 |
Pyrenejské pastorále
19.8.-31.8.2012 |
 |
| Autor textu | Foto / video | Ostatní |
 IvaKorektura Michal a Hynek |
 Fotogalerie
- Kalimero a Vašek Havlík |
|
V Pyrenejích jsem nikdy nebyla a tak vítám
zařazení pyrenejské akce do programu Cykloklubu Mike na rok 2012 a už v zimě
se přihlašuji. Zájem o putování Atlantickými a Centrálními Pyrenejemi je od
počátku veliký. Původní sestava se částečně promění, nicméně na sklonku
léta, konkrétně v neděli 19. srpna vyrážíme. Já + 7 chlapců, na
palubě obytného autíčka Ford Rimor tedy 8 pasažérů. Včetně Michala 1/3,
náčelníka a řidiče v jedné osobě. Bereme to dle navigace křížem přes Francii
směr Bordeaux. Po celkově ujetých 1850 km s jednou noční přestávkou, kdy
letní vedra příliš nepolevují, dorazíme k cíli. Jsme ve Francii asi 10 km od
Bayonne na plážích Ondres nedaleko španělských hranic. Je pondělí pozdě
večer, jen pár minut chybí do 23 hodiny. Písečné pláže Ondres, dva kilometry
dlouhé omývá nespoutaný Atlantik. Jeho impozantní vlny tlumivě šumí a
vzájemně mezi sebou promlouvají, nerespektujíce vládu noci, ani temné
nebe poseté milióny hvězd. Náš obytňáček kotví nedaleko na placeném stání.
Většina posádky jde však spát ven na vyvýšené místo nad pláží do pískových
dun. Některým to nedá a ještě než zalezeme do spacáku, pozdravíme se se
slaným oceánem pěkně zblízka, tváří v tvář... (19. - 21.8.)
 Důkladné seznámení s divokým Atlantikem pak proběhne o následujícím
úterním dopoledni. Dostatečně se vyblbneme v hravých mořských vlnách, které
na druhé straně vzbuzují i velký respekt. Písek máme za plavkami a vůbec
naprosto všude... Jsou i tací, co o své plavky skoro přijdou, nechybí
mnoho... Smůlu má Zdeněk - zabořen nad kotníky do plážového písku postaví se
bokem jedné obzvláště silné vlně. Mořským vlnám se však nemá vzdorovat a těm
oceánským už vůbec ne. Výsledkem je bolestivě pohmožděné levé koleno.
Ačkoliv Zdeněk pejrakovsky kulhá, absolvuje odpolední cyklistickou etapu.
Tento prvý náš výjezd na kolech míří již do pyrenejských kopců. A to do
Španělska přes Bayonne a krásné přímořské letovisko Briarritz, až do sedla
Otxondo (602 m). Když stoupáme do vlhkého a chladného mraku, plného bílé
mlhoviny, to po úmorných vedrech většina z nás vnímá jako příjemné
zchlazení. Naše prvá pyrenejská etapa čítá 75 km a končí ve španělském campu
na konci obce Erratzu (21.8. - úterý).
Následující den se dostáváme přes sedlo Ispeguy (690 m) opět do Francie.
Úchvatný sjezd podmanivou kopcovitou krajinou až do městečka St. Etienne si
užíváme. Pokračujeme na jih, přes Aldudel v táhlém stoupání do Esnazu. Je
zde hospoda a malý krámeček. Něco přes 10 lidí sedí na zahrádce a čeká, až
po polední pauze otevřou. Splavená přibrzďuji, abych tady taky doplnila
tekutiny. Čekající mi spontánně zatleskají, někteří i povstanou.
Zaskočí mě to, v rozpacích se přihlouple usmívám, trochu kývnu hlavou. Má to
být malé diskrétní poděkování. Přítomný Vašek to komentuje slovy "vidíš, jak
jsi dobrá" a náčelník 1/3 (který si to posléze večer vyslechne) "to
zatleskali jedné ženské od plotny". Po tomto nečekaném osobním zážitku ztrácíme ve
sjezdu výšku, abychom ji hned následně zase nabrali - počkáme na sebe v
sedle Urguiaga (890 m), těsně za hranicí a opět ve Španělsku. Pak už to
valíme většinou s kopce až do Pamplony. Je to hezké město s více jak 196
tisíci obyvatel, které proslulo tradičním býčím během. Od městské radnice v
přesně stanoveném koridoru, jež protíná historické centrum. Před stádem býků
prchá nadšený dav (v našich očích šílenců) ozbrojený pouze výtiskem novin.
Děje se u příležitosti oslav sv. Fermína v druhém týdnu července. Po té, co
Michal zaparkuje našeho obytného Rimora v kempu za městem, jede nám na kole
naproti. Chvilenku trvá, než se v Pamploně najdeme. O to důkladněji pak
projedeme nejenom historickým jádrem s býčí cestou, s koridou,
pevnostními hradbami či sochou Karla III. a bystou spisovatele Ernesta
Hemingwaye. Ten celou slavnost včetně býčího běhu popsal ve své první
novele. Večer konečně protínáme bránu kempu, na tachometru 101 žhavých, ryze
španělských km (22.8. - středa).
Po snídani naložíme kola a popojedeme autem. Přes několik slušných
kopečků (za což jsme náčelníkovi vděčni), cca 100 km do Isaby. Dále už na
kolech. Mimo Zdeňka, který se rozhodl bolavé koleno raději šetřit a od druhé
etapy dělá závozníka. Každý svým tempem ukrajujeme z dnešní dávky kilometr
za kilometrem. Opět je vedro, řeka Belaqgua vyprahlá, kamenitá, bez kapky
vody. Táhlý kopec s několikerými zákrutami se mi zdá nekonečný. Krásné sedlo
Col de la Pierre St.Martin (1760 m) s pasoucím se dobytkem, pro změnu zase
již na francouzském území je však zaslouženou odměnou. Na dlouhý sjezd se
přiobléknu a na chvíli zapnu i blikačku. Neb pár kilometrů je to o
prokousávání se hustou, mléčnou mlhou, kdy je vidět jen na pár metrů.
Posléze se však rozjasní a malý cyklista je obklopen velikánskými kopci,
zaoblenými i špičatými, většinou pod zelenou zástěrou kudrnatého stromoví
skrytými. Zdánlivé ponuro má svůj francouzský půvab a přetrvávající
ochlazení kvituji taktéž kladně. Do kempu v Asaspu před Oloronem to dnes
dělá 65 km (23.8. - čtvrtek).
Rozhodla jsem se pátek pojmout odpočinkově. Kalimera a HS doprovodím až
za město Arudy (ostatní na rychlých silničních kolech vidím jen ráno). Kluci
to pak střihnou doleva nahoru až do průsmyku Aubisque (1709 m). Ujedou ten
den náročných 109 km. Já natočím houpačkovitě nahoru-dolů Už už vyjíždíme v pořadí na pátou etapu, když začíná pršet. A to docela
slušně středně intenzivně až silně. I setrváme v obytňáčku s náčelníkem
Michalem a jeho závozníkem Zdeňkem téměř do druhé odpolední. Sem tam sice
ještě mrholí, ale pláštěnku nevyndám. Po mariánském zjevení v roce 1858 se
Lurdy brzy staly jedním z nejdůležitějších římskokatolických poutních
míst světa. Město je opravdu plné poutníků, navíc je sobota... Kola zamkneme
před vstupní branou a pěšky projdeme rozsáhlým komplexem Notre Dame při
levém břehu řeky Pau. Na vápencové skále dominuje jediná historická civilní
památka středověké pevnosti. V ní je umístěno Pyrenejské Muzeum a botanická
zahrada. Neopomeneme načerpat do cyklolahví zázračnou lurdskou vodu a svatý
lokus opouštíme po železniční cyklostezce do údolí pod Tourmalet. Do
kempu v Saligos je to celkem 55 sobotních km (25.8. - sobota).
Je neděle a tak by to chtělo něco extra. Což vyjet si nějaké sedlo nad
2000 metrů vysoko... Náčelník uzná za vhodný průsmyk Tourmalet (2115 m) a
pošle nás tam. Pojmenování Tourmalet pochází z názvu místního druhu sýra.
Sympatické... 18. července se tady jela 16. etapa letošního Tour de France,
vyhrál Thomas Voeckler. Počasí nám přeje, je pravé cyklistické, slunce a
frišno. Celou dnešní etapu jedu s HS. V kopci mu sice nestačím, ale typické
"sucháčovské vracečky" to jistí. Dokonce i se samotného vrcholu sedla se HS
pro mě vrací, aby mému upocenému hrabošení vzhůru sdělil, že "už je to jen
kousíček". Tuto Mekku cyklistiky si důkladně prohlédneme a taky zde
posvačíme. Zaujme nás socha nahého Neznámého cyklisty připomínající průjezd
závodu v r. 1910 a památník Jacquesa Goddeta, ředitele Tour de France 1936
až 1987. Líbí se nám i interiér místní hospůdky a po zdech vystavené
černobílé fotografie. Sjezd z Tourmaletu je dlouhý a studený, ačkoliv se na
nás slunko směje. Teprve za městečkem St.Marie-de-Campan svlékáme nadbytečné
vrstvy, které nás ve sjezdu měly hřát. Teplotní rozdíl mezi "tam nahoře a
"tady dole´" bude víc jak 10 stupňů. Zanedlouho opět stoupáme, tentokráte
velmi malebným pyrenejským pastorále do sedla Hourquette d´ Ancizan
(1538 m). Společnost nám dělají volně se pasoucí koně, krávy, ovce,
dokonce i osel je k vidění. Zbývá nám sjezd do městečka Ancizan a
víceméně zvlněná rovinka do kempu v St.Lary Soulan. Ujeto 80 km při
převýšení 2350 m (26.8. - neděle).
Taková autoturistika atraktivními exteriéry má taky něco do sebe. I
rozhodnu se při pondělku pro odpočinkový den a náčelnický přesun autem. S
Michalem a Zdeňkem ujedeme cca 100 autokilometrů. Tunelem Bielsa pod horským
masivem, 3 km dlouhým, vplujeme do španělského NP Ordesa. Okolní scenérie
jsou zde neskutečně nádherné. Při troše fantasie v bizarně utvářených
skálách vidíme třeba hroty na dinosauřím krunýři... ;-). Než dorazíme do
cílového kempu za městem Torla, vykoupeme i si zaplaveme v malých tůňkách
blízko Escalony a Aniscla. 5 ostatních cyklistů se do Torly přesune na
kolech, včetně průjezdu tříkilometrovým tunelem a celým kaňonem Anisclo. Za
dusného vedra podají všichni obdivuhodný výkon o délce 102 km a 2050 m
převýšení. Jako každý večer i ten dnešní kolektivně posedíme. Většinou
venku na kempinkových židličkách a většinou při lahodném vínku. Něco jsme
vzali s sebou z domova, něco se koupilo zde v Pyrenejích. Máme to i s
odborným výkladem o kvalitách podávaného nápoje od mistra vinařského,
roudnického Honzy. Například taková Fratava, kříženec odrůd Frankovka
a Svatovavřinecké... (27.8. - pondělí).
Kolem třetí hodiny ranní se přižene výrazná bouře. Se vším všudy horská
bouře pyrenejská.
Následující den nás Michal všechny i s koly naloží. Realizuje delší
autopřesun, do cílového kempu ve Francii to dělá přes 300 km. Na hranici s
Andorrou je vysazen Kalimero, HS a Vašek. Kluci kolmo projedou Andorrou přes
průsmyk Envalira (2408 m) až do francouzského Ax-les-Thermes. Už se stmívá,
když je v kempu za městem naše sestava kompletní. Za úplné tmy pak někteří
ještě vykonáme pozdně večerní procházku tímto hezkým lázeňským městečkem. V
kamenném veřejném brouzdališti na náměstí nakonec smočíme nohy v teplé
léčivé vodě. To aby se nám zítra lépe šlapalo (29.8.- středa).
Nešlape se nám nejhůře, přestože je to dnes stále nahoru. Přestože je
celkem chladno a začíná pršet. Jedenáctá a poslední cykloetapa "pyrenejského pastorále". Od Mijanés
vyjíždíme poměrně nabaleni, ale netrvá dlouho a nadbytečné vrstvy svlékáme.
Postupujeme nahoru a zase dolů přes město Quérigut, podél rozsáhlé přehrady
Lac de Matemale a nakonec stále vzhůru do sedla Col de la Quillane (1713 m).
Pak ještě o kus výše... V průseku Col de Llose o 1866 výškových metrech jsme
opravdu na vrcholu dnešního dne. Já a HS zde posvačíme a dále si jen užíváme
dlooouuuhého sjezdu úžasnou, téměř liduprázdnou soutěskou. Kde úzká silnička
se klikatí podél rozeklaných skal, místy se do nich jakoby zakusujíce.
Civilizací prostá krása nesmírná, oku i duši lahodící nádhera vesmírná...
Sjedeme až do Olette, odtud po rušnější vozovce do Prades. Někteří volí
druhou programovou variantu - vynechají průsmyky a následný soutěskovitý
sjezd na kole. Místo toho se svezou v jiné rokli úzkokolejným elektrickým
vláčkem, který překoná převýšení přes 1000 metrů. Taky zážitek, svého druhu
ojedinělý... S větrem v zádech upalujeme ke Středozemnímu moři. Podél
nekonečných nektarinkových plantáží, z části sklizených, jinde se stromy
obsypanými šťavnatými plody. Není nad čerstvě utrženou nektarinku...
Projedeme několikerými přímořskými letovisky až do St.Cyprien Plage. Od jeho
úplného konce směřujeme podél moře na sever. To už se však poměrně prudký
vítr stočil proti nám a tak poslední cca tři kilometry na kole bojujeme o
každý metr a o udržení v sedle. Uff, konečně v cíli - tachometr ukazuje
142 km. Rekord to není, ale moje nejdelší letošní etapa určitě. Jsem
unavená, ale tam někde uvnitř mě hřeje vědomí nových prožitků. Nádherných i
silných. Putování od Atlantiku k Středozemnímu moři končí. Splněna
velká cesta od moře k moři (31.8. - pátek).
|
můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.|
|
Silný vítr, průtrž mračen, dokonce skleněné kroupy o
velikosti zralé třešně probudí všechny. Blesk stíhá blesk. Kalimero,
který spává pod širákem je zahnán k nám do vozu. Zdeněk s Vaškem přečkají
noční nečas ve svém stanu. Naštěstí bez úhony. I obytňáček Rimor se zdá
kroupami nedotčen. Ráno je svěží, opět slunné. Kola necháme odpočívat a
razíme pěšky do hor. Jen Kalimero zůstává kolu věren a odjíždí pozdravit
svou oblíbenou destinaci Basarano. Národní park Ordesa je opravdu nebesky
úchvatný. Zhruba v centru parku se nachází Monte Perdido neboli Ztracená
hora. Se svými 3355 metry je to nejvyšší vápencová hora Evropy a třetí
nejvyšší hora Pyrenejí. Samotný kaňon Ordesa (dlouhý 15 km, široký až 3 km,
se stěnami až 800 metrů vysokými) do místního vápence vymlela za tisíciletí
říčka Arazas. Stoupáme pozvolna podél ní a obdivujeme sklaní stěny, horské
bystřiny, vodopády, barevné louky i rozsáhlé lesy. Závěrečným vyvrcholením
je bezesporu vysoký vodopád Cola de Caballo neboli Koňský ocas. Usadíme
se poblíž řvoucího vodopádu a kocháme se celým tím přírodním monumentem,
prozaicky ukusujíce chleba s paštikou a jablko. Po návratu z horské túry
ze všeho nejdřív jdeme v kempu na pivo. Je výborné, čepované a zlatavě
jiskří v chlazených půllitrech... (28.8. - úterý).
