 |
Cyklotrek s Čumilkami |
 |
| Autor textu | Foto / video | Ostatní |
 Hynek,
Lenka |
 Hynek Fotogalerie |
 Interaktivní
mapa |
| Cyklotrek je závod, ne cyklotrek je vyjížďka,
ne cyklotrek je soutěžní setkání, ne cyklotrek je prostě cyklotrek. O co jde
si přečtěte na pozvánce na
12 cyklotrek. Ve zkratce: dostanete
seznam stanovišť s bodovým ohodnocením,
mapu
stanovišť, a je na vašem týmu, aby si naplánoval jak pojede, aby se
vrátil do 17:00 (max 17:30 s penalizací) s co nejvíce body. Návštěvu míst
potvrzujete na "píchačkách" (tuhém papíru) kleštičkami jako na orientačním
závodě. Letos jsme za HaHy nebyli poprvé sami, na startu v Mělníku U Jelínků nás překvapil tým Čumilky, který se dal dohromady v noci z pátku na sobotu. Na startu také byly mimo jiné týmy: Sjetý Duše, Bolavá Noha Šalamounova, Nadace pečené žížaly, Růže prérie, Vypitý chytráci, Dostálovy Ježibaby a Žíznivý ježibaby - tedy těžká konkurence. Protože s námi nebyla psavka, zkusím popis fotkami. |
 Porady na startu (Luboš Hovorka) |
 |
 |
 Na začátku pršelo, jeli jsme na |
 hřbitov Ráj |
 a psí hřbitov |
 a židovský hřbitov. |
 Skalní byt |
 Hlučovský mlýn, tunel s pramenem- |
| -bylo nejnáročnější stanoviště, za čtyři body. Jsem hrd, že jsme je získali. Při procházení dvacetimetrového klikatého tunelu (nejméně dvě zatáčky tam byly), který se zužoval a snižoval, jsem si málem smočil vyhrnuté cyklokalhotky, ale došel cíle s kleštěmi. |
 Vítězný východ |
 Výhled z jeskyně Klemperka |
 Kamenný stůl |
 Domov důchodců s jelenem (Vidim) |
|
 Had |
 Odtud Jan Hus vedl spor s pražskými odpůrci |
 Únava, Hana a Čumilky |
V cíli byl guláš, samoopékání vuřtů, pivo
alkoholické i bez (obé točené), sladkosti od pořadatelů i závodníků, točená
kofola, salát a hlavně čas na popovídání. Kdybychom si s Hanou lépe naplánovali návštěvu skalních bytů, za které byla prémie stejně jako za hřbitovy. Kdyby nám započetli body za  ,
tak... Kdyby jsou chyby, musíme je nahradit činy. A proto MUSÍME na podzimní
cyklotrek 2010. Pojeďte také. Třeba se také dostanete do Mordlochu a uvidíte
sedm chlebů jako my. Týmu ČUMILKY, zvláště LKY se to moc líbilo.Pokud náhodnou ještě někdo neví, kdo je tým ČUMILKY, nechť se podívá na výsledkovou listinu. |
A ještě od Lenky: Nekaž příběh pravdou. Pravda je, že jsem nesháněla partáka po nocích, jak píše Hynek, ale jeden radostně kývnul už v pátek kolem druhé odpolední. Milana Čurdu znáte z Oravy 2005 a Noční Prahy 2005 (vše zdokumentováno na stránkách HaHy), bývalý atlet - běžec, s kladným vztahem ke kolu a orientaci v nepřehledném terénu. Zdravotní problémy ho značně přibrzdily v rychlosti, ale srdce závodníka mu zůstalo. Proto ho taky překvapilo, že po vyhlášení "start" naše jednotka nevyrazila s rozvášněným davem, protože jsem se začala pečlivě balit do pláštěnky. Meteoblue hlásilo déšť, a to zejména v 10.30 hod, nejlíp mělo být v Litoměřicích. Ujala jsem se velení a ze startu vyrazili směr Litoměřice s tím, že když cestou potkáme nějaké to stanoviště, bude to bonus. Naštěstí to bylo do kopce a nezaháknutých brzdiček po jízdě autem jsem si všimla včas. S davem jsme se setkali hned na hřbitově Vehlovice (naše první stanoviště), ale pak se rozptýlil a s většinou jsme se potkali až zase v cíli. Naše trasa nebyla pečlivě promyšlená, ba promyšlená nebyla vůbec. Věrni svému jménu (ČuMiLKy), jsme se nejdřív pečlivě rozhlédli a pak vyjeli, když už vyjeli všichni, a teprve cestou upřesňovali, kam - kromě Litoměřic, kde neprší - vlastně jedem. Taky jsem až ráno cestou autem na start zjistila, že Milan, byl na Mělníku naposledy se střední školou na exkurzi a že na blízko nevidí bez brýlí naprosto nic. Pro porady nad mapou byl nepoužitelnej (o luštění šifry nemluvě). Na druhou stranu jsme dali dohromady "dobré jméno" a Milanovi nevadilo, že se tím vlastně stal "jednou z nás". Závodní duch mu vydržel tak do třetího stanoviště, ale pak mě přestal honit a už si to jen užíval: výhled od dominanty Liběchova - kostel sv. Ducha a sv. Hrobu, zámecký park v Liběchově s barokními sochami, no a pak už jsme vjeli do lesů nad Želízy, tam co je Had a Harfenice a Mordloch a Sedm chlebů a skalní místnůstky a pro někoho, kdo to vůbec nezná, to musí být zážitek. A navíc přestalo pršet, dokonce i svítilo. Romantika. Cesty byly písčité, lesní, polní - prostě chtělo to proložit silnicí. Protože Milan neviděl na mapu, neměl nic proti náádhernýmu sjezdu z Brocna do Chudolaz a pak dál přes Tupadly až do Želíz. Stanoviště cestou sice nebylo žádný, ale jelo se parádně! I Milanovi se to zřejmě líbilo, protože sjel až zpět do Liběchova. Ale věděl, že rozdělit se nesmíme a smobilovali jsme se. Při stoupání na Sitné (stanoviště Zimořský pramen) jsme dojeli takovou sympatickou dvojici mladých a hecovali se s nimi až ke Klemperce "to je mládež, viděj šediny a nestyděj se jednoho předjet".."jen si jeďte, v kopci vás zase trhnem". V jeskyni nás zachránili funkční čelovkou "Chcete posvítit nebo se chcete spolu bát?". Kromě toho, že si v čelovce musím vyměnit baterky jsem zjistila, že jiní Romantici už maj nasbíráno spousta bodů. Na Kokoříně jsem Milanovi povolila jedno malé pivo a konečně jsme se poradili i s mapou (židovský hřbitov v Bosyni - skalní byt v Lhotce - psí hřbitov v Mělníku - hřbitov Ráj.. získáme hřbitovní i skalní prémie a úspěch je zaručen) a proměnili se v Chrty. Plán nebyl špatnej, problém byl ve Lhotce, kde jsem se zasekla - protože já přece vím, kde je "skalní byt ve Lhotce", vždyť jsme tam byli s Pépem na vyjížďce Kokořínskem - a přes půlhodinky jsem jezdila tam a zase zpět a víc zpět. Byl jinde. Zkratka ze psího hřbitova taky nevyšla. Skončili jsme u hromady staré řepy a hnoje. Teda cesta skončila. My jsme makali i necestou. Znáte mě a víte, že nejsem soutěživej typ. Spíš hravej. Ale ten závěr mě dostal. Přijet do časovýho limitu a ještě posbírat všechny ty hřbitovy, abychom nebyli nejhorší a neudělali jménu HaHy ostudu. Poslední kilometry jsme jeli o život. Chybělo nám 11 minut a asi polovina stanovišť. Tak příště. Jo - nejlepší fór dne byl, když jsme ve sjezdu z Vysoké směr Lhotka předjeli chrťáckou rodinu Jungwirtů (co byli 2. v Chrtech) a ptali se nás, zda jsem Chrti nebo Romantici, asi že si to tak mastíme :). Takže když jsme předjeli ty, co byli druzí, byli jsme vlastně NEJLEPŠÍ. Nejlepší ale byla celá ta akce. Nechápu, že jsem to nejela už dávno. A taky, že tam nebyl nikdo z vás ostatních (já vím, sama mám máslo na hlavě, letos jsem vlastně nebyla pořádně nikde), ale další šanci máte už na podzim 2.10.2010. Dovětek šťoury: Super. Akorát si malinko šťournu (zároveň kontrola, že jsem to četl až do konce). Jestliže předjedeš druhého, nejsi první, ale druhá. Kalimero DEMENTI (ČÁSTEČNÉ ČURDOVSKÉ): Jak to vlastně bylo? Mám hodně daleko od nápadů, jako měl dědeček se Saturninem, když si založili kancelář na „uvádění příběhů na pravou míru“. Ten cyklotrek kolem Kokořínska mě ale hodně zaujal, nemůžu mlčet a předkládám svou verzi. Jak jsme se dali s Lenkou dohromady. Lenka nesháněla mne, ale já ji. A nebylo to v noci. Když jsem v pátek v poledne zrušil ranní předsevzetí, že budu v sobotu pracovat, tak jsem poslal e-mail Lence, jestli se nechce v sobotu, kdyby nepršelo, projet na kole. Myslel jsem na dvě varianty. První byla projet se zadní částí průhonického parku, kde je sice méně rododendronů, ale zato více klidu. Druhá byla trasa Chodov – Újezd a terén kolem Botiče do Hostivaře, Záběhlice a k Hamerskému rybníku (zvaný hamerák) kde je báječná vinárna udělaná z bývalých ledáren. Je to vlastně tunel do svahu nad Botičem. V Záběhlicích existuje legenda, že se táhne až na Hrádek v krčským lese. Vinárna je samozřejmě kratší, ale zato tam mají výborná lechovická vína. Obě varianty byly výlet tak na dvě hodiny, případně na tři hodiny, kdyby se spojily v jednu, případně více hodin, kdyby se provedla ochutnávka lechovických vín. Na můj e-mail Lenka odpověděla během několika minut. Měla taky připravený dvě varianty. Tu první jsem zavrhl hned jak jsem se dočetl, něco o tom, že se jedná o cosi orientačního. Tu druhou (Lenka jí říkala Stodola) jsem dočetl k bodu, ze kterého jsem pochopil, že bych měl spát u nějakého pána. Znovu jsem se vrátil k první variantě. Kokořínsko to znělo slibně. A neznám to tam. V Mělníku jsem skutečně byl na střední škole na exkurzi, ale to bylo už skoro před padesáti lety. Asi jsme byli v nějaké teplárně nebo kotelně, to už nevím. Vzpomínky mám jenom na příjemnou vinárnu v mělnickém zámku. Na internetových stránkách jsem zjistil, jak útulná je hospoda U Jelínků a Lenka si dokonce vytiskla jejich jídelní lístek se specialitami, které vypadaly lákavě. To, že nakonec budu znát z hospody jenom její sociální zařízení, jsem si ani ve snu nepřipustil. Problém byl s tou orientací, neb jestli o sobě něco vím určitě, tak to je opak toho co tvrdí Lenka Neorientuji se v nepřehledném terénu. Jezdím většinou tam, kde to znám, a mapu vytahuji, až když se ztratím. Pak zjistím, že je mi na nic, protože nevím, kde jsem, a někoho se zeptám. Někdy, častěji, v obráceném pořadí. Jenže představa, že stojím večer, se spacákem v ruce u neznámého pána a ptám se, kde se mám ubytovat, byla pro mne nepředstavitelná, a tak jsem souhlasil s tou orientační cyklistickou jízdou. V dalším e-mailu se Lenka podivila nad tím, že jsem zvolil tu těžší variantu a měl jsem pocit, že by radši navštívila toho, mne neznámého pána. Komunikovali jsme e-mailem, protože Lenka měla vybitý mobil, a tak jsem nemohl uvádět jemné nuance svého rozhodování. Lenka také v komunikaci začala používat slova, která jsem slyšel poprvé, třeba „meteoblue“ a věty, ve kterých jsem sice znal slova, ale nedávala mi žádný smysl. Zatím co neznámá slova jsem si dovedl odvodit z kontextu, věty mi zůstaly záhadou. Třeba věta „vezmu baterku a ručník“. Baterku kdybychom bloudili do noci? Tak dramaticky jsem to zase neviděl. Ještě větší otazník byl nad tím ručníkem. Samozřejmě až to skončí, bude-li kde, se umyji. Ale proč se nemůžu utírat svým ručníkem, který snadno hodím do auta? Začal jsem tušit, že jdu do něčeho, co nevím co je. Fakt je, že jsem před Lenkou zatajil své orientační schopnosti (spíše absolutní neschopnost) a příběh „jak jsem se nestal orientační běžcem“, který bych v tomto elaborátu nerad ventiloval, jsem jí vyprávěl až cestou domu. Jak jsme závodili Předně musím říct, že své rozhodnutí zúčastnit se orientačního cyklotreku považuji za jedno z nejlepších jaké jsem poslední dobou udělal, a bylo to hlavně díky Lence. Jinak jsem ještě dneska bloudil někde po kokořínských lesích. Než jsem smontoval kola (jak se později ukázalo na našich předních brzdách špatně) se Lenka stačila skamarádit s panem Karlem Rysem , hlavním pořadatelem a nastudovat několik „manuálů“ a tabulek a map a já nevím co všechno. O jednom papírku, kde já viděl jenom něco jako rozsypaný čaj, a kterému říkala „šifra“, rozhodla, že si ho „nebudeme všímat“ - a já byl pro. Musím souhlasit s Lenčinou klasifikací – nepoužitelný. Ale polemizoval bych co se týká mého divení se po vyhlášení startu. Divil jsem se, to ano, ale tomu, jak se lidé vrhají do toho psího počasí. Říkal jsem Hynkovi „do toho snad nemá cenu jet“ a on mi odpověděl „to nemá“ a sedl na kolo a odjel. I ostatní pomalu vyjížděli na trať a tak mi nezbývalo, než taky nasadit pláštěnku. A tak jsme vyjeli. Hned při prvním pokusu, kde byla skrumáž cyklistů, jsem zkusil svoji metodu „zeptat se“ a zjistil jsem, že tudy cesta (obrazně) nevede. Ale Lenka s mapou na řídítkách mě vedla zcela bezpečně k prvnímu hřbitovu, kde jsme poprvé štípli. Potom podruhé, potřetí, a vjeli jsme do nádherného skalního lesa. Měl jsem pocit, že si docela pěkně užívám výlet, uklidněn počtem štípnutých kontrol. To, že na kontrole Mariánská kaple, nebyly kleštičky u dubu, ale že tam nebyl ani ten dub, bylo jenom příjemné zjištění intimity závodu. Navíc přestalo pršet a bylo ideální cyklistické počasí. Jenže tak jak já se uklidňoval počtem absolvovaných kontrol, tak Lenku postihl syndrom rybářovy ženy ze známé pohádky. Chtěla jich čím dál víc. Mám rád židovské hřbitovy, vyzařuje z nich zvláštní klid. Myslíte, že jsem si ho mohl užít? Ani náhodou. Hnali jsme se od jedné kontroly ke druhé, a to co mi předvedla Lenka na závěrečném kilometru, když jsme nestíhali čas, bylo k neuvěření. Proti větru drtila převod 52/14 a já jsem se jí jen horko těžko držel v těsném závěsu, který z bezpečnostních důvodů raději nepoužívám, a s někým, koho na kole dokonale neznám, vůbec. Zkusil jsem ji chvilku vystřídat, ale prudký náraz větru mě zahnal zpátky za její záda. Závěr Moje uznání patří pořadatelům. Protože sám mám zkušenosti s pořádáním některých závodní akcí (třeba PIM, Běh olympijského dne, silvestrovský běh Jardy Štercla a pod.) vím o čem mluvím. Taky se musím přiznat, že úplně jsem pochopil o co vlastně onu nádhernou sobotu šlo, až při podrobnějším nastudování výsledkové listiny. Máme rezervy. Nejen já ale i Lenka. Vybavovat se ve sjezdu i když se jedná o nejlepší fór dne, to přece nejde. Zapsal Milan Čurda |
můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.|
|
K
tomuto lávkovém stanovišti byl popis: Pomník na cestě přes lávky s cca
deseti lávkami. Máte-li závratě, toto stanoviště vynechte nebo se zkuste k
pomníku dostat jinak než po lávkách.