Kolmo do Savojských Alp
 

Chci do hor a s kolem! Opravdu?
"Výlet do Alp je vždy zážitkem a výlet do Savojských, tedy nejmohutnějších Alp, o to větší", tvrdí Michal Třetina.
No jasně - zážitky, to je moje! A na cykloakci "Savojky - terénem i silnicí" se pevně přihlašuji. Též pod dojmem seznamu dalších zájemců, který téměř kopíruje tu bezvadnou loňskou sestavu z Apenin.
Po skouknutí plánovaných tras v doporučených mapách však přichází vystřízlivění. Označení "nejmohutnější Alpy" mě mělo varovat. Jak tohle tedy zvládnu... Ani "třetinovské argumenty", že údolí, ze kterých se vyjíždí jsou vysoko a tudíž nablížení se k alpským průsmykům není tak horké, mě neuchlácholilo. A ryze mužská účast se už taky nezdá tak úžasná jako zpočátku - s kým budu chodit čůrat, do sprchy a potichounku do ouška si špitat holčičí vyprávěnky? Rozumné naředění tím správným ženským elementem by bylo žádoucí. S myšlenkou, že "ono to nějak dopadne", jsem přihodila do obytné avie poslední bágl. Dveře zaklaply a autíčko se rozjelo - vstříc mimořádným zážitkům, horským velikánům, čistému vzduchu a modrému nebi.
Michal Třetina slíbil, že si naň i šáhnem.


Přes Ženevu ne, do jezera ano.
Přes Norimberk, Heilbronn, Freiburg přefrčela avie - řidič jeden samojediný = náš lídr Michal. Že ho nemá kdo střídat, nerada vidím, ale co se dá dělat. Avie to zapíchla až ráno kolem třetí hodiny u benzínky cca 60 km před Basilejí. Všichni v autě pár hodin dospáváme, abychom pokračovali ve směru na Bern, Lausanne, Ženevu. Města míjíme na jejich periferii. Zvláště Ženeva je údajně chaotická; cestovatelské internetové stránky ji přirovnávají k "tajuplným Stínadlům - dovnitř mnoho cest, ven žádná".
Podaří se nám sjet téměř k břehům Ženevského jezera a v jeho chladných, ale osvěžujících vodách si zaplavat. Odpočinkové chvíle nám pomáhá krátit takový třesoucí se menší psík, neustále žadonící o aport. Je s ním legrace, kluci si ho fotěj.
A po koupání dál ukusujeme kilometry a míjíme Annecy, Grenoble. Chytáme se v francouzském kempu le Bourge d´Oisans.
Je čtvrtek podvečer, 23.srpna.

1.Vyjížďkana rozhýbání.
Spaní pod širákem prima, probuzení ale do značného chladna. Nabalím na sebe kde co, do kola plnou cykloláhev, do brašny sváču a možno vyrazit na prvou cyklovyjížďku. Ta vede pod taktovkou celkem pozvolného stoupání údolím le Bourg´Oisans až do horského městečka la Berarde. Zde pro kola všeho druhu konečná, dál do hloubi hor možno jen po turistických stezkách. Den se ze studeného rána již probil do prosluněného času něco po poledni.
Opalujíc se před kostelem, líně mžouráme na tu velkolepou krásu hor, jenž nás svírá kol dokola.
Návrat do stejného kempu a stejnou cestou. Sjezd nás dostatečně profoukne, ale vnímáme to veskrze kladně.
Někomu dnešních ujetých 65 km nestačí a tak si přidá navrch výjezd ke kostelíku vysoko v protilehlém svahu. Já mezi těmi nadrženci nejsem - užívám si sprchy a relaxuji. Tuším, že přijdou dny těžší a chvíle krušnější.
Pátek, pozdní odpoledne, 24.srpna.

2.Konečně terénem.
Sobotní ráno o se zdá o něco teplejší, blankytné nebe a zlaté slunko slibují parádní cyklovýlet. A taky že jo - užijem si všeho.
Stoupání, sjezdů, kochacích výhledů, úžasných fotozáběrů...
Vyhlídkovou silničkou, s prozaickým označením "D 211" se dostáváme vysoko nad náš kemp. Z jednoho vyhlídkového výřezu ho dokonce spatříme - je malinkatý, tak pro mravence.
Projedeme dvěma tunílky a radíme se s mapou, jak dál. Moje skupina se čtyřmi hochy (Michal, Kalimero, Pavel, PPé, já) nakonec přece jen zvolí ten správný směr - bude to terénní okruh přes le Freney d´Oisans do turistického střediska Besse. Zprvu prudší serpentinovité stoupání, takové to pocitově nekončící. Pak brázdění zvláštní, trochu vysušenou planinou Plateau d' Emparis. Je sevřena vysokými horskými štíty, v dáli hlídána sněhovou čepicí ledovců. Tak nějak si představuji krajinu "čaroděje ze země Oz". Žádná procházka růžovým sadem, dochází nám voda, slunko praží a vzduch se tetelí. Dostáváme se nad hranici 2000 metrů nad mořem. Konečně horská chata - oáza a příslib občerstvení nás vyprahlých. Dáváme pivko a kolu. Nabízí se foto, které může směle kandidovat na novoroční PéeFku: Orosená sklenice v ruce žíznivého cykloturisty, pozadí umocněné horskými velikány a ledovci...
Záhy dojde k radostnému setkání s Lubošem a Vlastíkem - absolvovali terénní okruh v protisměru.
Konečně jedeme taky jednou zase dolů - místy prudším a taky prašným sjezdem. Musíme se prodrat i hustým stádem ovcí - je jich snad na miliony, jedna ovce vedle druhé. Naštěstí nám samy jdou z cesty, větší respekt je na ovčí straně.
Vjíždíme do Besse - velmi zajímavé městečko. Ústřední ulici i vedlejší křivolaké uličky lemují zvláštní kamenné domy a domečky. Návrat splavně v hladkém sjezdu do našeho kempu. Celkem ujeto 73 km při převýšení cca 2200 m.
Slunko se rozhoduje, že by snad zapadlo za obzor a šlo spát. My ještě chvíli posedíme při svíčkách venku před avií, debatujíc o dnešním vydařeném dnu i o plánech na zítra. Nálada skvělá, koluje bylinný likér Priessnitzův - vzpomínka na domov, na naše Jeseníky tam kdesi na Moravě. Posléze to taky zabodnem - většina po širým, již ztemnělým nebem.
25.srpna, něco před půlnocí, ještě sobota.

3.Jako na Tour de France.
Dnes na poslední srpnovou neděli plánován cyklopřesun do dalšího, v pořadí druhého, kempu. Na poměrně frekventované silnici držíme směr do Col du Lautaret. Pozvolné, ale i poněkud úmorné stoupání zpestřeno několika tunely.
Konečně si můžeme za nadmořskou výšku 2058 metrů připsat bodík - sedlo Lautaret dobyto. Po malé přestávce, během které do sedla dorazila i avie šoférovaná Michalem, pokračujeme ve stoupání. Kam jinam než do jednoho z nejvýše položených alpských průsmyků, do Col du Galibier (2645 m n.m). Z Col du Lautaret je to na Galibier pouhých 8 kiláčků... Obě sedla často zařazována do prestižních a oblíbených cyklozávodů Tour de France.
Po kvalitní hadovitě se vinoucí silnici se jede plynule a dobře. Jsme už hodně hodně nahoře, když míjíme monumentální pomník zakladatele Toure de France, novináře Henriho Desgranda. Zbývá poslední, ovšem nejstrmější úsek stoupání - cedulka ukazuje sklon 12%. Nepolevím, zatnu zuby... A v zápětí radost - další sedlo dost přes 2000 metrů mám v kapse!
Na nevelkém place pro parkující auta necháváme kola a škrábeme se bez nich nahoru, ještě pár metrů blíž k nebi. Vyplatí se to - nacházíme ideální vyhlídkové stanoviště s mramorovou kruhovitou deskou. Na desce pak jména a grafické znázornění horských vrcholů, které při dobré viditelnosti lze zahlédnout.
Zpět dolů do sedla Lautaret to jde rychleji. Ještě KUK do místního musea Savojských Alp a dále pokračovat v dlouhém sjezdu až do cílového Brianconu. Na druhém konci města nalézáme kemp, kde definitivně dnes končíme. Je mi zcela fuk, že měsíci moc nechybí do úplňku. Ve spacáku sebou prásknu někde vedle avie a solidně utahaná rychle usínám pod nekonečně hvězdnou oblohou.
Při převýšení 1950 metrů ujeto 87 km, vše v neděli 26.srpna.

4.Minulost kontra přítomnost, dřina kontra radost.
Briancon, jedno z nejvýše položených měst v Evropě (1321 až 1388 m.n.m.), ležící pouhých 10 km od italských hranic. Díky své poloze nad údolními řekami Durance a Guisane v minulosti město střežilo přístup ke Col de Montgenevre, jednomu z nejstarších a nejdůležitějších průsmyků vedoucích do Itálie. Původně keltskou osadu nakonec dobili Římané - po opevnění zde umísněna posádka hlídající silnici z Milána do Vídně (Mons Matrona).
Údajně je Briancon navíc místem, kde 300 dní v roce vládne slunce neprší tu. Nu, uvidíme...
Je pondělí něco po deváté a my vyrážíme na náš čtvrtý cyklovýlet. Zprvu chceme po staré vojenské silnici nahoru až někam nad dva tisíce (dělostřelecká tvrz le Janus 2543 m) a zkusmo improvizaci terénem... Striktní zákaz vjezdu potvrzuje i domorodá posádka terénního vozidla (ta povolení očividně má). A tak se realizuje neméně lákavý cíl - výjezd též nad dvoutisícovku - do horského údolí les Fonds s 2040 metry nadmořské výšky. Hladce silnicí nahoru do vesničky St.Michel, odtud nahrubo terénní stoupání, kdy zákruta stíhá zákrutu. V samotném údolí opět vyasfaltováno. Malebná až medově lahodná krajina kam oko pohlédne. Semo tamo řidce roztroušeno kamenné stavení, statek či jen menší ale bytelná chaloupka. Vidět je i kaplička, stánek boží přítomnosti. V les Fonds asfalt končí, pokračovat možno jen turisticky po svých prudce nahoru do kopců. Uvelebíme se blízko lávky přes průzračný potok - říčku a posvačíme. Pepé ve svých sandálech potokem i projde, já se ze svých botek a ponožek vyzuju a bosky se také chvilku chladnou horskou vodou brodím.
Návrat zpět stejnou cestou do St. Michel. Tam se dovídám, že času dostatečně k tomu, abychom si jen tak vyšlápli do Col d' Izoard, sedýlka o 2360 metrech nad mořem. Už toho mám docela dost, ale jedu. Prý od naší severní strany to je méně náročné a méně prudké jak ze strany jižní od Guillestre. Silnice je kvalitní, takže víc jak stoupání mě nakonec obtěžují hejna much, která se zde nečekaně vyrojila. Až k vesnici Cerviéres kopec pozvolný, za vsí však začíná gradovat. Přemýšlím o cyklistické dřině, cyklistické radosti, o únavě i euforii, ale i o odměně v podobě krásy hor... Vše k sobě patří jako trup, ruce a nohy a taky hlava, ach ta hlava...
Nakonec zdolávám průsmyk Izoard i já a nejsem zdaleka poslední (však jsem proto mezi prvními vyrážela). Nutno se přiobléknout, trochu tu více fučí. A pak už se můžeme dle chuti po sedle promenádit.
Jo, jo, Izoard - důležitý a věhlasný lokus při závodech Tour de France, pro silniční cyklisty pojem. Chápu to, i když jako prostý cykloturista asi náležitě nedocením. Majestátný vysoký kamenný sloup s názvem a nadmořskou výškou průsmyku. Naproti nevelká a nenápadná stavba, o to však s důležitějším posláním. Je zde Muzeum Tour de France, dokumentující celou slavnou historii ještě slavnějšího závodu; stará závodní kola a jejich postupný přerod v ta dnešní, technicky dokonalejší; spousta černobílých i barevných fotografifí slavných závodníků a momentek ze samotných závodů; čísla, statistiky.
Ještě pěšky pár metrů strmě nad sedlo a jsme na vyhlídce - kol dokola hory, údolí, hory...
Osvobozující předlouhý sjezd zpět do Brianconu - Michal zastavuje v centru města a nabízí prohlídku historického jádra. Luboš s Vlastíkem nadšeně souhlasí. I já se přidávám, ačkoliv mám dnes kola akorát tak po krk.
Staré město, jeho výraz a celková atmosféra však překvapí mé očekávání. Jakoby nabuzena novou positivní energií zapomínám na nedávnou únavu a se zájmem si vše prohlížím, kluci fotí. Původ starého města většinou z 18 století. Je obklopeno mohutnými zdmi, které projektoval slavný vojenský architekt Vauban. Součástí opevnění je brána Porte Pignerol, od ní se prudce svažuje úzká hlavní třída lemovaná starobylými kamennými domy. Ulice nese jméno Grande Gargouille, podle stružky potoka tekoucího jejím středem. Potkáváme se s Kalimerem - taky obdivuje, fotí a filmuje. Po pravé straně si všimneme mohutné, ale prosté stavby kolejního kostela, takové jakési malé pevnosti. Vyhlídka z opevnění nad kostelem skýtá nádherný výhled do širého kraje, zejména na masív Pelvoux. Navzdory pokročilé odpolední hodině či již lehce podvečernímu času všude živý cvrkot, otevřené obchůdky a hospůdky, všude lidé. Prostě toto město má svou duši, která zaujme, okouzlí a hned tak člověka nepustí.
27.srpna, pondělí, celkově 75 km, převýšení cca 1800 m.

5.Kde lišky dávají dobrou noc.
Opouštíme kemp v Brianconu. Michal nás vyprovodí asi 5 kiláčků za město ve směru na průsmyk Lautaret. Prakticky do obce Chantemerle až k úpatí svahu, kde to začíná stoupat do Col du Granon (2413 m n.m.). Tam totiž máme dnes namířeno. Pak se Michal vrátí pro avii, aby realizoval přejezd do kempu v Névache.
My ostatní pokračujeme směr průsmyk Granon. Až nahoru vyasfaltováno a tak navzdory prudším serpentinám a převýšení o hodnotě 1100 metrů stoupání solidně odsýpá. Těsně pod sedlem se nachází kasárna a v sedle parkoviště. Odtud je již vidět pěchotní tvrz Col du Cranon, vzdálená asi půl kilometru.
V plánu máme terénní průzkum-průnik severně do lokality bohaté na vojenské bunkry a dál pak k údolí Névache. Narážíme však na ceduli oznamující zákaz průjezdu vozidel. Láďa, Marek a Vlastík příliš neváhají, cedule necedule a už se spouštějí hrbolatou cestou a poměrně členitým terénem. My ostatní - PPé, Kalimero, Pavel, Luboš a já - ceduli respektujeme a vracíme se asfaltovým sjezdem zpět do Brianconu. Město projedeme periferně vlevo a po silnici převážně lesem držíme směr stále vlevo až do kempu v Névache. Ten leží u řeky Clarée. Voda v řece je však příliš studená a tak bereme za vděk proteplenou koupelnou v kempu. Po širák si ustele jen Luboš, Kalimero a PPé, ostatní zůstáváme na chladnou noc v avii. Nespíme dlouho, když nás probere opakovaný šramot až hluk vně avie. To zvědavé rezavé lištičky od Budulínka dostali chuť na naše odpadky uložené v pytli pod avií. Marek lišky pohotově fotí. Michal, mající nedávnou osobní zkušenost s kousavým toulavým psem, velí ústup všech do avie. A tak tuto noc, kdy měsíc je konečně v úplňku, spíme všichni neromanticky namačkáni v avii.
Úterý 28.srpna, 65 km ujeto, cca 1600 m vystoupáno.

6.Přesun do Itálie.
Po liščím nočním dobrodružství se probouzíme do vlhka a studena, v noci zřejmě i sprchlo. Holt už nejsme v slunném Brianconu... Dnes opět přesun avie a nás všech, chceme dokonce změnit i stát - pojede se do Itálie. Jdu umýt nádobí od snídaně a využít volných toalet. U avie už jen poklízí Michal a chystá se na přejezd, o strom opřeno mé opuštěné kolo. Že by mi všichni hoši ujeli a nikdo nepočkal? Už to tak bude. Naštěstí dnešní přesunová etapa poměrně čitelná a kratší, dá se říci že odpočinková. Vystačím si sama. A tak beze spěchu vyrážím kolmo i já.
Celkem pohodové stoupání krásným údolím výš a výš nad řeku Clarée. Kochám se nádhernou kulisou ze skal, lesů, vod a strání. Jedinečná inspirace pro poety. Konečnou je osada de Laval ve výšce 2015 m n.m., pro nás cyklisty v podstatě slepá. Dostihnu zde kluky, už mají téměř nafoceno a chystají se k návratu přes Névache. Nechávám je odjet a počkám akorát na PPého - loví své poslední francouzské fotozáběry.
S ním pak dojedu celou dnešní trasu - z Névache odbočíme doleva na Col de l' Echelle (1766 m). Je to v podstatě poslední větší stoupák, pak už jen víceméně klesáme a klesáme. Několikrát se rozprší a tak pěkně v suchu schovaní na verande jednoho zřejmě lesáckého domečku v poklidu posvačíme. Prudší déšť nás ale stejně dostane - zákeřně překvapí v prudkém serpentinovitém sjezdu, kde není kam se schovat. To už jsme na italském uzemí, aniž bych to nějak více postřehla. Pořád prší, švachtá mi už v botkách. Prokličkujem městem Bardonecchia a už sjíždíme do Oulxu, kde v kempu na druhém konci města kotví avie. Tak nás alespoň informují sms-zprávy od Michala.
Konečně přestává pršet a den se projasňuje. Konečně vjíždíme do kempu. Konečně se mohu ohřát v perfektních prostorných sprchách. Jsem tam dlouho a vůbec nespěchám.
Večer se kolektivně procházíme městem, abychom den ukončili v jedné z italských pizzérií při dobrém červeném vínku a obrovské pizze, co přesahuje talíř.
55 km, již poslední srpnová středa, den 29-tý.

7.Šestkrát nad 2000.
Čtvrteční ráno 30.srpna je podmračené. Každý tak nějak individuálně razíme po silnici do města Susa. Začíná pršet, ale jede se s kopce a docela to sviští. V Suse však na sebe počkáme, aby nikdo nepřejel odbočku vpravo na průsmyk Colle delle Finestre. Odtud má pak pokračovat parádní alpská hřebenovka, mající včetně Finestre 6 sedel nad 2000 metrů. Štěstí nám přeje - déšť ustává, pošmourno mizí a kvapem se rozjasňuje.
Stoupání zprvu po asfaltu, posléze jemná šotolina. Šplhání vzhůru se zdá dlouhé a nekonečné, koštuje cca 19 kiláků. Chci to mít co nejrychleji za sebou a tak pauzíruji jen krátce a jen abych se napila.
Konečně v sedle Finestre, v nadmořské výšce 2176. Rozhledy nádherné, po ranním dešti perfekt viditelnost. Ráda zapomínám na nedávnou dřinu a užívám si té alpské krásy kolem.
V rámci populární cyklistické soutěže Giro di Itália sem na Colle delle Finestre občas zavítá nějaký ten závodník. Upomínková deska přímo v průsmyku a na vyhlídkovém vršku těsně nad sedlem plastiky vážící se k jednotlivým slavným průsmykům to potvrzují.
Ze sedla Finestre se hladce a ladně po asfaltu spustíme nejprve dolů, abychom vzápětí opět začali pozvolna stoupat. Zahájena je terénní krasojízda po pravé alpské hřebenovce s nesmírně úžasnými scenériemi. Postupně se přehoupneme přes dalších pět průsmyků, jež mají nadmořskou výšku přes 2000 metrů. Jsou to sedla: Assietta (2472 m), Lauson (2497m), Blegier (2381 m), Bourget (2299 m), Basset (2424 m). Fantastickou atmosféru dokreslují kyprá mračna, ostře kontrastující s blankytnou oblohou.
"Ty vole, to jsou výhledy!" "Ty vole, tady mě vyfoť!" "To bude záběr, ty vole!" A podobné spontánní hlášky se nesly od mých kamarádů. Důkaz toho, že se nacházím opravdu v ryze pánské společnosti :-)
A máme tu konečný kamenitý sjez do Sestriere, lyžařského střediska, které hostilo Zimní olympijské hry v roce 2006. Čeká nás už jen definitivní hladký silniční sjezd až do našeho kempu v Oulxu. To už se rychle smráká a při dojezdu k avii je tma úplná. Však jsme taky za dnešek ujeli 104 km a absolvovali převýšení 2730 m!
Plná dojmů usínám opět pod širákem a mám barevné sny. O zelených pastvinách a ostrých štítech hor, o bílých mracích a modrém nebi. Ani kola nechybí, o mnoha kolech se mi zdá...
 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
 

8.Prvně přes 3000.
A máme tu pátek, posledního srpna 31. Hochům nestačí výšiny přes dva tisíce, mají zálusk vybikovat až tam někam těsně pod nebe, to jest přes 3000 m n.m. Nabízí se sedlo Sommeiller.
Dle mapy jde o etapu jasnou a čitelnou: Oulux - Bardonecchia - Rochemolles 1597 m - Sommeiller 3009 m n.m.
A tak vyrážíme různě individuálně a jedeme každý sám za sebe. Michal např. opouští kemp jako poslední a vydává se na trasu s vícehodinovým zpožděním. Ovšem on jako jediný z nás na tomto vršíčku před lety již byl. Naproti tomu pro mě je to premiérová příležitost vůbec se dostat přes 3000 metrů.
Cítím únavu z předchozích ne zrovna nejlehčích dnů. A když je hladký asfalt střídán hrubou šotolinou i drsným kamenitým povrchem, vkrádá se temná myšlenka, že tenhle kopec ani za tři dny nevyjedu.
Na trase mě zaujal německy mluvící pár, on i ona na kole, vedle pobíhá větší černý pes. On za sebou navíc táhne vozík, zřejmě pro pejska, až ten bude mít dost. Já tedy už mám rozhodně dost. Ale ještě se hecnu, oba cyklisty předjedu a nezapomenu se na ně hezky usmát. A pak se snážím, snažím, aby nepředjeli oni mě.
Nakonec se zadařilo - jsem u cedule s označením "3009 m n.m". Sommeiller, moje první třitisícovka na kole.
Temné myšlenky odlétly, únava se vypařila. Ještě mám dost sil vyškrábat se do prudkého kopce nad sedlem. Odtud přeci bývají výhledy ze všech nejskvělejší... Je to jak v panoramatickém kině - valící se mračna z údolí každou vteřinu mění obraz. Někdy se rozutečou tak, že dohlédneš daleko do Francie a když máš štěstí, tak až na střechu Evropy, mocný Mont Blanc.
Spokojená se vracím stejnou cestou. Sjíždím opatrně, abych se někde nerozbila na tisíc kousíčků. V rukou křeče od brzdění. Ale v duší, tam klid a mír. Pokora a souznění s horou, která dovolila, abych si sáhla pěkně vysoko. Abych špičkami prstů pohladila nebe.
82 km, převýšení 1940 m.  

Možná některá z skrývá fotogalerii.
Zapsala Iva, korekturu provedl Hynek  Foto Michal Třetina.

Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.

Na hlavní stránku HaHy