Burčák tour 2007
Burčák Bulharů

Akce zatím s největší tradicí (od roku 2002) byla v roce 2007 asi nejmodřejší, nejburčákovitější a také bulharská.
Lehké šumění, bublinky se spolu perou, která bude první nahoře a rozvine svůj obsah do prostoru sklípku a naplní tak chřípí typickým vinným alkoholovým omámením. Do vřící hladiny klesá láhev a čerstvý, ještě teplý burčák ji naplňuje. Tak to je náš první vjem z obce Bulhary, kde byl náš první (a také poslední) nákup vinných tekutin. On to vlastně ani není nákup, je to spíš povídání, chutnání, usmívání... Nakupuje se v krámě, tady se koštuje a člověk rád dá pár korun lidem, kteří zde dělají víno protože je to jejich osud, láska, koníček, droga... Nechme ale Hynku, Milane, Hano, chutnání a jedeme do Lednice, místa setkání s Honzou (6tákem) s Jarkou a Honzou (Suchým). Ještě zde nejsou, a tak je čas na focení chrličů opravovaného zámku. Za již společného besedování přejíždíme do Valtic, kde jíme, navštěvujeme kostel a nakupujeme burčák, což nepřekvapí. Překvapující ale je, že jej nakupujeme přímo u píchaček, při vchodu do závodu. Není to ale pro zaměstnance, ti musí být ve vinařských závodech Valtice a ve škole střízliví, tedy aspoň trochu střízliví. Cesta podél hranic do Mikulova a do kopce nad ním je veselá. Jíme také švestky. To se dělá tak, že se Šesták pověsí na strom, ohne větev a ostatní trhají. Cesta zpět do kempu v Nových Mlýnech byla při zapadajícím slunku romantická. Jen Hana spěchala vpřed v neodkladné záležitosti. Stihla to. Při večerní besedě jsme v restauraci rozhodli, že České dráhy (Honza Š) nebudou vozit firmě Lispol (Milan K) zakázky, protože není zprivatizovaná, což potvrdilo ministerstvo financí (Honza S.).


Když jsem na sluníčku tak ještě hřeje. Pěkné páteční ráno je zpestřené opravou Milanovy duše. Objíždíme Pálavu a v Dolních Věstonicích se nám nějak nedaří dostat do muzea, což je dáno tím, že posloucháme přednášku vinaře prodávajícího burčák a často klademe dotazy. Objíždíme jezero, na jehož betonovo-asfaltové šnůrce jsou navlečeni rybáři s udicemi stany a specifickými příbytky. Odrážím útok jednoho z nich, bránící se fotografování bungalovu: "Vy jste jak ta televíze. Tady je všechno s povolením! Foťte si hrad!". Ač ve vojenských maskáčích, jeho útok je mírný a je ozbrojen jen trpasličím jezevčíkem, který je za chvilku velmi přátelský. ČD mají naštěstí zpoždění a tak na nás Hanka Horká naštěstí dlouho nečeká. Ve Valticích opět plníme trávicí trakt a pak obdivujeme díla Lichtnštejnů v areálu prostého komárů. I nějaký poklad (třeba Tři grácie) nacházíme. V Bulharech pak nacházíme dobré vinaře, vytahujeme je z hospody či domovů a oni nám rádi a dlouho vypráví a dávají ochutnat. Část výpravy se pak vrací již za tmy na základnu. Trefili a nepadli. I na přednášku o ochotnickém divadle v Argentině a Venezuele se dostalo. A Honza objednal i olivy z Prahy. Přivezla je Olinka.


Sobotní ráno, jako by vypadlo z oka tomu pátečnímu, jen Milanova duše se opravuje až na cestě. Cesta je to zeměměřičská, jdeme zmapovat soutok hraničních řek Moravy a Dyje. Až na druhý pokus se to daří, nalézáme tu správnou stezičku v lužním pralese. Je zajímavé, že cesta v lese, na loukách i kolem ropných polích byla stále skvěle značena tabulkami, jen poslední kilometr je zcela neznačen. Alespoň máme pocit objevitelů. Ten je osolen a oolejován rybičkami, které byly součástí pokladu na soutoku, který objevila HanaH. Přes Františků rybník (bez topolů) jedeme do Valtic a... ano, správně, Bulhar, kde společně se skupinou Olga+Jarka (jely trasou okolo Mikulova) chutnáme burčák. Cesta zpět byl cvičná. Cvičili jsme orientaci (vůbec nevíme, kudy jsme jeli) a pády do měkkého terénu luk. Výcvik se vydařil, ani jeden vjezd do Dyje, ani jedna modřina, jen samý smích.


Jaké je Rakousko jsme zjišťovali v neděli. Milanova duše byla klidná, pevná, držela vzduch. Za Mikulovem projíždíme na vyhlídku s černým kamenem, kde je vytesáno, jak se které moravské město dříve jmenovalo německy. Výhled je krásný. Snad nevadí, že na stolci pod křížem obědváme. Přišedší Rakušané se nebouří. Vrcholem výpravy je pak naše zabloudění. Dobře jsme špatně zahli, dí Hana, když dojíždíme na část vinice, kde je více než dvacet druhů vín a nad tím nápis vybízející k ochutnávce. Nemusím psát, co jsme dělali že? A ani nemusím psát, jak se nám tu letos líbilo, že? A co bych chtěl dělat a kde být 18-21.9.2008 také psát nemusím. Tak končím.


Ve sklípku je fotogalerie
Tudy jsme jezdili: