Poslední zmazání
|
|
Poslední zmazání |
|
| Prvý listopadový víkend nabízel zřejmě
poslední vydatnější kolektivní cyklovyjížďku. Akce "Poslední zmazání" (pořádaná Paklisportem v Jablonném v Podještědí) lákala projet část Lužických hor u nás i u sousedů. Příliš neváháme a hurá vstříc novým zážitkům. Určitě nevšedním a určitě silným. Z Mělníka jsme to já + Michal 1/3 po půl třetí odpolední pojali lehce dobrodružně - neznámým, částečně terénním průzkumem. Že v tento listopadový čas slunko zapadá již o půl páté, nás neodradilo. Kalimero vyrážel kolmo z Prahy-9 o páté odpolední. Již za soumraku. Večer autem z Prahy 4 odjížděli Míla s Jardou. Již dopoledne startoval ze Štětí Petr - jako jediný dojel do Jablonného normálně, t.j. za světla. Michal chce smazat resty a vyzkoušet směrem na sever cesty a cestičky ještě nejeté, neprozkoumané. Ku podivu existují takové. Má to dobře vymyšlené - když se bude rychle stmívat, chce být již v Zákupech. Směrem na Vysokou, Kokořín, Jestřebice, přes Dobřeň a Střezivojice je to po asfaltce jasné. Dál zahájen průzkum - po modré turistické malebným lesem, místy cestou bahnitou a rozrytou traktory. Prvé zmazání začíná a to zdaleka nejsme v horách Lužických. Projíždíme Dražejovem, vjíždíme do Rozprechtic. Za zdejším rybníkem se dle mapy vnucuje pěkná nábližka. Tu najít, jsme co by dup v Nedamově. Avšak vysoký rákos brání ve výhledu, o průniku skrze něj ani nehovoře. Nezbývá než Nedamov objet po modré, pak po červené projet částečně Horeckým dolem, překulit se přes Horky a dostat se na zelenou. Tu neopustit a ruku v ruce s ní přes Starou Skalku, terénem přes Novou Skalku, pak Černou roklí a Dlouhým dolem až do Starých Splavů. To už dávno kolem nás houstne tma, svítíme, ale v hutnějších lesních úsecích toho stejně mnoho nevidíme. Aby to drama bylo větší, Michal hlásí píchlé zadní kolo. Naštěstí jsme cca 200-300 metrů od známek civilizace, na periferii osvětlených Starých Splavů. Jemně mží, duše však vyměněna Michalem v cukuletu. Možno pokračovat na Provodín. Dílem po silnici, dílem lesními pěšinami. Vidět příliš není, řídím se instinktem a červenou blikačkou bicyklu přede mnou. Mihotavé červené světélko se pojednou pomalu kácí k zemi - to Michal jen zahučel do vyššího bahénka a nestačil vyndat nožku z nášlapu. Z výhodné pozice druhého jezce vím, kam nejezdit a čemu se vyhnout. Uff! Opět na hladké silnici. Chvála bohu, lesní zvěř nás nesežrala. Teď už sázíme na jistotu a průzkumným stezkám dáváme vale. Netrvá dlouho a v Zákupech si pochutnáváme na grilovaných klobáskách a párečcích, přiťukneme horkou griotkou. Zítra zde začínají trhy motoristů, někteří trhovci již teď v předvečer obsazují výhodný flek. Další cesta má být již jasná a přehledná, ale tma tmoucí dokáže být zákeřná a pěkně matoucí. Prostě odbočujeme vpravo o křižovatku dříve, než máme. Tím celou trasu prodlužujeme o pár kiláčků. Mrholení sílí, už to vypadá na solidní déšť. Naštěstí jsme u cíle, uklízíme zblácená kola do garáže a sami sebe do útulného teplíčka penzionku U Pokorných. Je něco kolem 22 hodiny, tacháč ukazuje 89 km. Míla s Jardou jsou už dávno tady, nabízí nám silný bylinný čaj z termosky. Do půlhodky po našem příjezdu se objevuje Kalimero. Po trase několikrát přifukoval zadní kolo, aby v cíli zjistil, že má zcela měkká kola obě! Je sobota dopoledne, vlakem dorazil 6-ák Jan přezdívaný Japonec Jašesta. Nezbytné kolo má samozřejmě s sebou. K penzionu přijíždí další auto - to Alena ráno vyrazila z Černošic u Prahy, horský bicykl složený v zavazadlovém prostoru. Po snídani se všichni kolmo přesunujeme do Restaurace Na koupališti za městem. Potkáváme zde slavné cestovatele Lucii K. s Michalem J. + jejich černé psisko Ernesta. Hlásíme se na cykloakci "Poslední zmazání", dostaneme po lístku do tomboly, vdechnem pivko, kolu, čaj a vyrážíme na trasu. Té doporučené se příliš nedržíme, nicméně vyškrábeme se na vyhlídku Popova skála (565 m). Máme štěstí - mračna se právě rozestupují a my jasně vidíme k sousedům do Saska. Cyklotrasou podél říčky Lužické Nisy se dostáváme na Trojmezí do míst, kde se setkávají tři státy - Německo, Čechy a Polsko. ( Tedy v našich stopách z výletu do Marienthalu) Blížíme se k hraničnímu přechodu německo-polskému. Zde bude nutno prokázat se cestovním pasem či občankou - jako jediná nemám ani jedno a přemýšlím, jak se asi ukecávají celníci. Michal 1/3 v řece pod námi ukazuje na balvany. Možná by se suchou nohou dalo po nich přejít na druhý břeh a tudíž do druhého státu, kolo v náručí. Slezu blíže k řece, abych situaci omrkla. Ba ne, kameny z mé strany chybí, musela bych se ponořit do řeky. Tato je poměrně mělká, takže být o měsíc dříve a tepleji, určitě řeku přebrodím.. Na hraničním přechodu zahraju drzouna nejdrzejšího, suveréně ukážu pražskou tramvajenku a přiložím průkaz zdravotní pojišťovny. Funguje to, jsem v Polsku bez mrknutí oka a ztráty bodu. Přes další hraniční přechod naštěstí nejedeme, do Čech se vracíme opět přes Trojmezí, zdolaje travnatý rigol mezi státem polským a českým. Na břehu rybníka Kristýna chutně poobědváme a přes Dolní a Horní Sedlo, Černou Louži a Rynoltice realizujeme návrat do našeho penzionu v Jablonném. Ujeto celkově 42 km. Zbývá ještě nablížit se dvěma auty do Restaurace Na koupališti, kde Stanislav Kysilka promítá a slovem provází svůj velký cyklovýlet "Indický Himaláj". Je zde však přecpáno, a protože jsme přišli pozdě, stojíme. Spousta lidí v malém prostoru nás dusí - odjíždíme někteří do centra městečka, abychom zde povečeřeli. Kalimero, Japonec a Petr zůstávají. Jsou zvědaví na diskoshow DJ Roury. Po večeři v hotelu na náměstí se vracíme - diskoška je v plném proudu, naši chlapci na parketu, prostě je veselo. Divoký taneční rej v disko rytmech zláká nás všechny, odvážeme se jak za mladých let, kdy nám bylo kolem sladkých dvaceti... A trsáme a trsáme jako o život. Zpoceni jsme více než při cyklovyjížďce. Všem se nám to líbí tak, že příští "Poslední zmazání 2008" si nemůžeme nechat ujít. A v neděli už jen návrat z hor Lužických domů. Po ose kolmo Kalimero, Japonec, Petr a já. Ostatní auty - potřebují být doma co nejdříve. Návratová cyklojízda pojata nejkratší možnou cestou po klidných okreskách - Mimoň, Hradčany, Doksy, Tachov, Blatečky, Ráj, Kokořínský důl, Chloumek, Mělník, Libiš, Neratovice, Kojetice, Nová Ves, Praha. Nebo směr na Štětí či na Kralupy. Taky jsme zmokli a mně v mokrých botách a mokrých ponožkách téměř omrzly prsty na nohou. Tak nějak si představuji stav před amputací u himalájských horolezců. Ale jinak prímová svižná jízda, mně trvající cca 5 hodin. V cíli natočena rovná stovka km. Byl to vážně fajn strávený víkend, na který budeme dlouho vzpomínat a který si rádi příští podzim zopakujeme.. |
     
|
|
Zapsala Iva, korekturu provedl
Hynek. Foto Japonec6, Míla A ještě: 
fotogalerie |
můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.
