrcholku je vyhlídka zvaná Hemrovy skály. Sopka vznikla před cca 430 miliony let, když vyvřela na mořském dně.

S Jardou si ukazujeme, kde asi tak Jinonicemi protékají tři známé
pražské potoky - Jinonický, Prokopský a Dalejský. Na Jinonickém potoku jsou dnes tři rybníky - Panský, Jinonický a Butovický a taky jedna retenční nádrž, trvale vypuštěná. Podél potoka Dalejského stálo dříve asi deset mlýnů, nedochoval se však ani jeden. V roce 1975 za bývalého komunistického režimu byl zničen také poutní kostel sv. Prokopa z druhé poloviny 17.století. O století dříve, přesně v letech 1883- 1887 během aktivní činnosti Prokopského lomu zanikla i známá Prokopská jeskyně, dlouhá asi 120 metrů. Jelikož sv. Prokop je historicky doložená postava, název dostalo Prokopské údolí na počest tohoto světce. V kostelíku, který stával na Prokopské skále ukrývala jinonická odbojová skupina za protektorátu zbraně. Kostelík byl po celý rok zavřený, jen o pouti se zde sloužila mše. Ve zpovědnici a v sakristii byly ukrývány pušky, pistole a náboje.

Ještě jednu zvláštnůstku měl Dalejský potok. A to Klukovické koupaliště, postavené v třicátých letech 20. století jako součást slunečních lázní. Potok zde byl přehrazen a obě strany vybetonovány. Vznikla tak klasická plovárna, i když zcela atypická. Hloubka byla všude stejná, asi 110 cm. V 60 letech minulého století koupaliště ukončilo svou činnost - důvodem bylo zanášení koryta kameny i bahnem, velmi studená voda a také zastínění pláže okolními vysokými skalami. Na jaře 2013 byly veškeré betonové konstrukce vybourány a potok navrácen přírodě.
Vyhlídka do kaňonu Dalejského potoka v Prokopském údolí je úchvatná - vše máme přehledně jak na dlani, srdce a oko fotografů v našich řadách plesá...

Nad levým břehem Vltavy na rozhraní Hlubočep a Radlic se ocitneme v nadmořské výšce 310 metrů. Jsme na výrazném pražském vrchu Děvín, který ještě spadá do národní přírodní rezervace Prokopské údolí. Ach, jak úžasné jsou odtud výhledy na Prahu a pravý břeh Vltavy! Na severním okraji tohoto vrchu přímo nad Zlíchovem si ukazujeme také návrší Ctirad. Jde též o přírodní památku díky geologickým vrstvám siluru a devonu. Tímto ojediněle bohatým nalezištěm zkamenělin se proslavil Joachim Barrande, francouzský inženýr a paleontolog.
Druhý název návrší Děvín je Dívčí hrady - nachází se zde vodárenská věž architekta Karla Hubáčka. Z tohoto vodárenského areálu je vodou zásobeno Jihozápadní Město. A na západní straně děvínského hřbetu je pak několik terénních nerovností. Pocházejí z konce 2. světové války jako pozůstatky bojů mezi ruskými oddíly Vlasovců a ustupující německou armádou.
 
Opouštíme dech beroucí vyhlídky a sestupujeme dolů k železniční zastávce Žvahov. Dobře vidíme na původně starobylou vesnici Hlubočepy (první zmínka o vsi je už v roce 1257) a na krásné viadukty Pražského Semmeringu. Ten dostal název podle první horské železniční trati na světě, jenž vede asi 100 kilometrů jižně od Vídně horským sedlem Semmering v nadmořské výšce 980 metrů. Jako Pražský Semmering je označován železniční úsek ze severního nástupiště Smíchova nad Hlubočepy přes Žvahov do Jinonic. Má délku necelých 20 km a překonává výškový rozdíl 160 metrů. O vybudování tohoto úseku včetně dvojice Hlubočepských viaduktů se zasloužila společnost Buštěhradská dráha v letech 1868 až 1872. Pražský Semmering byl a v podstatě stále je součástí trati spojující Smíchovské nádraží a Hostivice. Kolem hřbitova se stočíme do samotných Hlubočep. To, že jsou vklíněny přímo do skalních stěn a jejich středem protéká klikatící se Dalejský potok, podtrhuje jejich bizarní malebnost.

Letošní prosincové výletování s Jardou ukončíme v objednaném salonku hlubočepské Besední restaurace na Slivenecké ulici. 7x více poutníků pražských ve srovnání s adventem před deseti lety slušně dopodrobna poznalo další kousek Prahy. Navíc proplulo průřezem země pražské čítající stovky milionů let...
Byla to opravdu sobota na vysoké úrovni společensky přírodně kulturní.
Jaroušku, děkujeme!
 

Na hlavní stránku HaHy