Monte Bianco

Soustřeďujíce své pohybové aktivity poslední léta převážně do cykloturistiky, dostala jsem chuť pěšky prošmejdit nějaké ty hory vyšší.
Zanechav svá kola ustájená, plánuje Cykloklub Mike v první srpnové dekádě Malou procházku po velkých horách. Lídr spolku Michal Třetina netroškaří a soustředí se na hory vskutku veliké, ba v evropském regionu ty největší: Spolu s vybranými se chce procházet v Savojských Alpách, konkrétně v masívu Mont Blanc. A při troše příznivého počasí i vylézt na alpský vrcholek nejvyšší, na pomyslnou střechu Evropy, italsky zvanou Monte Bianco (pomineme-li kavkazský Elbrus či jinak - přikloníme-li se k zeměpiscům, co Kavkaz nepovažují za evropskou hranici).
Pro zranění se z pěší akce omlouvá jeden z účastníků osmičlenného družstva - je to jen pár dní před plánovaným výjezdem. Má touha procházet se po pořádně velkých horách je neméně veliká a tak kývnu na nabídku - stává se ze mne náhradník a po dvou hektických dnech, během nichž seženu potřebnou vysokohorskou výbavu (po kamarádech + sportovních půjčovnách), i účastník výletu do Savojských Alp.

Na Mont Blanc jsem už jednou vylezla (před 14 lety, též v srpnu, přesně 4.8.1994) a byla přesvědčena, že po druhé nemusím. Ale už z kola vím, že nejdůležitější není kam, ale s kým. Totéž platí pro pěšárnu. Do Savoj se sice překvapivě chystá družstvo s převahou děvčat, ale jakých! Být chlapem, ohodnotila bych: "Samé super baby!" Až na Michala doprovázející zbylé muže moc neznám. Nevadí, o to víc se mohu těšit.

Na vrchol Mont Blancu je možné se dostat 4 výstupovými trasami nižší obtížnosti (tzv. normálky) a značným množstvím horolezeckých výstupů vyšších obtížností.
Prioritou je pro nás bezpečnost a tak volíme klasický normální výstup (ačkoliv v našich řadách by se nějaký ten horolezec taky našel):
Zubačkou Tramway du Mont Blanc (TMB) se Saint Gervais -jezdí ze stanice Le Fayet (584 m) do horní stanice Nid d'Aigle (2370 m). Odtud výstup kamenným polem a hřebenem k chatě Tete Rousse (3167 m). Od chaty se traverzuje asi 100 metrů dlouhý sněhový kuloár a následně zdolá prudší kamenná skála až k chatě Gouter (3817 m). Zde se obvykle přespává či bivakuje ve stanech na ledovci za
chatou. Druhý den se vyráží často za tmy v brzkých ranních hodinách, cesta je osvětlována čelovkami. Po sněhu přes Dome de Gouter, kolem nouzové chatky Vallot (4 350 m) a sněhovým hřebínkem přes několik malých sedel a prudších pasáží až na vrchol Mont Blancu (4 810 m).

Doporučenou tzv.klasickou normálku téměř přesně kopírujem. Nejprve ale absolvujeme vydatný noční spánek v jednom z kempů - vzhledem k teplu a suchu pod širákem (ráno bez rosy), stany nerozkládáme.
Po dopoledním breefingu stavíme u horského letoviska Saint Gervais, částečně ho prozkoumáme a hlavně vyzvíme aktuální informace o počasí - nejlépe má být v neděli. Ta pro nás ovšem už návratová...
V prudkých serpentinách i jinak silný Drťajzův mikrobus Mercedes Sprinter se zadýchává. Nakonec vyjede na poslední odstavné parkoviště v Le Crozat (1420 m). Zde co nejúsporněji přebalíme naše baťohy, přidáme mačky, cepíny, helmy. Ještě spacák... Vyrážíme prudce vzhůru až do sedla Col de Voza (1653 m). Nachází se zde stanice zubačkové tramvaje TMB.
Náš řidič Roman, svérázný chlapík s norskými předky, zvaný Drťajz, šlape taky. Bivakovat bude dnes s námi, ale pak se vrátí k svému mikrobusu a bude čekat. Čekat na nás ostatní, až sestoupíme z výšin.
Na Col de Voza se rozhlížíme se po vhodném noclehu, rádi bychom něco jako stříšku nad hlavou. Je totiž dost dusno a předpověď počasí hlásí bouřky a přívalové deště. Nakonec čtyři z nás přespávají v něčem, co vzdáleně připomíná garáž, zbytek v jakési do široka otevřené kůlně. Počasí dle předpovědi 100% vychází - sotva ulehneme, je to náhle tady. Hromy, blesky, prudké boční pršení. Na Aničku a mě zbyla v kůlně bez dveří krajní místa naproti sobě a tak první dešťová dávka patří nám. Ann nekompromisně zatlačí spolunocležníky hlouběji do kůlny, já zapadnu kamsi do škvíry mezi baťohy. V pozici polosed-pololeh zůstávám pak po celou noc. Zachumlaná ve spacáku, navrch omotaná karimatkou. Spánek chabý, jen občas a ještě na jedno oko.

Ráno po sedmé opouštíme náš první bivak, přesuneme se na stanici zubačky TMB a tou se nakonec vyvezeme do cílové stanice Nid d'Aigle (2370 m). V tramvaji se necítím nejlépe, bolí mě břicho, po sobě studený pot. Přemýšlím kudy to ze mě půjde, dolem, horem... Konečně v cíli, hurá, jsou tu záchody. Sichruji se ještě tabletou Endiaronu a hltem domácí slivovice. Obé od Karla, je na cestu vzhůru dobře vybaven (moje super lékárnička se válí někde v Drťajzově Mercedesu). Udělá se mi celkem slušně a tak i já, občas (nebo často?) dechu popadaje, přelezu - vylezu tu osvědčenou "normálku" :

Strmým svahem pod skalními stěnami Les Rognes, přes kamenné pole a hřeben, kolem chaty Tete Rousse (3167 m), skrz proslulý sněhový kuloár a nakonec to asi nejtěžší - po téměř kolmé kamenité stěně, rozlámaném skalním pilíři, místy zajištěném ocelovými lany, se soukám krůček po krůčku. Pohyb lidí značný, o padající kameny není nouze, helma víc jak vhodná, helma vlastně nutná. Nakonec i já se vyšplhám, vysoukám a stanu na prahu horské chaty Gouter (3817 m). Nocleh na chatě pro nás zajištěn - cestou vzhůru jsme narazili na horala z chaty, tak trochu usměrňoval turistické davy lezounů a šplhounů.

V chatě Gouter docela husto, jsme rádi, že sedíme namačkaní na lavici u stolu. Někdo si dá čaj, jiný polívku (taková naše česká česnečka bez česneku), vše v eurech, zadraho. Spaní máme na horních palandách v jedné z ložnic. Celková kapacita lůžek údajně 116, v té naší spálni kolem 50? Po předchozí noci a dnešním výkonu usínám rychle a spím jako špalek.

Nevadí mi příliš ani brzce ranní šramot a hlasy mezi druhou a třetí hodinou - to první nedočkavci ještě za tmy vyrážejí na vrcholek Mont Blanc. A s povděkem v polospánku přijmu Karlovu a Michalovu hlášku, že venku docela fouká a fičí, tak vstávat kolem čtvrté nebudeme. Pěkně si počkáme, až se ten prevít vítr utiší. Jo, jo, prima prevít vítr... Ještě se sladce dospíme...
Nakonec za jasného rána a částečného bezvětří razíme i my vstříc finálnímu výstupu. S mačkami, cepínem, navázáni na lano. Družstvo A v pořadí Karel, Alča, Marcela, Mirka už v 7:00 mizí na sněhové pláni.

Družstvo B s navázaným Vaškem, Aničkou, mnou a jistícím Michalem se odpoutá od chaty něco před půl osmou. Bereme to vyšlapanou cestou kousek vzhůru na vrchol hřebínku Aig. du Gouter (3863 m). Po malém sestupu stoupáme opět vzhůru až k chatě Vallot (4362 m). Odtud nejprve strmě do kopce pod vrcholek Les Bosses, poté prakticky stále na hraně. Chodí se povětšinou zprava, takže se prý lépe padá do Itálie... Nikdo z nás však nespadl a kolem pravého poledne v sobotu 9.8.2008 celá naše osmice si připíjí zbytkem Karlovy slivovice na vrcholku Mont Blanc. Nebo taky Monte Bianco. Jak kdo chce a jak se komu páčí.

Rozhled z výšky 4810 metrů úchvatný - kol dokola rozeklané moře z horských vrcholů, mezi nimi proplouvají kypré mráčky a mraky. Dominuje barva bílá, vskutku sněhobílá, lemovaná nejrůznějšími odstíny modré, od té bleďounké přes blankyt, azur až po ocelovou modř ve stínu. Ano, hora dovolila, abychom pohlédli na tu krásu...

Sestup stejnou cestou, kolem Vallotky k chatě Gouter. Odepneme mačky, sbalíme lana a cepíny. Chvíli posedíme u čaje či polívky, co připomíná českou česnečku bez česneku. Rychlejší družstvo A již slézá skalnatý pilíř - stěnu, co jeví se téměř kolmou. Družstvo B příliš nespěchá, ale se západem slunce je již také hluboko po chatou Gouter, vlastně v úrovni chaty Tete Rousse. Družstvo A dochází k plánovanému bivaku na Des Rognes ještě za světla. Béčko si na cestu svítí čelovkami. Vašek tu svou nachází až po několika minutách na dně svého baťohu. Hodinu před půlnocí i my z Béčka ležíme ve spacácích na podlaze stavení Des Rognes (2768 m) - v roce 2003 prošlo rekonstrukcí. Pod sebou celtu, kterou vyštrachal z baťohu taky Vašek. Usmívám se z polospánku - zítra může klidně pršet, Vašek má s sebou i skládací deštník...
Ale neprší, naopak nedělní ráno se probouzí do slunného jasu. Od bivaku Des Rognes se všichni spouštíme k horní konečné stanici TMB. Při každém došlapu mě bolí ukrutně stehna, včerejšek byl asi drobet náročnější. Cestou potkáváme stádo poměrně krotkých kozorohů. S jedním kozorohem mě Ann vyfotí - nevím, kdo z koho má větší respekt. Každopádně doufám, že koza rohatá se nebude chtít hladit.
Z tramvaje Mont Blanc vystupujeme tam, kde jsme před 2 dny nastupovali - v sedle Col de Voza. U malého penzionu bohatýrsky posnídáme - velmi dobré, čerstvě natočené pivko všem šmakuje. Radost z našeho úspěšného sportovního výkonu má i paní výčepní. Jako pozornost podniku přináší bramborové lupínky a pražené arašídy.

Zbývá ještě konečný sestup na parkoviště le Crozat - Roman Drťajz, mikrobus Mercedes Sprinter, všechno na svém místě.
Na některé z nás padá euforie, jiným to ještě nedocvaklo. A já si sama v sobě tiše medituji - bylo to úžasné, krásné i těžké, ale po druhé na střeše Evropy stačilo. Příště už fakt jiné kopce.
A teď honem honem někde v kempu pod blahodárnou sprchu... :-)
 

 



 



 



 



 















Větší fotky najdete ve FOTOGALERII
Zapsala Iva, korekturu provedl Michal T. Foto Anička V. a Michal T.

Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.
Translate this page to:


Na hlavní stránku HaHy