Bernské Alpy

Pepa Honz s Mikem nám oznámili rozložení do ubikací (bydlíme ve vojenském krytu, plně vybaveném a klimatizovaném – na palandách, kde je sice 36 lůžek, ale je nás tam třeba jen 9).

V 11 hodin máme první brífink: Pepa předává základní info o pobytu v krytu,
např. sprchy: jsou jen jedny, takže: „Od celé do půli mužský, od půli do celé chlapi!!“,
chvíli bylo ticho :-) - a co ženské? – „uf to jsem se spletl“, děl Pepa.

Ve 13 hodin vyrážíme na I. poznávací etapu okolo Thunu a kdo chtěl, jel okolo jezera, celkem cca 60 km – bez deště, ale mraky se honily…

V 17 hodin si dáváme sprchu dle správného pořadí :-), k večeři zbagrujeme zbytek vlastních zásob, následoval tradiční brífink – kdy Pepa na tabuli nakreslil možné trasy na další den – kratší i delší

Etapu Pepa nazval „prubířskou“, oddělí se zrno od plev: kdo v této etapě tlačí do kopce, nemá šanci uspět ve skupině A v dalších alpských etapách. Jede se kolem jezera s výjezdem na kopce na severní straně nad tisíc metrů nad mořem. Odjezd doprovází nejistota zhmotněná nízkými šedými mraky, ale Pepa velí, že vyrážíme. Skupina A je dost četná, kolem 20 osob, a Pepa nasadil svižné tempo. Pršet začíná téměř ihned po startu, ale Pepa se nezdržuje zastavováním.
V Thunu déšť zesiluje a peloton se značně roztáhne tím, jak jednotlivci zastavují a oblékají si různé ochranné prostředky. V prudkém kopci směr Goldiwil už každý jede na svoje triko. Celá skupina se sjede až u záchodků v Heiligenschwendi, kde se krčíme pod střechou a přemýšlíme, co dál. Převlékáme se do zbylých suchých oděvů a čekáním na poslední dost promrzneme. Následuje cesta po vrstevnici a nakonec sjezd do Sigriswilu, kde se máme sejít s Michalem a skupinou B. Při sjezdu k naší velké radosti přestane pršet a nálada se postupně zlepšuje. Svlékáme pláštěnky, sušíme mokré součásti a radujeme se ze sluníčka. Po svačině u studánky v Sigriswilu společně stoupáme do horského letoviska Beatenberg (patronem je sv. Beatus) a jeho části Waldegg, kde se obě skupiny opět rozdělí; skupina B se spustí k jezeru Thun, zatímco A vyšplhá na kopec, odkud skáčou paraglidisté, a úžasnou horskou scenérií mezi horskými loukami a lesíky se prokličkuje (přes kótu 1400 m a v závěru prudce dolů) do malebné vesničky Habkern. Tam se postupně sjíždíme na zahrádce hospůdky s moravskou servírkou od Olomouce. Dojezd z Beatenbergu je dost živelný, ale nikdo se neztratil. Po pivku, kávě event. koláči, se skupina znovu stmeluje k sjezdu světoznámými serpentinami do Interlakenu, kde někteří natočí na tachometru hodně přes 70 km/h.
Cesta zpět po druhé straně jezera je už rutinní, v krytu naměříme kolem 90 km.

Malý postřeh Míši:
Chtěla bych napsat o Švýcarech, jak jsou obdivuhodní. Mají takový zákon, který jim ukládá vytyčit pomocí tyčí obrys svého budoucího domu. Ostatní občané vesnice nebo města se k tomu mohou vyjádřit. Teprve po několika měsících mohou tyče odstranit a začít stavět. A protože zde domy se stavějí, pak tedy nejsou Švýcaři závistiví ani nepřející. Viděli jsme to na vlastní oči na této zajímavé etapě.

Ilča se chudák vrátila s natrženým lýtkovým svalem, který pochroumala při nastupování na kolo elegantním přehozením nohy :-( – ještě večer jeli k Dr., stálo to dost peněz, diagnosa: nešlapat, nechodit, tak Ilča řešila dovolenou, ale zůstala s námi a nakonec byla i veselá, byla často s řidiči velká kamarádka, byla na koupališti, i v závěru lehce sedla na kolo. Občas s námi jela busem, četla si, byla fajn, jak to zvládala – trochu byla klika, že už na tomto zájezdu byla…takže věděla.

K večeři bylo Vepřo-knedlo-zelo a ve 20 hodin porada s návrhem tras na další den, na tzv. Norskou etapu.
Pepa nám pak promítal a povídal o cestě na kole do Himaláje.

Norská etapa – zapsal H6:
Skupina A vyráží po vydatné snídani po 8 hodině kolmo z krytu v počtu 6 + 1 doprovod (Michal T.). Jedeme směrem na Amsoldingen a krátce stavíme na zastřešeném dřevěném mostě přes říčku Simme. Projíždíme Wimmis a Frutigen a celou cestu mírně stoupáme podél říčky Kander do městečka Kandersteg, celkem 45 km a proplétáme se opravdu pěknými cyklostezkami. Takovým tím pravým Švýcarskem - vesničky, usedlosti,  samoty, silničky a cesty malebnou krajinou. Skupina B jede do Kanderstegu autobusem. Tady všichni zahajujeme další cestu stoupáním vytesaném do skály. Stále stoupáme přes kamenné koryto řeky, která se na jaře rozvodnila a změnila cesty v necesty - všude plno strojů a opravují, staví a dávají cestu, můstky i říčku do pořádku. Dostáváme se k horské usedlosti Heimritz ve výšce 1635 m.n.m. Odtud vede cesta k ledovci, kam se dá jít pouze bez kola, ale to jsme bohužel časově nestíhali. Proto se otáčíme a jedeme všichni stejnou cestou domů. Je to asi nejhezčí etapa. Přijíždíme po 18 hodině a máme natočeno 110 km. Skupina B asi 65 km.

Dojmy účastnice B týmu, Míši:
Pepa tuto etapu popsal nádherně. Pokusím se to svými slovy zopakovat. První část etapy začíná divokou soutěskou, řvoucími vodopády a cestou vytesanou do skály. Za kamenným obloukem mostu se kaňon otevře do širokého zeleného údolí lemovaným roztodivně tvarovanými a zvrásněnými skalami a rachot řeky ustane jako mávnutím proutku. Jedeme údolím podobným norskému fjordu. Vodopády tryskají přímo ze skal, nebo padají jakoby z vrcholků hor. V poslední třetině se cesta zase ostře zvedne a šotolina zhrubne.

To je pro mne prubířský kámen. Mám úžasné silniční kolo, ale jen se dvěma tácy. Móóóc bych dnes potřebovala ten třetí. Ale hecnu se a protentokrát všechno vyjedu. Je totiž nádherné počasí a uvolněná atmosféra. Na vrcholcích hor se převalují bílé obláčky….

Na konci cyklistické části etapy je milá hospůdka Selden. Pro tým A je to konečná, protože na rozdíl od nás Béček jedou k soutěsce na kole a dál k ledovci by to nestihli. Já s Františkem jsme se ale rozhodli jet nejprve autobusem a pak pokračovat pěšky k ledovci. Ten naší krásné zemi chybí. Chceme využít příležitost a na jeden alpský ledovec si sáhnout. Jenže před několika dny vzala mosty a cestu k němu velká voda. Celé údolí je jako přeryté gigantickým bagrem.

Pokoušíme se přejít kamenné pole a dostat se co nejblíže k ledovci. Náš pokus končí u hladké skály, která padá až do divokého potoka.

A ten říká: „ani se neopovaž mne překročit!“

Zastavujeme. Okolní scenérie je divukrásná. Teplé vyhřáté obrovské kameny naopak vybízejí: „pojď, tady si sedni a rozjímej.“

Myslím, že jsme tam seděli hodinu nebo dvě. Na chvíli přišly posedět Hanka a Rudy. Poškádlili jsme divokou ledovcovou řeku a trochu jsme se v tůňce namočili. Vyhřívali jsme se na kamenech a kolem nás poletovali motýli….

Je čas vyrazit na zpáteční cestu. Dolů to jde ráz na ráz. Potkáváme A tým, který teprve jede k Seldenu. Ten nám slibuje krásnou a pohodovou cestu až k bunkru. Jsou zcela nadšeni. Máme tedy času dost a děláme ještě malé ouško k jednomu z vodopádů. Z dálky se zdál malý jako bílá stužka vlající z nebe. U něj je ale vítr jako u správného mohutného vodopádu.

Švýcarsko mi připadá jako jedno velké golfové hřiště: zelené, dokonale upravené, ozdobené dřevěnými chalupami a truhlíky s kytkami, a s občasnými překážkami jako jsou alpské velehory a jezera.

Mám štěstí, že máme s Františkem podobnou cyklistickou povahu. Kdykoliv vidíme něco zajímavého, zastavíme, prozkoumáme to, nebo jen tak pobudeme. Tím se brzy ocitáme na konci pelotonu. Zde to ale vůbec nevadí. Celé Švýcarsko je nádherná kultivovaná země, která by dva pocestné určitě nenechala na holičkách :-)

Po dojezdu mnozí zvlažili svá unavená těla na místním nově opraveném koupališti.
Honza S. si místo koupání koupil 2 nové šlapky, říkal, že se mu s nimi dobře spalo...

Večer po poradě se nakládají kola na královskou etapu, kterou nám Pepa na brífinku popsal…, jen se rozhodnout, kterou část pojedeme….

31. 7. – úterý

V 5.15 hodin velmi brzký budíček a snídaně, balíček na cestu a v 6.00 hodin odjezd busem na Grimselpassu, v busu vesměs spíme, abychom načerpali ještě kousek sil před náročným stoupáním…

Tým A – to byli dravci – na 130 km dlouhou etapu vyráželi přímo od krytu - pravda byli to jen 3 silničáři.
Skupina B měla zdolat 100 km přes Furku a Sustenpass.
A tým C – mohl „dát“ Furku a zpět – cca 60 km – bylo na každém, do čeho se vrhne.

Vyrazili jsme, bylo teplo, později až vedro – nejprve na Furku – kdo tam byl v časovém limitu, Pepa ho pustil dále – ale nebylo to třeba, každý věděl, co může a co ne…alespoň to tak zpočátku vypadalo…
Postupně dojíždíme na Furku – fotíme se, svačíme a velká část frčí dál směr na Sustenpass nejdříve krásnými sjezdy, okolí úžasná příroda, slunce, hory, louky plné husté trávy, mechů a keříků…

Další stoupání na Sustenpass už bylo horší – serpentýny, vedro, dost zastavujeme, fotíme, dopujeme se hroznovým cukrem, kocháme a hlavně se vydýcháváme :-) pro další cestu na vrchol..

Po výjezdu z posledního tunelu už jsme na místě!! Jupí, dost fouká, oblékáme se, někteří si dávají výbornou kávičku nebo pivo, čekáme na další borce, fotíme se, sdělujeme si dojmy a hlavně jsme šťastní, že jsme to dali!!

Celkem cca 105 km.

Bus na nás čekal v Aareschluchtu – Rudy: „chtěla jsem mávat vítězně v cíli, nějak se mi stočila řídítka a já džudokotoulem přistála na silnici – malé odřeniny, jinak vše OK, jen mi ulítl kryt z brýlí těsně před projíždějící auto – zachránilo jsem to!!!“

Do krytu jsme unaveni dorazili ve 20.30 hodin, v naučeném pořadí dáváme zaslouženou sprchu a těšíme se na večeři – ale kuchař Aleš s pomocnicí Zuzkou si udělali pěší výlet a nějak se jim vymkl z rukou – zabloudili, kamarádi je hledali přes 3 hodiny, dorazili až kolem 21.30 hodin, večeře nikde, tak jsme si dávali jiné dobroty – pili víno, slivovičku a najednou bylo veselo…

K večeři až ve 22.30 hodin byly špagety a mleté maso – takže jsme pěkně přetáhli večerku :-).

Pochvaly :-):
Mirce, za felčarskou pomoc kašlajícím a srmkajícím kamarádům i za půjčení pláště Míše na silničku….

Honzovi S, který často pomáhal do kopce fyzicky i duševně – hlavně při cestě na Susstenpass…

H6 zase za to, že byl vždy připraven pomoci při opravách kol, při masážích – hlavně Zlatce, při nakládce kol, při radách, co jak s kolem i se životem :-)

1. 8. – středa Státní svátek Švýcarska

Nejslavnější událost švýcarských dějin se odehrála 1. srpna 1291 na louce Rütli, kde se sešli zástupci „lesních kantonů“ Uri, Schwyz a Unterwalden, aby slavnostně odmítli jakoukoliv vnější soudní a právní moc. Jinými slovy vyhlásili svoji nezávislost na šlechtických rodech (zvl. Habsburků), kterou jim už dříve přiznali římští císařové za účelem ochrany strategicky důležitých průsmyků mezi Německem a Itálií (hlavně svatého Gottharda). První srpen je dnes státním svátkem. Vytvořením Věčného spolku (neboli spříseženstva) byly položeny základy švýcarské konfederace, jejíž latinský název Confederatio Helvetica dodnes přežívá ve zkratce „CH“ označující Švýcarsko. např. na poznávacích značkách aut a v internetových adresách. Od kantonu Schwyz se odvozuje název země ve většině jazyků.
Po snídani jedeme téměř všichni kolmo do 30 km vzdáleného Bernu – je až vedro – ve městě procházka – dusno, říkáme si, že by nám na kole bylo lépe, tak si alespoň u „Mekáče“ dáváme zmrzku a někteří kávičku.

Krámky jsou dost často zavřené, obyvatelé slaví mimo město.
Honza S. klasiky krouží kolem nás, je to pro něj moc statická etapa…

Po návratu kolem 16 hodiny dáváme sprchu, kávičku a v 17.30 společně odcházíme na koupaliště, kde tradičně probíhá oslava státního svátku. Už předem jsme vybrali malé Bechery – které byly předány představitelům města – že nás takto zvou, poskytli nám kryt...

Dorazilo hodně lidí, tvořila se velká fronta na jídlo (Libor vaří mnohem lépe), sedíme, fotíme hory, čekáme na západ slunce, pijeme víno, pivo na přidělené lístečky….

Hraje dechovka nevalné úrovně, paní hraje na „dlouhou trubku“. Lidé se pomalu vytrácejí domů, jen my se dobře bavíme, slunce zapadá, měsíc se vykuluje, fotíme, v dálce jiskří spousta ohňostrojů.

Neopomeneme zatleskat ze slušnosti projevu pana starosty (mj. je to velký fešák), závěrem děkujeme za milé pozvání, začíná se zvedat vítr, zataženo je čím dále více – žene se bouřka – pomáháme uklízet a frčíme za deště do krytu…

Ještě jeden Míši postřeh o Švýcarech:
Pan starosta se ženou se šel postavit do fronty na občerstvení mezi posledními, jako jeden z občanů.

Ujeto cca 60 km.

2. 8. – čtvrtek

Snídáme „až“ v 7.30 hodin, čeká nás „mléčná etapa“ (Wattenwill – Riggisberg) – nezáživné stoupání lesem, koukali jsme za každým rohem, zda už bude finito!!
Docela dobré počasí.

Na vršku si téměř všichni dáváme 2 x 2 dcl mléka (výborné – hlavně ta první sklenička, ta druhá už tak výživná nebyla – že by šidili nebo jsme si zvykli?), někteří byli věrni pivu.

Po dojezdu „domů“ bylo už pěkně, ani se nám nechtělo do krytu, u řidičů si dáváme pivo i kávičku.

Po sprše v 19 hodin výborná večeře: uzené maso s bramb. kaší, následuje klasicky porada o trasách pro další den.

Večer nám Pepa povídal a promítal o cestě do Koločavy, do Rumunska.
Skupina „B“ pohoda – koupák, nákupy.

Celkem kolem 72 km.

3.8. – Pátek

Budíček v 5.58 !!!, rychlá snídaně a svačina na cestu, v 7 hodin odjezd busem opět do Aareschuchtu, počasí nic moc – zataženo, drobně prší.

U pěnící a mlžné řeky vykládáme kola, balíme na cestu a pomalu vyrážíme do kopečka do 15 km (jak tvrdil Pepa) vzdáleného Grosse Scheideggu… - nakonec to bylo 20 km!!, Pepovi jsem to „vyčetla“ – měl první černý puntík a byl z toho smutný :-)
Je zataženo, nahoře se pomalu otevřela obloha, jakmile byl vidět vršek Aigeru a Mönchu – hned fotíme a kocháme se. Sedíme venku u bufetu, paní stále utírá sedačky, dáváme si pivo a dobrou kávu. Diskutujeme, vítáme další účastníky zájezdu hlasitým pokřikem.

Míša trochu jinýma očima:
Tuto etapu si opravdu vychutnávám. Nad řekou Aare se válí mlha, mírně mrholí a je chladno. Jedeme lesní cestou pod tři známé vrcholy: Eiger, Mönch a Jungfrau. Jede se mi nádherně. Ani František ani já nemáme tachometry, kilometry neřešíme. V lese není nic, co by mne rozptylovalo od šlapání. Ale jen než dojedeme k prvnímu průhledu do údolí. A k prvnímu divokému potoku, protékajícímu hlubokou roklí, k prvním vodopádům a k první zelenozelené louce…

Už je po dešti ale silnička se ještě leskne. Vede teď mírně do kopce nádhernými loukami. Okolní hory jsou zahaleny chuchvalci mraků. Už tušíme, že tam někde nad námi jsou. Občas zahlédneme část jejich mohutných temných obrysů.

Dojíždíme ke shluku domků, přejíždíme můstek a tu vidím u jednoho domku náhon a točící se mlýnské kolo. Je jasné, že se s Františkem zase zdržíme. Je to fungující vodní pila. Není to skanzen. Opravdu pracuje. Obsluhuje ji starší pán ve sportovní bundě. Řeže mohutný kmen. Vidíme dřevěná ozubená kola, pásové převody a jak se pila nastavuje k dalšímu řezu. Na památku dostáváme prkénko z jilmu.

Odtud se silnička prudce zvedá do sedla. Ráno jsem byla krásně rozjetá, ale teď jsem ztratila tempo. Vůbec se mi nechtějí točit nohy. Velký kus cesty jdu pěšky, poprvé, co jsme tady v Alpách. Náladu mi to ale nekazí. Začíná být polojasno. Pohled na okolní hory a ledovce je fascinující. Je to krásnější a tajemnější, než kdyby bylo jasno. Sedáme si na lavičku, obědváme a kocháme se. Pepo, je to snad ta nejkrásnější etapa.

Frčíme dolů do Grindelwaldu – pěkné točky, předem nás Pepa upozornil, že je to cesta úzká a nebezpečná, ale šlo to – užili jsme si to, často zastavujeme a fotíme, počasí je čím dál lepší.

V Grindelwaldu u letité paní v koloniálu do dáváme pivo za 2 Fr. – jsme z toho úplně vedle, paní v krámku nic moc nemá, ale evidentní jí to nevadí, usmívá se, i kafe by nám doma uvařila a sýr z jejich „líhně“ už nemá, ale doporučí nám, kde ho koupit – trochu níže v Alte Post – Evička kupuje a frčíme dále… - už po rovince, pěkně to rozjedeme a k vodopádu, cestou přes Lauterbrunnen.

Cestou sledujeme helikoptéru, která stahovala staré suché stromy z lesa – k silnici, když jsem právě projížděla, tak poryv větru od helikoptér a asi i kousek větvičky mi utrhl tmavý kryt na brýlích, ulítl – ani jsem to nevěděla, až mi to řekla Zlatka – kousek jsem se vrátila, kryt viděla, ale v tom se vyřítil náklaďák, který můj kryt rozdrtil na padrť – tak ještě, že jsem s sebou měla ještě jiné dioptrické brýle.

Za 11 Fr. navštívíme jeskynní řvoucí vodopády Trümmelbachfälle, zážitek nám pokazil jen nepříjemný, namyšlený Čechošvýcar ve výtahu – moc důležitý a trapný…

Před busem si dáváme pivo, odpočíváme, pak busem „domů“, v 19.30 večeře – ještě stíháme sprchu – řízek a bramborový salát do nás padal jako Švýcaři do krytu, později i pudink s piškoty (někteří si vylepšovali alkoholem – višňovkou, slivkou), někteří si vyžebrali ještě další řízek v kuchyni.

Ve 20.15 hodin Pepa promítal dokument o přejezdu Peruánských And, to jsme vlastně nedávno někteří četli knížku, úžasné zážitky…
Večerka byla tvrdě dodržována – kdo chtěl déle - byl „vykázán“ za jídelnu, kde fakt nebylo slyšet – ještě chvíli posedíme, pijeme víno, chroustáme dobrůtky a vedeme „kecy“…

Pepa říkal, že o půlnoci napíše rajony na další den – a vždy už během zájezdu věděl podle prudění, kdo bude dělat WC a tady neví, koho napsat, jak jsme dobří…

Celkem cca 55 km

4.8. – sobota

Snídaně, svačina – je hezky, příprava na poslední krátkou rozlučkovou etapu.

Na tabuli jsou rozepsané rajony – Mirka a já WC ženy!!! – proč? – Pepa říkal, že fakt žádný úmysl, musel losovat, protože fakt nebyl důvod někoho trestat.

Nakonec vše v pohodě – dohodili nám i pomocnici, která rozdala rukavice a potřebné prostředky a už jsme jeli…

Čekala nás poslední etapa – tzv. „sedlácko-pivní“ na Belpberg, Zlatka už nejela, nebylo jí dobře, převzala mou štafetu – rýma, kašel, možná měla i horečku..

cca 33 km tam i zpět

I pár „brdečků“ bylo… - jinak OK – na kopečku z bývalé mlékárny vybudovaný malý soukromý pivovar, dáváme si malé pivečko, Hanka zařídila malou exkurzi s úžasným překladem, všude čisto – pořádek a vše, jak má být.

Potápěč tam nechal peněženku, tak mu chtěl Pepa pro ni zajet (přes pár brdečků do kopce), ale to ne, potápěč děl: „když jsem blbej, tak si to musím vyžrat sám“ – tak vyrazil a Honza Suchý jel s ním, aby mu nebylo do toho kopce tak smutno - peněženka samozřejmě už byla schována u pána pivovarníka a jakmile se objevili chlapci, hned vyběhl a předal..

Cestou zpět jsme koupili kousek sýra a čokošky domů, po návratu nás čekala teplá gulášovka, balení a rajony…

Dostali jsme i balíček na cestu – řízek, chléb, okurek, tatranka.

Vše hotovo, zkontrolováno - odjezd v 17.30 – po rajonech jsme čekali na pana Linka – přivezl nám pivo a vodu na cestu, loučení…

V busu nás Pepa chválil – děkoval, že takovou grupu neměl, bez prudičů.

Zvoněním vyprávění končí.

Na hlavní stránku HaHy