Normandie

Michalovi je uděleno výsostné postavení řidiče i hlavního traséra a obytné vehikulum Ford Rimor, zvané z nostalgie Avie, se může rozjet. Ve známé slepé ulici Roudnická nejprve nabere 4 Pražáky, zbytek posádky pak v Kralupech nad Vltavou. Tam se před dalekou cestou pořádně posilníme. H6 nás vezme na vydatný oběd do Lidového domu, kde zaplatíš 79 Kč a můžeš sníst, co hrdlo ráčí. Na množství a různorodost jídel nehleď... Inu, chutnalo nám a možná až moc.

Bereme to Německem přes Drážďany, Chemnitz, Kolín n. Rýnem, Cáchy, přes nizozemský Maastricht, belgický Charleroi a už jsme ve Francii - Amiens, Le Havre. Zde nás vítá i ohromuje lanový dálniční Normandský most přes řeku Seinu, spojujíce města Le Havre a Honfleur.
Je dlouhý přes 2100 metrů a má dva pilíře ve tvaru písmena Y. Nastudovali jsme, že stavba mostu trvala 7 let, k otevření došlo v lednu 1995. Svého času byl nejdelším lanovým mostem na světě.
Spaní si chystáme v Cherrueix - je už setmnělá, skoro devátá večerní a tak Avie přibrzdí na břehu moře. Jde o slané vody Atlantiku, které však sotva dohlédneme. Bude zřejmě odliv...
I ráno marně hledáme moře. Zato vidíme divné lodě. Mají funkční kola obutá do masivních pneumatik. Takové kololodě to jsou. Co za suchá i za mokra, den co den vyrážejí do ústřicových polí.

První výlet v oblasti severozápadního pobřeží Francie uskutečníme obytňáčkem. Celá posádka. Avii necháme na odstavném parkovišti a plni nadšeného očekávání pěšky míříme k Hoře sv. Michaela na pomezí Bretaně a Normandie. Jde o žulový, 80 metrů vysoký, přílivový ostrov / poloostrov (s pevninou spojen náspem od roku 1879) ve stejnojmenném zálivu Le Mont Saint Michel. Buď hora plave v moři nebo je obklopena tekutými písky. Děje se tak v rytmu měsíce, tedy vlivem přílivu a odlivu, kdy rozdíl výšky mořské hladiny je 15 metrů. Odlivem se obnažuje mořské dno do vzdálenosti 10-15 km od pobřeží. To se naše osmičlenná skupinka Aviatiků právě blíží k ostrovu samému, především ke gotickému klášternímu kostelu z 11.-16. století. Ten jako by z žulové hory vyrůstal... Nelitujeme zaplatit každý 9 Eur, vystoupat po cca 900 schodech a vykonat zde
důkladnou prohlídku.
Náš obdiv se ještě umocní, když počasí ukáže svou přívětivou tvář a slunko se prodere skrze mlhový opar. Můžeme tak našimi fotoaparáty nasekat úžasné obrázky a magickou horu zvěčnit v celé její parádě. Včetně 152 metrů vysoké špice kostela, zdobené korunkou s archandělem Michaelem. Od roku 1979 jsou ostrov, záliv a klášter připsány k památkám světového dědictví UNESCO.


V pozdním odpoledni již kempujeme v Cherrueix. Někteří ještě stihnou do večeře kratší cyklovyjížďku po okolí. Na zítřek již všichni plánujeme celodenní výlet kolmo. Rádi bychom omrkli bretaňské přístavní město St. Malo. V kalendáři to sice vychází na pátek třináctého... My ovšem jedeme zvesela a víceméně po pobřeží. Po asfaltových silničkách i mezi písčitými dunami. Stavíme u rybárny, kde zpracovávají čerstvě vylovené dary moře. Trochu se zde porozhlédneme a v přilehlé prodejně kupujeme upravené výrobky z mořských ryb a jiných potvor. Koštujeme (jen někteří) a chutná nám (jen některým) . Jeden z našich cílů je i přehradní hráz na řece Rance o délce 750 metrů. V hrázi se nachází elektrárna využívající energie přílivu a odlivu. Zvídaví i zvědaví nakoukneme do informačního centra této první přílivové elektrárny na světě, patřící k městu Dinard. S respektem si prohlížíme model turbíny, zřejmě Kaplanovy, a všichni se tváříme, že tomu rozumíme. Přístav Saint-Malo s pověstí největšího korzárského města je hned vedle. V současnosti hlavní turistická destinace s mnoha starověkými patricijskými domy. Taky s Domovem námořních vysloužilců.

Nebo s pásem opevnění a vysokými městskými hradbami z 12.-13. století. Na ně vystoupáme přes bránu Saint-Thomas a kocháme se nádherným výhledem na město i moře... Přestože bylo město v bojích druhé světové války prakticky úplně zničeno, je dnes nádherně restaurované. Než kola obrátíme k návratu do našeho kempu, dostatečně to tady procyklujeme. Na zpáteční cestě neopomeneme zajet na mys Cancale-Sur-Mer. Bezprostřední kontakt s útesy nad nekonečným mořem je úžasný...

Na skok do Bretaně se nám líbilo natolik, že začínáme pomalu a postupně zpracovávat Michala, aby příští rok s námi v tuto oblast jel. Zdá se, že bychom mohli být úspěšní...
Teď nás však čeká průzkum pobřeží severně od Bretaně. Oblasti původně osídlené Kelty. Teprve v 8. století našeho letopočtu začaly od moře nájezdy vikingských válečníků, Franky nazývaných Normané. Podle nich pak tomuto severozápadnímu pobřeží říkáme Normandie. Tou se my vydáme na kolech. Tentokrát však v historické stopě ne zcela hluboké a ne zcela dávné. Cyklisticky víceméně chceme tam, kde se ve druhé světové válce vylodila spojenecká vojska. Kdy byl prolomen Hitlerův Atlantický val a znovu otevřena západní fronta v severní Francii. Chceme si tak trochu ohmatat pobřeží, kde zuřila děsivá bitva o Normandii. Možná i tak trochu nasáknout tím zlomovým okamžikem ve vývoji Druhé světové války. Kdy výhoda naprostého překvapení na straně Spojenců a výborná příprava sehrály zásadní roli ve vývoji války.
Většinou jedeme při pobřeží Atlantiku a tak se nabízí prohlédnout si nějaký ten maják. Již z dálky nás přitahuje Phare de Gatteville, také známý jako aktivní maják Pointe de Baurfleur. Je to štíhlá válcovitá věž s ochozem přístupným veřejnosti. Ve výšce 75 metrů je umístěn "tradiční maják", ve své kategorii třetí nejvyšší na světě. Nejsme líní vystoupat 365 schodů, abychom dosáhli galerie a pořádně se z těch výšin rozhlédli po světě... Od majáku posléze dojedeme k vojenskému opevnění ze 17. století. Hradby Fort de la Hougue jsou obklopeny zcela mořem, spojení s pevninou je pouze hrází o délce cca jeden kilometr. Hlavním úkolem pevnosti bylo bránit záliv Saint-Vaast-Hougue. Iva, HS a H6 přehlédnou ceduli se zákazem a i s koly pronikají na poměrně vysoké hradby. Po nich se jim podaří obejít celou pevnost, z čehož mají silný zážitek a zajímavé fotky.

Denně probíhají s Michalem brífinky, kde probíráme trasu a upřesňujeme, kam se podíváme, o co máme zájem. I v terénu už v sedle kol se radíme, jak a kam dále. A tak vznikne třeba tento zdánlivě jednoduchý rozhovor, který později proslavíme v rámci Japonského divadla na závěr HaHy sezóny v Bezdědicích :
HS - "Myslím, že jedeme chybně, jedeme na jih."
Kalimero - "Ne, jedeme dobře. Jedeme na sever."
HS - "Myslím, že jedeme chybně - na jih."
Kalimero - "Ne, jedeme dobře - na sever."
HS - "Myslím, že jedeme chybně."
K1 - "Dle navigace právě projíždíme letištěm."
Kalimero - "Ne, jedeme dobře."
Všichni - "Hai."

Taky na kolech postupně omrkneme vyloďovací pláže, jež byly během Druhé světové války pojmenovány krycími jmény - Utah (USA), Omaha (USA), Gold (VB), Juno (CA) a Sword (VB). Po večerech pak v našem domečku na kolečkách listujeme ve velké knize "Den D - 6.6.1944", bohatě ilustrované a dobově fotodokumentované. To Karel neopomněl přibalit, aby byla náležitá konfrontace. Pročítáme jednotlivé kapitoly o urputných bojích a diskutujeme o brutální válce, té nejhorší v dějinách lidstva. Zajíždíme i do měst, jde se odehrály nelítostné boje muže proti muži, kde se nesmiřitelně rozhodovalo o každý metr na zemi i ve vzduchu. Městečko Sainte-Mére-Église turisticky čerpá stále z invaze v "Dni D" - je tu několik malých muzeí, obchůdků se suvenýry z druhé světové války a mnoho restaurací. Na věži místního kostela zavěšená figurína parašutisty připomíná nehodu Johna Steela. Svým padákem zachycen za věžičku kostela mohl jen pozorovat boje pod ním. Předstíral smrt do druhého dne, kdy bylo město osvobozeno a tak se zachránil. O městě Carentan, kde obdivujeme velkolepou gotickou katedrálu z 12. století, víme, že během červnových dnů roku 1944 bylo strategicky velmi důležité pro obě znepřátelené strany. Jeho dobytí posunulo spojence zas o kus dál ke konečnému vítězství.
Svou syrovou krásou na nás zapůsobí 30-ti metrový strmý pobřežní útes Pointe du Hoc. Útes mezi dvěma přistávacími zónami Američanů, kde se střetli američtí Rangers s německými obránci. Tato bitva o Pointe du Hoc patří mezi nejznámější a největší boje o Normandii. Útes byl součástí pláže Omaha a právě vylodění zde tvoří úvodní scénu filmu "Zachraňte vojína Ryana". Také hraný film "Nejdelší den" z roku 1962 líčí vylodění v Normandii na pláži Omaha. Zamkneme k sobě naše bicykly a pěšky prolezeme zbytky německých bunkrů a hluboké krátery po granátech. Zarostlé to jizvy v krajině...
Paralelně s pobřežím vede silnice D514. Po ní se dostaneme na jednotlivá místa vylodění spojenců. Nabízí se i návštěva muzeí, jež rekonstruují průběh celé operace a také hřbitovů, kde jsou pochováni padlí Spojenci i Němci. Fascinováni jsme rozlohou největšího amerického vojenského hřbitova v Colleville-Sur-Mer s nekonečnými špalíry bílých křížů. Smutek se vkrádá při pomyšlení, že je zde pochováno přes 9.300 padlých mladých mužů... Nevynecháme ani německý válečný hřbitov v La Cambe, asi 25 km západně od Bayeux. Leží zde více jak 21 tisíc německých vojáků. Hrubě opracované kamenné kříže nízko posazené, v zemi položené kamenné desky. Nechybí vyryté jméno, hodnost, datum narození i úmrtí. Nebo pouhé a strohé "neznámý vojín"... Nedaleko se nachází Zahrada míru s 1200 javory.

Vše možné i nemožné zachycují naše fotoaparáty. Lenka sbírá fotoobrazy do svého cyklu "Češi v cizině". Mimo jiné nás snímá u jídla, tu nad vepřovou konzervou, u pytlíku instantní bramborové kaše či nad játrovou paštikou Májka. My mnohdy však zahučíme do lákavého, typicky francouzského pekařství / cukrárny... V jednom menším přístavu neodoláme vůni grilovamého kuřete a na jedno s pěkně propečenou kůrčičkou se ve čtyřech složíme. Shodou okolností tudy projíždí naše Avie a tak pohodlně v sedě u stolku našeho domečku na kolečkách hodujeme a soustředěně pomlaskáváme, plechovku vychlazené plzničky z naší ledničky k tomu. Často se tu setkáváme i s "turistickou kololodí". Tuto loď na kolečkách nemůže nic překvapit. Když je příliv, tak se svými pasažéry plují, při odlivu je pak na kolech vezou. Nic nebrání této výletní kololodi vydat se do úžasných ústřicových polí...

Každý den zahnízdí Michal s Avií v jiném kempu. SMS zprávami nás pak naviguje, abychom dobře trefili. A tak postupně vegetíme v kempech Lanse du Brick, Utah Beache, Omaha Beache. Za den toho ujedeme na kole různě - od 40 do 85 km. Ovšem v úterý 17. září to je sotva 10 kilometrů. Pro nepříjemný vítr a pršení přesvědčíme Michala, aby nás i s koly naložil dříve, než měl v úmyslu. Ten den a taky následný je to už jen o autoturistice. I ta má však něco do sebe. Z úterka na středu přespíme v kempu městečka Arromanches. Ještě odpoledne vykonáme procházku přes Gold Beach, kde byl pro Den D uměle vytvořen přístav Mulberry neboli “Port Winston”. Právě ten během invaze zajistil bezpečné vylodění dvou a půl milionů mužů a půl milionu vozidel. Je právě odliv a tak se snadno dostaneme k jednomu zapomenutému pontonu, mohutnému dutému plováku neboli stavební jednotce plovoucího mostu. Velmi důležité pro transport vojenské techniky z moře na pevninu. Když se o hodinu později vracíme z procházky, náš v mořském písku uvězněný ponton je už částečně zatopen. S železnou pravidelností dostavil se příliv...
Příští dopoledne navštívíme Muzeum vylodění (Musée du Débarquement) v Arromanches a zvědavi očekáváme panoramatickou prezentaci dokumentárního filmu Cena svobody. Ten nás rázem vtáhne do příprav k vylodění na normandském pobřeží, do víru onoho pekelného 6. června roku 1944... Odpoledne se všichni vezeme obytňáčkem podél pláží Juno a Sword. Je velmi větrno a občas zlehka i prší. Jelikož pro chladný Atlantik nebylo žádné mořské koupání, vyhrnou si Lenka, H6 a Iva nohavice a aspoň bosky se proběhnou pobřežními vlnkami slaného oceánu.
Blížíme se k legendárnímu Pegasovu mostu. Tento Pegasus Bridge na Caenském kanálu ve městě Benouville se dal zdvihnout při proplouvání větších plavidel pomocí motoru ve strojovně. Proslavil se během "Dne D" výsadkovou bitvou britských parašutistů. Trochu se zde zdržíme, v info středisku všichni vyškemráme malé upomínkové cédéčko a pak už opravdu bez zastávky podél řeky Seiny frčíme na Paříž. Přes "zelené město" Caen, které se nám dost líbí a stálo by za to ho též procyklovat. Tak snad někdy příště.

Na hlavní stránku HaHy