KoloLoď
 Chorvatsko

Michal Třetina (Mike) dohodl s Geotourem objevitelskou cestu. Nové námořní objevy ani města v džungli jsme neobjevili, ale přesto cesta zážitky a neběžnými cestami objevná byla. Občas jsme i zjišťovali důležité informace, kudy cesta nevede, nebo to, že cesta na hraniční přechod je značena jako odbočka k jeskyni. Zážitky v hlavách a šrámy na nohou jsou důkazy našich objevů. 5. až 12. května jsme na jednom poloostrově, dvou státech a třech ostrovech našli:

 

0.den Na Hvar

27 km, 127 m nastoupáno, max 54 m.n.m.
Po rychlé cestě (před desátou v Bašce Vodě) a setkání autistů s autobusisty se naloďujeme a houpeme se na Hvar. Byla to testovací cesta, největší houpačka celého zájezdu. Někomu se i houpal žaludek. Léčení probíhalo různě. Někdo po přípitku (orechovica nebo rakije) se léčil pivem, někdo vertikální polohou v kajutě, jiný úsměvem a silnými řečmi. Se sympatickým průvodcem (fešný blonďák) Frantou jsme se přehoupli z Jelsy do Starého Gradu, provedli sakrální a funebrální turistiku, popili kávu, otestovali teplotu a velikost nádrže teplé vody na lodi a dali si první (rybí) večeři. Pak večerní procházka, noc je zpestřená deštěm a snad i malými kroupami. A také byla přednáška, jejíž součástí byl i jazykový koutek: Chvala - děkuji, molim - prosím, jož kruh - ještě chleba.
Jak to vlastně na lodi prostorově a časově vypadá?
- kajutky (s umyvadýlkem) pro 2-3 jsou na spaní a místo navíc se rychle zaplňuje předměty a svršky a přetéká na plochy postelí. Je tedy nutno (a příjemno) spát na horní palubě společně s koly. I na vrchní pryčně se spí dobře. Po té co se kvůli přikrytí nohou zvednete, jste omráčení úderem do hlavy o strop a spíte až do ráno jako ... omráčení (já se první noc omračoval dvakrát).
- Pro hygienu je 5 WC, z toho 4 jsou kombinované se sprchou s teplou vodou. Poslední ji již moc teplou nemají, ale jsme u teplého moře a tak to moc nevadí. Zvláště výhodné je WC na zádi, ze kterého lze při otevřených dveřích romanticky pozorovat krajinu a moře vířené lodním šroubem.
- Stravování je zahájeno snídaní v 8:00. Kromě chleba s jamem a paštikou, či sýrem nebo salámem, který je možno použít i na oběd s sebou, je jedno "tlusté" jídlo - polévka, těstoviny atp. Na cestě se kalorie doplňují zmrzlinou a vínem, někdo jedl i s panem Proškem. Večeře je většinou v 19:00, často s polévkou i dezertem.
- ráno nebo večer je výklad trasy. Večer je ještě vždy čas na procházku. Den je určen ke "kolování", kdy se jede do dalšího přístavu nebo je okruh. Naše cesty byli většinou delší než klasické geotouru, většinou do 90 km. Cesty jsou asfaltové i šotolinové, jen výjimečně kamenité. Jen ti a ty, co dělají objevné výpravy musí počítat i s trnitým křovím...
Zajímavost: jedině Jelsa má významnější pramen, jinak je ostrov zásobován vodovodem z pevniny.

 

1.den Hvar třikrát jinak

93 km, 1473 m nastoupáno, max 628 m.n.m
Hvařani, tuneláři a křováci. Tak by se daly nazvat skupiny objevující ostrov Hvar. Krajní body cesty první skupiny (já a Hana) tvořily nejdelší úsečku na mapě Hvaru.  Z Jelsy jsme správně zabočili z asfaltu za Sverče (Frantův typ: turistická značka-červené kolečko s bílým středem) a pokračovali po betonové šotolině (šotolina a v prudších úsecích beton). Druhé odbočení už nebylo tak správné, ale krátké, a tak jsme se potkali se skupinou Mike a takřka společně jsme dojeli těsně pod vrchol nejvyššího bodu ostrova, Sveti Nikola (628m.n.m). Tady nás vedly i modré GÉ body geotouru. Pod vrcholem byl již uvítací výbor, jehož členky tak často cyklisty asi nevidí, skutečně na se na nás ty kozy dívaly dost udiveně. Po krátkém pěším stoupání se zapisujeme do vrcholové knihy a třistašedesátistupňově se rozhlížíme ze strmě padajícího útesu. Cesta na východ láká Michala, my se dáváme po cyklostezce na západ. Po jedné cestě slepou uličkou, po jedné proražené duši a po jednom vzdechu "Jedem vůbec dobře?" se dostáváme nad tunelem na "starou Hvarskou". Po kodrcání na bikerské stezce je příjemné být unaven jen bržděním při cestě ke Staremu Gradu. Za Jelsou je plánován oběd a koupání. Nacházíme písečnou pláž, parkujeme kola, svlékáme se na Adama a Evu... nééé. Jen na Evu. Přichází skupina 8 holčiček. Snad půjdou dál. Ne rozhodují se stavět hrady právě u nás. Ach jo. Nemaje plavky, dávám se suchý do rybiček. Obávám se obvinění z ohrožení mravní výchovy děvčat. Naštěstí je to přestalo bavit a koupel je možná. Zbytek cesty již není tak zajímavý. Lehkým vlněním se dostáváme na hřbet ostrova a pak dojíždíme do Sučuraje, kde nás čeká k večeři skopové s kaší. Společně s tmou ve 20:30 přijíždí za potlesku skupina křováků. O tom jaké mají být zážitky ale již Iva:
Konečně - vyrážíme poprvé na celodenní cyklovýlet po ostrově Hvar.
Že se tento protáhne do pozdního večera, ba téměř na práh noci, že nestihnu řádný čas večeře, to jsem onoho slunného šťavnatého rána opravdu netušila. Ale měla jsem - zcela dobrovolně se přidala ke skupině 5 chlapů, kterou vedl M 1/3. A jak známo, ten ožívá v mezních situacích, věren svému heslu "začínám tam, kde ostatní to balej".
Dopolední cyklovýjezd na samu šošolku ostrova, Sv. Nikolu (628 m) bez větších problémů. Šotolina střídá beton a beton šotolinu.
Stále stoupání prakticky od nuly mořské hladiny není tak zlé, čekala jsem to výživnější. V jedné zákrutě kdo to zprava nepřijíždí - dva bicykly a na nich Hana s Hynkem. Mají jako vždy formu a tak jeden terénní kufírek navíc je jen tak nerozhází. Stejně nám trochu opět ujíždí a nejstrmější poslední metry na vrchol zvládnou pěšky bez kol jako první.
Od kříže Sv. Nikoly uchvatné rozhledy k moři, k sousednímu ostrovu Brač /dovídám se, že se zde Hynek v dětství naučil plavat/ i po členitém horském hřebenu ostrova Hvar.
Kluci si nadšeně ukazují úzkou kozí stezku, která se vine hlouběji pod námi. To je ona, tudy vede cestička! A bude to v pravdě cesta průkopnická, objevitelská!
Je třeba posilnit se (či dodat odvahy anebo zratit poslední zábrany?) - nepříbuzenská dvojčata Křižovic, Jiřík a Pepi, Marek - v závěru Kololodi čerstvý děda Marek, Pavel - zvaný Vlčánek, Michal 1/3 - již výše zmiňovaný. A já. K dubovému stolu přilehlé usedlosti přináší mladý chasník druhou láhev bílého. Někteří ředíme vodou - je vhodné alespoň některou z hlav ponechat chladnou. Bude se hodit.
S dobrou náladou po necelé hodince nasedáme na kola vstříc novým zážitkům, určitě nevšedním.
Cesta šotolinová, zpočátku širší, dva cyklisté se vejdou v pohodě bok po boku. Za nedlouho je místa sotva pro jednoho, povrch se také mění. Jede se vlastně po trávě, ale věru útulného to paloučku! Ale co to? Pěšina se pomalu vytrácí, ustupuje bujné vegetaci - těch kytek, keřů, křovin kolem! A jak omamně to všude voní! Občas překážka v podobě kameného plůtku, hradby... nabízí se srovnání s královstvím Šípkové Růženky. Tam taky fůru let lidská noha nevkročila.
Na obzoru sedlo. Ještě nějaký ten metr k němu vystoupáme, rozhlédneme se a vybereme tu nejlepší ze stezek. Kola tlačíme, přenášíme. Ach, být tak pěším turistou s ledvinkou či malým baťůžkem! Ach, být tak andělem a mít křídla!
Konečně v sedle. Strmé skály, ještě hustější křoviska. Padají různé návrhy, jak dál. Někteří z hochů vidi řešení, snad i cestu? Já nevidím žádnou, mlčím. Vlčánek se rázně rozhodne - a vrací se zpět tam, odkud jsme přišli. Sláva! V duchu mu blahořečím. Parta se netrhá, loudavě Vlčánka všichni následujem.
Nakonec je celá naše šestice opět na šotolinové cestě. Škrábanec vedle škrábance hustě zdobí naše končetiny. Trumfujem se, kdo jich má víc. Zabírám jedno z čelních umístění. Ale co, hlavně že jsme přežili.
Zbývá maličkost - dostat se přes Jelsu, odkud jsme ráno vyráželi do přístavu Sučuraj, kde kotví naše plachetnice Silvia. Cca 50 kiláčků po většinou hladké asfaltce. Tak žádné zbytečné řeči a mrskáme s sebou!
Jak už zmínil Hynek výše, přijeli jsme za tmy. Vykoupaní a sytí kamarádi nás čekali před lodí, skandujíce: "Už jsou tady! Už jsou tady!" Večeři nám nesnědli - vrhli jsme se na ni špinaví, zmocení, mnozí do krve rozedraní. Ach bože, ta chutnala!
Chlapci mě poučili - zážitky opravdu nemusí být jen krásné a příjemné, hlavně že jsou silné!
Ano, byla to krásná síla, kterou nelze zapomenout.
 

Jak se jezdí tunelem už ví Lenka:
Motto: Pesimista vidí v tunelu tmu. Optimista vidí světlo na konci tunelu. Realista vidí světla vlaku. Strojvůdce vidí tři debily na kolejích.
Vjedete-li do tunelu je dobré:
1. sundat brýle proti slunci
2. mít dobré světlo nejen vpředu, ale i vzadu (vidět a být viděn).
To víme všichni, i já. Přesto jsem průjezd tunelem mezi vesničkami Pitve a Zavala přežila jen díky kamarádu Milanovi (kterému tímto ještě jednou děkuji, že mě ani v tunelu neopustil) bez viditelných šrámů na těle. Zůstaly pouze hluboké zážitky v duši.

I když jsem si při raním brífinku pečlivě zapisovala, kudy se dostat k Nikolovi, bylo mi jasné, že tudy cesta nevede. Další varianta, jet z Jelsy jen tak, po hlavní, byla moc málo šílená. Jet tunelem byla „jasná“ volba, zvlášť když nám perfekcionalista Kalimero na místní plechové mapě doložil, že cesty vedou i tam, kde na běžných papírových mapách nejsou vůbec zaznačeny. Moje představa byla, že si:
- ušetříme stoupání,
- uvidíme Itálii
- a ještě si užijeme v tunelu legraci. Představa to byla nejen moje a za známou bílou helmou se vydala naprostá většina „účastníků zájezdu“. Mnozí však dojeli pouze k ústí tunelu, aby zjistili, že uvnitř je fakt naprosto dokonalá neproniknutelně černá Tma. Prostě taková Tma, že po pár metrech bylo naprosto jedno kdo z nás má dobré světlo a kdo žádné nebo kdo odvážně jede v tmavých brýlích proti slunci. V podobné situaci si vždycky vzpomenu na Pavlu Francovou (jako že teď máme stejné podmínky a co ona přitom dokáže!) a zpravidla to pomůže. Teď taky. Ale nestačilo to.

Váhala jsem, zda vjet do tunelu na červenou, takže ostatní nejen, že nebyli ve Tmě vidět, ale byli tak daleko, že jsem je ani neslyšela. Přesto „něco“ slyšet bylo. Třeba, když jsem řidítkama narazila do stěny nebo když jsem projížděla vodou. Normální tunely jsou do půlky do kopce a pak z kopce. Tenhle byl z kopce skoro pořád. Představte si, že sedíte na kole, nešlapete, váháte, zda jet dál a kam vlastně, ale kolo jede z toho mírného kopce někam do té Tmy samo. Občas pročvachtnete nějakou vodou, občas se na vás vyleje voda ze shora - to bylo obzvlášť dobré.. ale ostatní tudy přece taky jeli a nevrátili se.. nebo jsem je v té Tmě přejela?..a kam to vlastně jedu?.. připadalo mi že do „středu Země“.
A v tuhle chvíli jsem vyslala své oblíbené „bojimbojim“, Milan mě uslyšel, zpomalil a dával rady. Některé byly dobré, např. „jeď koloběžku“, některé byly nanic, např. „jeď vlevo“, když ve Tmě nevím, kde je on a kde já a kde je levo. Hrozný strach jsem měla i z projíždějících aut, ať již ve směru či v protisměru – jezdily tak i tak, červená-zelená jim nevadila. Děsivé na tom bylo to, že Tma byla tak dokonalá, že auto dřív slyšíte, než vidíte. Najednou je ale tak blízko, že vás světlem oslní a zbyde jen chvilka, abyste se rozhlédli ve světle jeho reflektorů, kdeže to vlastně jste.
No – tunel, to je silné slovo, byla to taková trochu větší nora a místama byla kapku vyhlodanější, aby se nedisciplinovaní řidiči měli kde vyhnout. Nejlepší ale bylo, když jsem dojela Milana natolik, že moje světýlko dosvítilo na odrazku na jeho batohu. Ta se pro mě stala tím pověstným světýlkem, které mě vyvedlo ze Tmy. Ale než k tomu došlo, tak jsem si v rychlosti stačila promítnout celý svůj život, rozloučit se se svými blízkými a dost intenzivně jsem si představovala, jak asi bylo emigrantům, kteří (někde v Alpách?) prchali tunelem za svobodou, a byla jsem moc ráda, že tímhle tunelem vlak nejezdí anebo že by..

Tak jako všechno i tenhle tunel skončil, podle papírové mapy měl jen něco málo přes kilometr (ale věřte mapám) a co jsme si užili. Jestli se vám zdá, že přeháním, tak jen lehce. I ty šrámy nakonec byly, ba i nějaká ta krev tekla. A v lehce euforickém stavu jsme po průjezdu tunelem byli asi všichni.
Mně teda vydržel až do večera, takže další zážitky toho dne mám lehce zamlžené. Vím jen, že cesta byla tam, kde být měla, že jsme vyjeli nad tunel, kde jsme někde potkali Frantu (vůbec nevím jak se tam vzal ale to že jsem se setkali na minutu přesně k tomu dni prostě patřilo), že jsme pak pokračovali pohodovou cestou do Humacu (takové poloobydlené sídlo kde se „ztratili lidi“ – ale jak říkám to k tomu dni prostě patřilo), že jsme při doplňování vody „kdesi“ ochutnali bílé, červené i „pana proška“, že jsme dojeli, kam jsme měli a našli Silvu a že jsme se postupně sešli úplně všichni, i když tzv. křováci se toho dne hodně snažili nás už nikdy neuvidět.
Tunel byl silný zážitek. Jednu chvíli se zdálo, že život se dělí na dny „před tunelem“ a „po něm“ a že Kololoď už nemá co nabídnout silnějšího. Ale jen do rána. Protože ještě přijde výlet do Bosny a pak Modrá jeskyně na Mljetu a hlavně výjezd na sv. Juru (a taky cesta zpět) no a úžasný kaňon Cetiny – zážitek o to hlubší, oč míň očekávaný... a o tom si teda určitě přečtěte a prohlídněte dál.
 


Mladé vínoo

kostel u Svirče

Navigační "GÉ" bod

Vydrželi byste 37km jet
40 km/hod ?

Výhled sv.Nikola

Sv. Nikola


Zajímavost: Sučuraj - jméno dostala obec podle kostela sv. Jiří (Sv. Juraj)
Mapa Google
Podrobná mapa od Kalimera (ofoceno a spojeno z informační tabule)

 

2.den Nejen za indiány na Pelješac

83 km, 1273 m nastoupáno, max 370 m.n.m, max rychlost 59.7
Normálně to jsou etapy dvě. My ale tací nejsme. Po ranním "hovění" provádíme evakuaci (v Orebiči se nemůže dlouho kotvit), chvilku ještě lenošíme na silnici a odbočujeme ze silnice 414 u Podstupu na "vedlejšku", která končí v Podobuče. Pro nás ale nekončí. Kolem vinic tlačíme kola na horní cestu a kodrcáme se a už v sedle hliníkových ořů (ukradnuto L+M), dojíždíme do avízované levotočivé zatáčky, kde odsouváme plot a vinicí se vineme dále. Za chvilku "áčko" (Asfalt) a tunel. Ten projíždíme a na jeho konci jsou indiáni. Nevěříte? Správně. Indián je tam jen jeden, je to občerstvení - samoobsluha na víno s posezením. Bílé nestojí za nic, ale červené jde. Platíme, doplňujeme vodu, chladíme hlavy a tunelem zpět. Asfaltka nás příjemně vede po pobřeží a pak se sklání k mořské hladině. Pěkně se to jede. Pěkně se to zrychluje. A hodně se brzdí. A ostře se zatáčí doleva. A v zatáčce se přeskakuje vykopaný rygol. A všichni přežili - tak to oslavujeme pivem, kávou a koupáním v Žuljaně. Za chvilku zase do terénu, kde v lovem beze zbraní lovíme želvu a vracíme se na silnici, kde nás čeká další samoobčerstvovačka u Prapratna. Projíždíme Ston s hradebním systémem (viz ston.chorvatske.cz) a zase vedlejškou do obce Doli, kde jen stříhneme hlavní. Závěrečné stoupání, ač  na hladké silnici a s malým sklonem dává zabrat. Trpaslíčci vystrkují neviditelné ručky a tahají nás za pláště dolů. Nedáme se. Ani kravka vyzývavě stojící v polovině vozovky nás nezastaví. Odměnou je parádní sjezd silnicí ohraničenou zídkami, jejichž sesuté části jsou skoro častější než ty stojící. V zapadajícím slunci se v moří smáčí černé ostrůvky a my dojíždíme ke své Silvě čekající na nás s večeří ve Slanu. Dobře se jedlo, zmrzlinovalo a spinkalo.


Mapa Google
Zajímavost: u města Ston byly největší šaliny, nejsme ale v Brně, jedná se o místa těžby soli.

 

3.den Za hranici

87 km, 899 m nastoupáno, max 407 m/m, pohyb 5:41 / přestávky 2:40
Nasnídat a nahoru, bez rozjezdu - tak začal 4.objevitelský den. Pravda nejdříve jsme zjišťovali "Kudy cesta nevede", protože nikoho nenapadlo, že odbočka k jeskyni je i zároveň cestou do zahraničí, do Bosny a Hercegoviny. A tak jsme si cvičně nastoupali (dva z nás i dvakrát) k vesnici MAJKovi. Otázkou ale je, jestli to nebyl úmysl jednoho z vedoucích hodně podobného jména jako uvedená obec.
Přechod do Bosny a Hercegoviny je ale jen pro místní, není mezinárodní. Přechod do zahraničí je možný u Neumu. Tak jsem si to zapamatovali, kdyby se někdo ptal.
V liduprázdném pohraničí jsme jako první potkali fotbalové hřiště bez přístupové cesty. Ale se skvělou polohou (údolní stěny vrací odkoplé balóny) a ekologickou hnojící sekačkou (ovce v šiku). Jen fotbalisté chyběli.
Potom přišel průvan, silný a studený - vycházel ze za mříží jeskynního systému Vjeternica.
Zajímavost: O Vjeternici psal již Karol Absolon (Z výzkumných cest po krasech Balkánu )" ..."Vjeternica" je na celém Popovu polji známa svým vchodem, ježto v horkém létě vyráží z ní uragan, o jehož prudkosti lze si stěží udělati představu, jen s největší námahou lze se mu ubrániti a do vchodu proniknouti. Pověst o tom zjevu je rozhlášena široko daleko a to přivedlo též r. 1888 inž. J. Riedela k ohledání vchodů jeskyně a ku návrhu, aby uragan z jeskyně vanoucí byl využitkován jako motorická síla (6 HP) ku pohonu mlýna. ... Odkazy: geografija.hr, foto: jakopin.net 
Po obědě a vychlazení lahví nastupujeme na vlak. Alespoň takovýTakhle se má cestovat, s plnou polní a přídavky (Dubrovník) jsem měl dojem na takřka vodorovné úzké asfaltce bez příkopu. A nebyl jsem sám. Najednou proti nám vyráží - nikoli lokomotiva, ale vláček silničářů. Teorii pak potvrzuje semafor s výhybkou z ČKD, nádraží a v závěru i koleje. To už za sebou máme asi 20 kilometrů po rovině s výhledem do rozsáhlého údolí, opravu jednoho dušo-defektu a občerstvení vodou od hodných domorodců (někdo šel i dvakrát). Také máme za sebou rozstřílené a opuštěné vesnice bez střech a ostnaté dráty s lebkou a nápisem PAZI - MINE. Na dobu totality také můžeme zavzpomínat při přechodu hranic. Přechody jsou dva, nikoli společný.
Zážitky ale pokračují. Výhled ze Srdu na Dubrovník, odpolední a večerní procházka po městě s nejnaleštěnějšími kamennými chodníky. Stručně to vyjádřil BJ: K...a, to je dovolená.

 

Defekt Hynek, Foto Lenka, asistence Hana, dozor Iva a Břéťa



- mapa mapy.cz
- mapa google
Zajímavost: V Dubrovníku se měřilo dle dubrovnického lokte, jehož délka je dána předloktím sochy Rolanda na hlavní Dubrovnícké třídě.

 

4.den Co má společného Odysseus a lepra?

70 km, 1574 m nastoupáno, max 244 m.n.m, pohyb 5:17 / přestávky 3:10
Foto Lenka. Nevím, jestli je ze 4. dne. Mě se ale líbí tak, že tu prostě MUSÍ BÝT!Odpověď: ostrov Mljet. Podle báje byl Mljet Homérovým literárním ostrovem Ogyggií, na němž Odysseus strávil sedm nedobrovolných let s vílou Kalypsó. Za Rakouska-Uherska tu zase byla stanice pro nemocné leprou (z materiálu Geotouru).
Náš výlet na tomto malém ostrově jde nazvat jedním slovem: malebný. Z malého přístavu Sobra nás klikatka vyvedla ke kostelíčku s rozhledem na zátoku. Východní cíp ostrova nás překvapil zcela opuštěnou písčitou zátokou s teplou vodou. Zvolili jsme si, že to bude zátoka nudistická. Dáváme se do řeči s usměvavým párem domorodců (na Mljetu je méně než 1000 obyvatel), kupujeme do nich víno a přejeme dobrou chuť k rybám právě upečeným na venkovním grilu.
Stejnou cestou se vracíme a v Babino Pole potkáváme skupinu vodních turistů, kteří pronikli do modré jeskyně. I když nestihli do jeskyně vplavat do 12:00, modrá prý byla. Po pivu a kávě dojíždíme do Blata, kde jsou v údolí naskládána políčka a sady. Ve stoupání za obcí Blato, přímo u silnice objevujeme minijeskyňku s minikrápníky, to se nám ale nedaří v Kozarici. Na průzkum je už málo času a tak jedeme nejkratší neznačenou, ale Frantou doporučenou cestou. Naše obavy ze stoupání a dilemat na křižovatkách se ukazují jako liché, v pohodě dojíždíme na silnici a do přístavu Polače. Navštívit přírodní park už nestíháme. Večeři s mušlemi a rybičkami a hlavně kapitánovým vyprávěním stíháme.

 



- Mapa Google
Zajímavost:
na ostrov, kvůli vyhubení jedovatých hadů byly dovezeny cibetkovité šelmy Promyka mungo (foto). Zajímavý je způsob lovu: Když promyka hada (zmiji, chřestýše nebo jiného nebezpečného plaza) vyslídí, začne v bezprostřední blízkosti kolem něho do kolečka běhat a skákat ve stále rychlejším tempu a v těsnějších kruzích, fouká mu vzduch do ústní dutiny a do očí, čímž ho rozběsní, takže had úplně ztratí svou opatrnost a obezřetnost. Toho promyka využije, skočí a jednou dvakrát se mu zakousne za hlavu a tak ho zabije. Zdroj: chorvatsko.cz

 

5.den Kolem kolem Korčuly

98 km, 1472 m nastoupáno, max 493 m.n.m
Komu špatně ukazuje tachometr, jako mně (+2%), tak ujel i tu Frantou slibovanou stovku. Na trasu jsem vyjeli po půl desáté, do cíle dosprintili těsně před sedmou. Město Korčula jsme si nechali na večer a po silničkách přes Žirnovo a Pupna jeli směrem na město Čara. Tam jsme ale nedojeli a u Gé bodu zabočili na sever a dojeli k moři pod vrcholkem Ropy. Hana se lehce zdržela výměnou píchlé duše. Asistovali tři muži včetně profesionála Břéti a tak to bylo dílem okamžiku. Ha+Hy se vrhli do moře, ostatní pár metrů pokračovali a následovala opět výměna duše. Zmrzlino-kávo-jogurtové setkání se konalo v Blatu, ze kterého jsme se přehoupli kolem opuštěných vinic na druhou stranu ostrova, kde pro nás měl průvodce Franta připravenu perfektní pláž s teplou mořskou vodou a sprchou se sladkou vodou. V obci Čara se potkáváme s objeviteli nových cest Ivou a Michalem, v Pupnatu pak s dalšími, kteří na nás disciplinovaně čekali a doplňovali tekutiny. Byli veselí, ale na pokyn průvodce okamžitě vyrazili a ve smyčkách úzké asfaltky se spustili k moři, kde pak na rovince následoval kritérium až ke Korčule, kterou jsme večer prošli a hledali ducha Marka Pola.
Cesta zpět (zkratkou) k Sylvě kotvící dál od centra v temnotách (najeďte myší na foto vpravo dole) byla složitější a delší, ale úspěšná. Na lodi pak dlouho besedujeme, nejen o kolech, ale třeba i o divadle.


Zajímavosti:
1) Opevněné staré město má ulice uspořádány do vzoru rybí kostry, což umožňuje snadnou cirkulaci vzduchu a zároveň chrání před silnými větry
2)Město svým nařízením z roku 1214 jako první na světě zakázalo otroctví a postavilo ho mimo zákon (wikipedie)

6.den Vrchol

82 km, 1811 m nastoupáno, max 1762 m.n.m. Průměrná rychlost bez přestávek 12.8 km/hod, s přestávkami 9.1 km/hod
Když pojedete na svatého Jiřího musím Vám sdělit překvapující informaci, že pojedete stále nahoru. Těch pár hupíků se nedá ani počítat. Nejkratší cesta na vrchol (tou jsme nejeli) je 31 km. Hezký popis cesty najdete na chorvatsko.cz-cykljure stejně jako povídání o národním parku Biokovo.

Podívejme se, jak vypadají poznámky z cesty cyklistovy:


- při vyndávání kol z lodi děláme divadlo místním dělníkům, kteří si na čumendu udělali přestávku
- stoupáme
- pomník bojovníků
- stoupáme

- placená odbočka do parku, vynecháváme (Ha, Hy, Iva, Len, Mich, Mil)
- stoupáme na G.Igrane, kocháme se pohledy dolů
- divné hroby za odbočkou na Kozicu. V Kozici doleva
- stoupáme - po kamenité cestě. Jet jde.

- oběd (těstoviny s omáčkou) na kozím zeleném plácku, tísníme se ve stínu. Iva musí jet, aby neusnula
- stoupáme (po kamenech pomaleji, ale není to moc prudké)

- pozoruji kytičky
- stoupáme
- objíždíme u cesty vystavené úly s včeličkami
- stoupáme až k sv. Iljovi, poslední možnost nákupu občerstvení

- koníčci, kravičky, ovečky
- stoupáme, asi 3x malinečko klesáme
- ze shora přijíždí rozesmátí cyklisté. Honza Šesták pokřikuje: "už je to jen kousek"

- stoupáme někteří pro zpestření tlačí, což na rychlost vyjde na stejno
- jsme rádi, že jsme si ráno vzali dost vody navíc (doporučujeme, v červenci a srpnu si neumím představit)
- stoupáme, za zatáčkou snad už bude konec

- smrtící pohled na zbývající, serpentýnovou, část kopce (představte si horní parkoviště na Ještědu a Ještěd a vynásobte třemi)
- dostoupali jsme. Rozhled ze sv. Jury na všechny strany je odměnou. Euforie a fotografování.
Po dlouhém sjezdu je naše skupina Frantou odměněna, což nás hřeje. Čapky a expediční šátky budou vždy připomínat tuto cestu vzhůru a dolů







Nepadá, jen hledá optimální pozici k focení...



- mapa Google
Zajímavost:
z ledových jeskyní v Biokovu se těžil led a dopravoval do letovisek na pobřeží k uchovávání potravin a k chlazení nápojů v dobách, než se začaly běžně používat chladničky, což bylo prakticky až do 50. let  20.století (zdroj: chorvatsko.cz)

 

7.den Objevitelská

79 km, 969 m nastoupáno, max 300 m.n.m.
Poslední den jsme si mohli vybrat, jestli si polenošíme a užijeme moře a atmosféry přístavu Baška Voda nebo .... Vybrali jsme si s Lenkou to druhé.
Severozápadně po pobřeží a pak do vnitrozemí doprava po silnice 39. Stejně jako pár aut projíždíme stavbou silnice. Žádné zákazy jako u nás. Kličkujeme rigoly, třeseme se na šutrácích, uhýbáme před armovacími pruty, předjíždíme válce. Obědváme u elektrárny Kraljevac (v roce 1932 největší hydroelektrárna na Balkánu).
U Zadvarje se zdálky díváme na vodopády na Cetině. Ochutnáváme první letošní zcela zralé červené třešně. Když si nejsme jisti cestou a díváme se do map, přichází Chorvat a ptá se: Was suchen sie? Ač mu říkáme, že může slovansky, vysvětluje dál v němčině a posílá nás správně dál do bláta, vlastně ne, do Blata na Cetini. Za ní se rozhodujeme pro kratší variantu, neodbočujeme. Až posléze zjišťujeme, že to vlastně byla cesta delší. A dobře jsme udělali. Sice v závěru vjíždíme na silnici, kde je zákaz vjezdu a  která je přehrazena betonem a na které leží kameny spadlé z okolních svahů. Obáváme se návratu do kopce, ale za zatáčkou se před námi rozhrnuje opona, jejímiž závěsy jsou dva horské hřbety dole svázané zelenou stuhou řeky Cetiny, za kterou se rozprostírá modré mořské jeviště přecházející v modř nebeskou, to vše osvětleno slunečním reflektorem. Přesně takový dojem jsem měl nejen já, ale i ostatní spoluobjevitelé při pohledu na Omiš. Poslední sjezd neosvětleným nízkým tunýlkem (kvůli němu asi byl zákaz vjezdu), poslední zmrzlina, poslední koupání v moři...



Mapa Google
Zajímavost:
Již od 7.stol. využívali piráti chráněné polohy Omiše a vybudovali tu své prakticky nedobytné sídlo. Omiští piráti se stali postrachem byzantských, benátských a později i chorvatských lodí (zdroj: chorvatsko.cz )

PS Kdybyste v převlékárně na pláži v Bašce Vodě našli modré plavky, tak mi je prosím přivezte.

     
GPS:(užívám GARMIN etrex VISTA Cx)
Projetá trasa (s několika waypointy) ve formátu Garmin GDB: Corvatsko (gdb-2)
totéž ve formátu GPX: Chorvatsko GPX
 
Fotogalerie:
Hynek
Výběr(top 30)

Hvar, Pelješac

Bosna a Hercgovina, Dubrovník, Mljet

Korčula,Sv. Jure

Omiš,Kaplice (po kliknutí se ukáže místo na mapě)

Výběr Kalimero
 
Výběr Lenka
 

 

Odkazy:

- www.geotour.cz - cestovka, pronajímatel lodí, se kterou to dohodl Mike
- www.chorvatsko.cz - nejpřehlednější, dobře uspořádaný a optimálně rozsáhlý web o Chorvatsku. Z něj jsem čerpal zajímavosti.
- chorvatsko.orbion.cz - cestovatelský web

 

Hýbací obrázky: Vrchol Svaty Jure, Dramatická jízda z vrcholu

Zapsali Hynek, Iva, Lenka korekturu provedla a text doplnila Hana. Fotili Hynek, Kalimero, Lenka a Milan.

Po kliku fakt zamávám!


Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.


Na hlavní stránku HaHy