Kanárské ostrovy -
Gran Canaria na kole

Hanino přání koupat se v oceánu, ve slunečních paprscích a jezdit na kole v době, kdy v Českých zemích je chlad a sníh, bylo splněno v posledním lednovém týdnu roku 2007 na Kanárských ostrovech. Nejdříve ale trochu základních údajů spíše pro ty, kteří by někdy chtěli ostrovy věčného jara navštívit. Místo a ubytování: Maspalomas (Playa del Ingles) na jihu ostrova Gran Canaria, typické místo turistického průmyslu. Stačí ale ujet pár kilometrů od pobřeží a "jste jinde". Letěli jsme s cestovní kanceláří Fischer (spokojenost), cena s polopenzí a dalšími taxami a pojištěním 10680,- a příplatek za jedno kolo letadlem tam+zpět byl 1000,-. Spali jsme s koly v bungalovu (Vista Flor), jehož velikost byla optimální.

Stravování, voda: zaplatili jsme si polopenzi - formou bufetu a byli jsme více než spokojeni. Naprat jsme se mohli ráno i večer, jídlo bylo velice chutné a rozmanité. V samoobsluze jsme si vždy večer koupili sedmičku (dobré stolní víno od 2 €). Voda prý není pitná, kupovali jsme 8l barely (1.45 €), ale voda tekoucí z kohoutku byla dobrá i na kávu a čaj.

Počasí: v době našeho pobytu bylo trochu chladnější a vlhčí, ale dle rozhovoru s jinými nebylo typické, ale i tak jsme se mohli koupat v oceánu a kdyby se nám chtělo, tak i válet na pláži. Podnebí je nejen dle našich zkušeností rozdílné na jihu (teplo, bez srážek) a severu (častější srážky), kde ale najdete vzrostlejší flóru. Zažili jsme teploty od 9°C do 23°C, většinou jsme ale byli v krátkých kalhotách.

Mapa: Kompass 237 1:50000 - pro kolo optimální, až na dvě místa (u dálnice) aktuální, vyznačeny i bikerské (!) cyklotrasy, některé vypočítané vzdálenosti neseděly. Nejhorší na mapě byly špatně čitelné vrstevnice, přesto doporučuji, jízda bez ní by bylo složitější. Značené cyklotrasy jsme na ostrově neviděli. Cesty: hladký asfalt pro silničky i náročnější terén pro bikery, s přenášením jsme zvládli na krosovém kole. Rovinek moc nenajdete, zvláště pak, když se vydáte do vnitrozemí ostrova (průměr 50 Km). Řidiči skutečně neobyčejně ohleduplní.

Flóra a fauna: Z fauny jsme viděli hlavně psy a nějaký skot také papoušky. Nadšeni jsme byli z pomerančů, banánů a mandloní. Ibišky rostou jako běžné keře, všude jsou palmy, dračí stromy, kaktusy a hlavně vánoční hvězdy, to, co známe z květináčů a obrázků tu roste u cesty, fíkus je rozložitý strom, prostě jsem s údivem zírala. A vše kvete. Se stoupajícími metry nad mořem se objevují i místní borovice s extrémně (25 cm) dlouhým jehličím.

Zajímavosti: pokud opustíte jižní turistický průmysl, dostanete se do zajímavého kraje, kde je ze sedla se na co koukat. I lávová krajina je zajímavá. Z hlediska flóry doporučujeme určitě navštívit botanickou zahradu - park Jardín Canario (web1, jardincanario.org ) (vstup zdarma). Ostrov je hornatý a umožňuje krásné jízdy s výhledy na hory i hluboká údolí. Z nejvyšší hory by mohl být pěkný výhled, ale my měli mlhu a tak jsme viděli jen vojenský objekt na vrcholu hory. Líbilo se nám i v zoo Palmitos Park (palmitospark.es) - vystoupení pro diváky, jen to vstupné: 20€. Městská místa jsou zajímavější spíše na severu ostrova, ale i vesničky ve vnitrozemí s kameny v omítce jsou specifická. Na mnoha místech jsme narazili na kovové sochy, u kostela, na náměstí, chodníku na kruhovém objezdu. Zážitkem byla jízda na kole na oceánem odlivem "udupaných" dunách. Přes 3 km jsme jeli v těsné blízkosti mořských vln. Vzhledem k písku a možném znečištění kola, doporučujeme nechat na závěr. Další zajímavá místa jsou popsána zde, v části popisu výjezdů. Plány vycházely z videa a příručky dodané cestovní kanceláři Fischer.


Weby: grancanaria.com, grancanarianet.com a jeden český: kanarske-ostrovy.orbion.cz Mapový web k výběru tras a porovnání s našimi užijte google odkaz.

Závěr:: doporučujeme. Závěr HaHy: fakt už si musíme koupit brýle, abychom mohli lépe číst mapu.

Jak šly dny

Sobota 27.1 Výjimečný den (7 km) Budíme se ve dvě, v noci (výjimka 1), naše Helenka s Vladem se převlékají z plesových šatů a rovnou se vtěsnávají do auta se zakrabicovanými koly. Objíždíme Prahu a před odbočkou na Ruzyň svítí obrovská šipka a STOP, výjimečně (2) je uzavřeno, musíme vyjet na Plzeň, sjet v Rudné, vrátit se zpět až na Bílou Horu. Nejsme žádní Pražáci a noční hlavní město vypadá jinak, naštěstí nejezdí tolika aut a tak se ze tří zajížděk vracíme celkem rychle na správnou cestu. Když se chceme obrátit po čtvrté, vidíme najednou cedulky na letiště, jsme tedy správně. Těsně před budovou letiště nás zastavují hasiči vyprošťující autobus. Trvá jim to výjimečně (3) krátce a tak už v klidu a v čas vystupujeme u terminálu sever 2 a komicky bruslíme s vozíky s koly na naleštěném mramoru posypaném vločkami. Pozorujeme sněžné frézy, nastupujeme do letadla (diapoznámka: pumpa v detekčním rámu nehoukala a náhradní v příručním zavazadle obsuluhu nezajímala, lékařské potvrzení o nutnosti diabetické pumpy jsem nepotřeboval, možná i proto, že to cestovka hlásila předem) a s pár turbulencemi dolétáme po čtyřech hodinách na Gran Canarii.

Vítá nás zástupkyně cestovky se slovy, že prudký "slejvák", který nám padá na hlavu je zcela výjimečný (4), tady prší jen desetkrát za rok. Ubytování trvá trochu déle (pomalejší recepční), v bungalovu pozorujeme ještě práci uklízeček, ale kola se podařilo složit rychle. Nabuzená Hana odmítá připevnění zadního nosiče (její blatníky se do krabice nevešly) a jedééém. Jedeme na obhlídku. Při stoupání nás listy palem ve větru hladí po přilbách a kapky houstnoucího deště jsou katapultovány bez zábran na Hanina záda i zadničku. Když vidíme palmu, která při pádu srazila kandelábr veřejného osvětlení a na světelném ukazateli teploty svítí jen jednociferné číslo, otáčíme a na pokoji zahajujeme sušení (botasky dva dny). Bojler teplé sprchy je akorát na jeden a půl člověka (hádejte, která byla celá a který byl půl). Den s výjimečně (5) krátkou etapou končíme ale příjemně na večeři formou bufetu, kde se můžeme dle libosti zaplnit: polévka, dvě hlavní jídla s omáčkami a rýží nebo hranolky, nebo ..., dva druhy omáček s různými těstovinami, 13 druhů salátů a zálivky, pudink, zmrzlina. S lahví vína se nám s plnými žaludky dobře plánuje na druhý den.

Neděle 28.1 HoHoHo (101 km, max 983 mnm, jen asfalt) Hotely, Hory, Hody (ovocné) (Kliknutím na mapu v hlavičce) Snídaně, alespoň pro nás Vorly, je lukulská (tři druhy vloček/musli, párky, vájíčka, slanina, tři druhy pečiva, juice, mléko, káva, čaje, sýry, salámy, zelenina, ovoce...). Sice se nesmí z bufetu nic odnášet... Počasí sice není stopro, ale vítězí kolmá varianta. Uklízečka urychluje náš odjezd (nechceme se motat), což je ale kontraproduktivní, protože se po dvou km vracíme pro lahve, které zůstali na lince. Od majáku nás hlaďounký asfalt houpe (bez aut, ta jedou po dálnici) podél pobřeží. Potkáváme první cyklisty, většinou silničáře, kteří nás všichni drze předjíždějí bez naděje na zaháknutí se. Okouzlují nás kvetoucí rostliny, palmy a poprvé se dívám na tmavohnědé sopečné skály s nizoučkým porostem, bez stromů. Turistický průvodce říká, že hotelové komplexy jsou nalepeny jako vlašťovčí hnízda. To jsou. Jen těch vlašťovek je nějak moc. Po "paštičím" obědě se od Puerto de Mogan otáčíme do vnitrozemí podél koryta řeky, kterému chybí jen voda. Těsně pod vrcholem jsme byli celkem třikrát, tedy psychicky. Po vyjetí z nadějovrcholové zatáčky vidíme další silniční klikatinu. Stoupání je sice dlouhé, sklonem ale příjemné, jako by dle norem těleso vozovky kreslil dopravní inženýr Třetina. Zpestřují jej zastávky s výhledy a houkání aut před každou stoosmdesátkovou zátočkou. Naštěstí ale není slyšet bortící se plech jako ve znělce pořadu Pozor, zákruta. Na sedle se obundováváme a necháváme pracovat gravitační sílu. Jedeme pod kvetoucími stromy - že by to byly třešně nebo jablka? Až za dva dny zjišťujeme, že to jsou mandloně. Na ibišky kvetoucí jako keře si už zvykáme, na odbočce k přehradě Soria (s vodou, ale nic ke koukání) sklízíme první padané pomeranče.

Hana mě děsí výkřikem, usilovně brzdím a otáčím se, dívám se, přes které svodidlo přelétla. Nic takového. Mohu si za to sám. Vyhlásil jsem soutěž, kdo první uvidí banány. No a Hana je viděla. Ty kanárské, malé, zelené. Těsně před příjezdem k moři vidím díru v oplocení. Nevíme proč, ale skoro všechny větší plantáže s ovocem a zeleninou jsou kromě pletiva obaleny takovou silnější fólií, některé i z vrchu. Nedivím se tedy, že Ivanu Vančatovi (Eurocykl -děkujeme za typy) z letadla připadaly jako ledové kry. Ale zpět k díře. Vlezli jsme do ní. A byly tam. Banány. Ty na stromech byly zelené. Nějaký zloděj nebo vandal ale několik trsů usekl a nechal je válet na zemi. A na nich již byly plody zralé. Ňam.

Pondělí 29.1 Svatá etapa (86 km, 930 mnm, i bikerský) "S auty nepojedeme!" prohlásil Hynek při plánování pondělní trasy. Hana pokorně souhlasila jako vždy. Ta silnice pro auta začala za městem plánovitě stoupat, my sjeli po rozbité asfaltce dolů ke kamenolomu. Za ním začíná polňačka podél potoka, kde kupodivu i teče voda. Předjíždí nás biker. Za chvilku jej znovu potkáváme. Číhá na nás! Je tu totiž první brod přes potok. To ještě nevíme, že nás čeká několik dalších (cesta tvoří takovou vánočku s potokem). Jeden kus dokonce vede cesta přímo potokem. Pak naštěstí začíná cesta malovat zubatou serpentinovou čáru na úbočí hory. Otázkou je, zda-li skutečně naštěstí. Vodní cesta se mění na bahnitou. Pak je zpestřena slalomem mezi kameny. Opravujeme bikerovi řetěz (Jů hév evrysing, hodnotí mou cyklo-výbavu) a Hana konečně může šťastně zvolat "ASFALT". A ten asfalt připomíná jedno švýcarské stoupání, ale nekončí na Furce, ale nad městečkem San Bartolomé de Tirajana. Dáváme obídek a mažeme se krémem. Sluníčko reaguje okamžitým schováním se za mrak. A jaké tady jsou zajímavosti, o kterých později zjišťujeme, že jsou běžné: - kulaté nádrže na vodu nad políčky - prudký sjezd uličkou končící stopkou (když zabrzdíte, jdete přes řidítka) - domky s kameny v omítce - elektronické svíčky v kostele (kolik zaplatíte, tolik elektrických svíček se rozsvítí). Raději se nedívám do zpovědnice, není-li tam záznamové zařízení a rozhřešení se posílá SMS/e-mailem zpět?

Vydáváme se na vyhlídkovou cestu do dalšího svatého městečka Santa Lucia de Tirajana. Cesta nemá moc zpevněné krajnice, je vidět, že tu moc neprší. Stromy tu nevidíme, jsou nahrazeny skalami, v dáli je vidět moře, při sjezdu nás brzdí vítr, při výjezdech nás tlačí nahoru. Co více si můžeme přát? Ve městečku Hana nasedá na velblouda (jedna ze stovek bronzových soch, kterou jsou na všech místech), plníme úkoly sakrální turistiky. V Agiümes máváme růžovým sochám žen hledících v dál. Vítr fouká do našich zádových plachet tak, že na rovince jedeme 40 km/hod a když si přišlápneme, tak i do kopce. Po koupání v bazénu fasujeme balíček na cestu a různě kombinujeme brašny a náklady na kolech.

Úterý 30.1 Vrchol (85 km, 1951 mnm, smíšený povrch) Ivu ani Mimi nejde probudit, co budeme dělat? Bohužel děvčata se mnou byla jen ve snu, který prodloužil náš sladký spánek ve dni, kdy jsme si chtěli přivstat. Ach ty ženy! Ve spěchu a rozrušení mi padá kartáček na zuby na zem, v jídelně si dávám jako vždy ten první čaj zleva, černý cejlonský - nééé, oni to prohodili a já prskám mátový. A pytlík na rohlíky jsme zapomněli. TO BUDE DEN. A asi jedeme po špatné trase. Cestu lemují poutač na ranč, ke kterému ale nechceme jet. Vše obrací Kalimero. Tedy první (a poslední) cyklista, kterého předjíždíme nám svým zrcátkem v řídítkách připomíná pražského borce. Zjišťujeme, že jedeme správně. Asfaltová CG604 se mění na šotolinovou a lehce kamenitou. Zařezává se do skály, o které jsme si mysleli, že tudy cesta vést nemůže. Otvírají se výhledy do výšky i do hloubky (představte si pohled do údolí ze Smědavské hory od "letadla", ale 3x hlubší). Čím výš, tím více stromů - místních, dlouhovlasých borovice. Povrchem stezky to připomíná Prachovské skály. Sledujeme vybudovaný systém kanálků, které sbírají vodu z úbočí hor. Ztrácíme těžce dobytou výšku a u jezera Embalse de Chira si v pomerančovém sadu dáváme oběd.

Rozkvetlými mandlovníky (jako sad u Valečova, jen ty skály jsou vyšší) uřezáváme nejnáročnější nadmořské metry a společně s auto a autobusovými turisty se díváme na skály Roque Nublo. Se zvedající se výškou se zvedá i vítr, který rozhodně není teplým fénem. Ke slovu se dostávají nohávky a rukávky. Tak málo náročné poslední metry na "nej" horu (Pico de Las Nives) jsme ještě nezažili, akorát je fakt děsná zima a to ještě nás čeká sjezd. Na vrcholku nás vítá ... závora vojenského objektu. Objíždíme plot k vyhlídce, kde vyhlížíme jen do mlhy. Po vrchofotce navlékáme vše co nám zbylo kromě pláštěnek. Při sjezdu zastávkujeme a já si dávám ruce do těch nejintimnějších míst, abych si ohřál koncovky prstů. Dvě fotky nad Paso Cruz de Tejeda a dolů, dolů, dolů za teplem. Počasí se skutečně mění, ale jinak. Začíná mrholit a pršet. A tma. A vidíme, že pod širákem to nepůjde. Teror (to je název města) snad tam mají stadion. Mají. Ale nemá kryté tribuny, protože zde normálně neprší. Nevidíme hotel. Ale vidíme novostavbu. Ale jsou tu bezdomovci, o jejich společnost nestojíme. Vstupujeme z druhé strany, dáváme karimatky na zem, fasovaná houska, voda z bidonu. Hana nachází šatnu stavebních dělníku a myje se. Uléháme s karimatkami na beton a doufáme, že z té osvětlené boudy nepůjde nikdo na noční kontrolu. Pohodová teplá noc to nebyla. Ale prý jsem chrápal... Hana je hodná žena: nemlaskala.

Středa 31.1 Botanická (98 km) Budíček z 6:15 posouváme na 6:30 a o fous se nesetkáváme s dělníky. Potkáváme ale pekaře, který rozváží čerstvé rohlíčky na kliky domů. V absolutní tmě sjíždíme ke kostelu v Teroru, kde natáčím na ozvučené video atmosféru balkónového náměstí se zpěvem ptáků. Instinkt nás vede k baru, kde se schází dělníci. "Jestli tam mají záchod s umyvadlem, jdu na kafe." Mají tu i teplo, WC a majitel nás vyzývá, dejte si kola dovnitř. Dáváme dvakrát dvě kávy (0.60€), čistíme chrup a vystupujeme již do dne. Nákupem v intersparu se zásobujeme a snídáme na kamenné lavičce pod dohledem Simona Bolivara. Pohoda. Bez velkého šlapání se dostáváme k městu Arucas, které nás vítá katedrálou Jana Křtitele (ala Gaudí) ze sopečného kamene. K návštěvě rozhodně můžeme doporučit i místní park nejen s dračími stromy.

Následuje Tenoya, Tamaraceyte. Podle mapy je přejezd dálnice na támhletom kopci. Podle mapy možná... Na druhý pokus se dostáváme do Tamaraceite (paštikujeme) přes San Lorenzo k městu Tarifa. Než tam ale dojedete, udělejte stop (zde) u Jardin Canario, kde botanickou zahradu založil v roce 1952 Eric Stevenius. Obsahuje 2000 druhů rostlin. Je krásně upravovaná, pestrá, kola nám hlídal policista a vstup byl zdarma. Pro nás středoevropany to byl nevšední zážitek. Sice nás okrátil o další plánované zastávky, ale byla to krásná ztráta. Telde, Ingenio, Agiümes, vítr v zádech. Jsme doma zaslouženě večeříme. Hodně. Výlet to byl pěkný, ale jsme rádi, že nás čeká připravená večeře a postýlka.

Čtvrtek 1.2. Jeskynní lidé (102 km, 800 mnm, z 99% asfalt) Dnes jsme se svezli. Kousek. V peletonu hobby silničářů. Opět prohlížíme sochy v La Esperanza, při cestě do kopce je nějak více času. Zdravíme i "gipsové" sochy ovcí a koz, zajíždíme si. Dle mapy je jasné, že na konci města je hledaná odbočka. Ano tady! Ale co to, Hynek přede mnou si "hraje na Marcelku", zalehnutý ve sjezdu neslyší můj křik. No bylo to pár set metrů, ale ta bezmoc.... A jedeme po rovince, ale nějak ztuha. Za pláště nás chytají "ručičky". "To je krpál jak sviňa", jsem pravila. "Jakej krpál?" kontroval Hynek. Při zpáteční cestě tam byla padesátka v mžiku. Dnes navštívíme příbytky obyvatel, kteří žijí v jeskyních v Barranco de Guayadeque. U obydlí ve skalní stěně štěkají psi, mečí kozy, vážně žijí lidé a prochází se turisté. Mají tu i skalní kostel, hospodu a pro turisty prodejnu se šunkou.

My dnes chceme ale ještě do Telde. Kostel v Ingeniu ale musíme navštívit. Tak vzdušný kostel, jehož lehkost a jarnost ještě podbarvují květy u oltáře (připravuje se oslava) jsme ještě nenavštívili. Čím více se blížíme na sever, tím více je tmavěji a vlhčeji. Vzdáváme to a obracíme. Změna počasí po dojezdu do Maspalomas je veliká, slunce, skoro modrá obloha. Navlékáme plavky a vstupujeme do moře. Ale jen po stehna. Je tu moc kamenů (až druhý den zjišťujeme, že stačilo popojet o 200 metrů). A děkuji za večerní SMS k svému červencovému svátku!

Pátek 2.2. Zoologická (50 km, 490 mnm) Ráno jsme vstávali se sluníčkem. Jen v ranních paprscích dobře vyniknou písečné duny. A také na nich nejsou turisté, ale jen sportovci nebo pejskaři. Místní atrakce (nikoli ze saharského písku přeneseného větrem, ale prý z mořských živočichů) stojí za to. Duny na prostoru 3 x 6km. I další cíl je turisticky "profláknutý". Jedná se menší zoologickou zahradu Palmitos park založenou v roce 1970. Dle materiálů je zde 1500 ptáků, z toho 230 exotických, orchideje a motýlí pavilon s plochou 900 m2 je největší evropskou expozicí. Cesta údolím k zahradě měla dvě zajímavosti: Haně se líbil poutač diskotéky BoneyM s podtitulem "Not only for yong people", mě zaujalo žabí skřehotání ve vysušené krajině.. Opět se setkáváme s místní přívětivostí. Když prodejce vstupenek vidí, že nerozumíme jeho pokynům, kam dát kola, vystupuje ven a s úsměvem nás zavádí dovnitř parku a ukazuje vhodné místo. Expozice, i když za 20€ stojí za zhlédnutí. Hlavně papoušci (létají kolem vás), vystoupení s dravými a exotickými ptáky (Vorlům se líbila). Hana se dívá na vystoupení s želvami, hady, krokodýly, Hynek jde na krmení rybiček (nekrmilo se). Nejpoutavější asi bylo vystoupení s papoušky, kteří jezdí na kole, bruslích, v letadle, s autobusem, parodují turisty a počítají... Show se líbilo. Jo a ten motýlí pavilon: neviděli jsme ani jednoho motýla.

Cestou zpět vzpomínáme na klub Mike, když s koly podbíháme lžíci bagru upravující silnici. Při stavbě silnic se tady s mosty nad občasnými potoky nezdržují. Vloží se značka , místo asfaltu se dá beton a když teče voda, tak to auto musí projet. No když je vody víc, tak se opraví silnice (a cyklisté proběhnou). Tečka se nám povedla. Dojíždíme na duny, konečně se koupeme v Atlantiku, houpeme se na vlnách. Utemovaný písek po odlivu je dostatečně tvrdý nejen pro běžce, ale i pro naše kola. Nasedáme. Vpravo duny, vlevo se k nám sykotem blíží mořská pěna, ale nedoběhne. V cíli u majáko hraje hudebník v restauraci Qantanamera... A zapadá slunce.