KoloLoď
 Chorvatsko

0.den Na Hvar

1.den Hvar třikrát jinak

Jak se jezdí tunelem už ví Lenka:

Motto: Pesimista vidí v tunelu tmu. Optimista vidí světlo na konci tunelu. Realista vidí světla vlaku. Strojvůdce vidí tři debily na kolejích. Vjedete-li do tunelu je dobré: 1. sundat brýle proti slunci 2. mít dobré světlo nejen vpředu, ale i vzadu (vidět a být viděn). To víme všichni, i já. Přesto jsem průjezd tunelem mezi vesničkami Pitve a Zavala přežila jen díky kamarádu Milanovi (kterému tímto ještě jednou děkuji, že mě ani v tunelu neopustil) bez viditelných šrámů na těle. Zůstaly pouze hluboké zážitky v duši. I když jsem si při raním brífinku pečlivě zapisovala, kudy se dostat k Nikolovi, bylo mi jasné, že tudy cesta nevede. Další varianta, jet z Jelsy jen tak, po hlavní, byla moc málo šílená. Jet tunelem byla „jasná“ volba, zvlášť když nám perfekcionalista Kalimero na místní plechové mapě doložil, že cesty vedou i tam, kde na běžných papírových mapách nejsou vůbec zaznačeny. Moje představa byla, že si: - ušetříme stoupání, - uvidíme Itálii - a ještě si užijeme v tunelu legraci. Představa to byla nejen moje a za známou bílou helmou se vydala naprostá většina „účastníků zájezdu“. Mnozí však dojeli pouze k ústí tunelu, aby zjistili, že uvnitř je fakt naprosto dokonalá neproniknutelně černá Tma. Prostě taková Tma, že po pár metrech bylo naprosto jedno kdo z nás má dobré světlo a kdo žádné nebo kdo odvážně jede v tmavých brýlích proti slunci. V podobné situaci si vždycky vzpomenu na Pavlu Francovou (jako že teď máme stejné podmínky a co ona přitom dokáže!) a zpravidla to pomůže. Teď taky. Ale nestačilo to. Váhala jsem, zda vjet do tunelu na červenou, takže ostatní nejen, že nebyli ve Tmě vidět, ale byli tak daleko, že jsem je ani neslyšela. Přesto „něco“ slyšet bylo. Třeba, když jsem řidítkama narazila do stěny nebo když jsem projížděla vodou. Normální tunely jsou do půlky do kopce a pak z kopce. Tenhle byl z kopce skoro pořád. Představte si, že sedíte na kole, nešlapete, váháte, zda jet dál a kam vlastně, ale kolo jede z toho mírného kopce někam do té Tmy samo. Občas pročvachtnete nějakou vodou, občas se na vás vyleje voda ze shora - to bylo obzvlášť dobré.. ale ostatní tudy přece taky jeli a nevrátili se.. nebo jsem je v té Tmě přejela?..a kam to vlastně jedu?.. připadalo mi že do „středu Země“. A v tuhle chvíli jsem vyslala své oblíbené „bojimbojim“, Milan mě uslyšel, zpomalil a dával rady. Některé byly dobré, např. „jeď koloběžku“, některé byly nanic, např. „jeď vlevo“, když ve Tmě nevím, kde je on a kde já a kde je levo. Hrozný strach jsem měla i z projíždějících aut, ať již ve směru či v protisměru – jezdily tak i tak, červená-zelená jim nevadila. Děsivé na tom bylo to, že Tma byla tak dokonalá, že auto dřív slyšíte, než vidíte. Najednou je ale tak blízko, že vás světlem oslní a zbyde jen chvilka, abyste se rozhlédli ve světle jeho reflektorů, kdeže to vlastně jste. No – tunel, to je silné slovo, byla to taková trochu větší nora a místama byla kapku vyhlodanější, aby se nedisciplinovaní řidiči měli kde vyhnout. Nejlepší ale bylo, když jsem dojela Milana natolik, že moje světýlko dosvítilo na odrazku na jeho batohu. Ta se pro mě stala tím pověstným světýlkem, které mě vyvedlo ze Tmy. Ale než k tomu došlo, tak jsem si v rychlosti stačila promítnout celý svůj život, rozloučit se se svými blízkými a dost intenzivně jsem si představovala, jak asi bylo emigrantům, kteří (někde v Alpách?) prchali tunelem za svobodou, a byla jsem moc ráda, že tímhle tunelem vlak nejezdí anebo že by.. Tak jako všechno i tenhle tunel skončil, podle papírové mapy měl jen něco málo přes kilometr (ale věřte mapám) a co jsme si užili. Jestli se vám zdá, že přeháním, tak jen lehce. I ty šrámy nakonec byly, ba i nějaká ta krev tekla. A v lehce euforickém stavu jsme po průjezdu tunelem byli asi všichni. Mně teda vydržel až do večera, takže další zážitky toho dne mám lehce zamlžené. Vím jen, že cesta byla tam, kde být měla, že jsme vyjeli nad tunel, kde jsme někde potkali Frantu (vůbec nevím jak se tam vzal ale to že jsem se setkali na minutu přesně k tomu dni prostě patřilo), že jsme pak pokračovali pohodovou cestou do Humacu (takové poloobydlené sídlo kde se „ztratili lidi“ – ale jak říkám to k tomu dni prostě patřilo), že jsme při doplňování vody „kdesi“ ochutnali bílé, červené i „pana proška“, že jsme dojeli, kam jsme měli a našli Silvu a že jsme se postupně sešli úplně všichni, i když tzv. křováci se toho dne hodně snažili nás už nikdy neuvidět. Tunel byl silný zážitek. Jednu chvíli se zdálo, že život se dělí na dny „před tunelem“ a „po něm“ a že Kololoď už nemá co nabídnout silnějšího. Ale jen do rána. Protože ještě přijde výlet do Bosny a pak Modrá jeskyně na Mljetu a hlavně výjezd na sv. Juru (a taky cesta zpět) no a úžasný kaňon Cetiny – zážitek o to hlubší, oč míň očekávaný... a o tom si teda určitě přečtěte a prohlídněte dál.

2.den Nejen za indiány na Pelješac

3.den Za hranici

4.den Co má společného Odysseus a lepra?

5.den Kolem kolem Korčuly

6.den Vrchol

Když pojedete na svatého Jiřího musím Vám sdělit překvapující informaci, že pojedete stále nahoru. Těch pár hupíků se nedá ani počítat. Nejkratší cesta na vrchol (tou jsme nejeli) je 31 km. Hezký popis cesty najdete na chorvatsko.cz-cykljure stejně jako povídání o národním parku Biokovo. Podívejme se, jak vypadají poznámky z cesty cyklistovy: - při vyndávání kol z lodi děláme divadlo místním dělníkům, kteří si na čumendu udělali přestávku - stoupáme - pomník bojovníků - stoupáme - placená odbočka do parku, vynecháváme (Ha, Hy, Iva, Len, Mich, Mil) - stoupáme na G.Igrane, kocháme se pohledy dolů - divné hroby za odbočkou na Kozicu. V Kozici doleva - stoupáme - po kamenité cestě. Jet jde. - oběd (těstoviny s omáčkou) na kozím zeleném plácku, tísníme se ve stínu. Iva musí jet, aby neusnula - stoupáme (po kamenech pomaleji, ale není to moc prudké) - pozoruji kytičky - stoupáme - objíždíme u cesty vystavené úly s včeličkami - stoupáme až k sv. Iljovi, poslední možnost nákupu občerstvení - koníčci, kravičky, ovečky - stoupáme, asi 3x malinečko klesáme - ze shora přijíždí rozesmátí cyklisté. Honza Šesták pokřikuje: "už je to jen kousek" - stoupáme někteří pro zpestření tlačí, což na rychlost vyjde na stejno - jsme rádi, že jsme si ráno vzali dost vody navíc (doporučujeme, v červenci a srpnu si neumím představit) - stoupáme, za zatáčkou snad už bude konec - smrtící pohled na zbývající, serpentýnovou, část kopce (představte si horní parkoviště na Ještědu a Ještěd a vynásobte třemi) - dostoupali jsme. Rozhled ze sv. Jury na všechny strany je odměnou. Euforie a fotografování. Po dlouhém sjezdu je naše skupina Frantou odměněna, což nás hřeje. Čapky a expediční šátky budou vždy připomínat tuto cestu vzhůru a dolů

7.den Objevitelská

PS Kdybyste v převlékárně na pláži v Bašce Vodě našli modré plavky, tak mi je prosím přivezte.

Výběr(top 30)

Hvar, Pelješac

Bosna a Hercgovina, Dubrovník, Mljet

Korčula,Sv. Jure

Omiš,Kaplice (po kliknutí se ukáže místo na mapě)

Výběr Kalimero
 
Výběr Lenka
 

Zapsali Hynek, Iva, Lenka korekturu provedla a text doplnila Hana. Fotili Hynek, Kalimero, Lenka a Milan.

Po kliku fakt zamávám!