Jaro (Kokořínsko, Český Ráj)

Ráno něco posnídat, zalít čajem, kafem a hurá k do centra Mělníka, k vývěsce cykloklubu Mike. Zdaleka zde nejsme první, ale většina cyklistů a přátel přijíždí až po nás. Je nás opravdu hodně a ještě více - to nelze spočítat, přenechám jiným.
S výkladem po trase tentokrát vedou sám ing. Ladislav Pořízek, vedoucí SCHKO a profesor Hovorka, pro nás kamarád Luboš.
První výklad v Přírodním Parku Rymáň, dále u každé ze Tří studánek. Mezi výklady různě popojíždímě - cyklujem i bikujem, žádná sranda, nahorů a dolů, viz jenom ty názvy: Horní Zimoř, Dolní Zimoř a opět se šplhat na Horní Vidim a opět spadnout do Dolní Vidimi... Silničky postupně vytlačovány terénkem, pěkně hopsavým, místy dokonce nesjízdným - dochází i na poponášení kol.
V jednom zvláště svižném sjezdu mě pohladila, řekla bych, že přímo líbla přes levou tvář a rty trnitá větévka. Dál už to bylo méně romantické. Krve jako z vola a i teď památka v podobě šrámů přes obličej.

V Dobřeni se mám plánovaně setkat s dalšími sekcemi HaHy spolku, s Mladoboleslavskou a dokonce i Sudeťátskou. Ale podařilo se zakufrovat - chybně se vybral jeden opravdu svízelný důl, těžko schůdný, natož pro cyklojízdu způsobilý. Znám jen jednoho, který by si lebedil - náš milý biker Zdenda...
V duchu si již připravuji název sobotního líčení: "Jak jsem nepotkala HaHy". Navzdory četnému mobilování, "kde k sakru vězím".
Ani nevím jak, ale už jsem v posledním stoupáku před Dobření. A hle, kdo sjíždí mi v ústrety! Hana, Jana, Milan...A v samotné vsi mi z dálky již kyne Efka. A v další vsi Střezivojice už u pivka sedí Rudy se Staníkem, dokonce i Michal 1/3 s Vláďou (dva "ještě lazaři", kteří letošní Kokořínsko vyřešili autoúčastí). I já si dávám jednoho čerstvě čepovaného Granáta. Osvěženi, odpočati, sjíždíme Vojtěchovským dolem na silničku, po té profrčíme do Kokořínského Dolu až k hospůdce U Tichých. Zde tradičně nedefinovatelnou chvíli setrváme, něco pojíme, něco popijeme... A přichází chvíle loučení - HaHyjáci se přes Kaninu vrací do Bolky. Večer je čeká koncert Divokého Billa. A já s několika přáteli cyklisty ještě přes Jenichov na skok, tak půlhodku do domečku.
Zamáváme poslednímu vláčku-motoráčku, zamáváme sobě navzájem a já za doprovodu Gumídka a Emila se vracím kolmo zpět na cyklostezku č.141. A dál přes Hostín, Libčice na Kostelec a ku Praze... Moc pěkný konečně jarní den. Může se říci - X.ročník Kokořínska se zdařil. A to velmi.
 

Reaguje Zdeněk, rychlopoetickopsavec, ten co rád dráždí psy za plotem.

Máš to krásně napsané Ivy. Příjemné a neuspěchané čtení. Zejména pasáž opékání klobásky a praskání ohně navozuje sluchové a chuťové vjemy více než zřetelné a slinné žlázy podávají o své činnosti stopu.....
Já si terénu užil po odpojení se od HaHy skupiny a přes Housku, Bezděz a Valdštejnský les, či jak se tato část jmenuje do MB. Některé části cest po zimě těžkou lesní technikou brázděny jsou hluboce a udržet se na prostředním nejvyšším, byť úzkém, ale nejsušším a nejrovnější místě, dá zabrat. Zima byla dlouhá a tělo posedu neuvyklé a technika poslabší, projeví se ponejvíce únavou končetin horních a oblasti pánve. Hrad Houska obležen turisty i cykloturisty, u stolečku vnucovali mi razítko, ale já odmítl, dokonce i nabízené pivo, a upaloval k Bezdězu. Červeně značená cesta byla příjemná, rychlá ani rozbitá ani po asfaltu, pod koly jen jehličí, praskající větévky a sem tam nějaký šutřík pro zpestření. Zde si biker krásně vychutná krásy okolí a stíhá prohodit pár slov s ostatními cyklisty v šusťákách i bez nich. Myslím tím v cyklistickém ohozu.
Bezděz opět plný slunce i zmrzliny chtivých výletníků a hospůdka pod Bezdězem hladovci obležena na vině byly, že ač nerad, musel jsem v jízdě pokračovat. Valdštejnský les střežený betonově dřevěnými vojáky byl liduprázdný, zřejmě střeží svědomitě, možné je to však i tím, že právě zde jsem najel na rozbitou lesní pasáž, kterou ne každý je ochoten absolvovat. Příjezd doporučuji opravdu jen po silnici. Po zdolání tohoto úseku si v duchu myslím na hospůdku v Plužné a na jedno chlazené. Zklamání však veliké, nikoliv pivo, nýbrž hospůdka je na prodej a nápis ZAVŘENO, velí: pokračuj dál, poutníku.
Inu tedy, pokračuji dál a za skřípotu pedálů, nestačil jsem od loňska udělat servis, směřuji k MB. Přes Kozákovskou oboru, to není Vráťovo výsostné území, ale část lesa, bývalé oplocené obory, kde rostou v hojné míře výhradně kozáci, a jak Janička objevila i hřiby nejpravější, blížím se k městu automobilům zasvěcenému. V krátkém rychlém sjezdu stačím rozprášit skupinku cykloturistů, kteří pořizují první skupinové foutou a s radostí zjišťuji, jak jsou připraveni a k rychlým úhybným manévrům ochotni. Tak to jsem se zasmál.  :-( Zejména ten, co stál ku mně zády a spoušť se chystal zmáčknout, projevil hodně akceschopnosti. Vím, je to nízký počin, ale sjezd byl opravdu krátký a já si ho chtěl užít a nebrzdit. Po nedávnou povodní upravené cestě to již byl jen kousek nepatrný a v samotném závěru, pár metrů od mého přechodného bydliště jsem konečně zvlažil hrdlo, utřel pot i prach a užíval sluníčka. Příjemný začátek sezóny. Jen tak dál, přeji si.
Sluníčko všem přeje a z Pallasu zdraví a mává Zd.

Hanička: setkání přes mnohé nepřízně osudu

Původní plán vyrazit k mělnické vývěsce v 7,30 z MB byl vzhledem k hromadné účasti Sudetské sekce zamítnut. Přece nebudu horaly nutit jet 40km po rovině. Vyrazíme pohodově po asfaltu v 8 z Vorlího hnízda a s Mikem a spol. se sejdeme na občerstvení V Dobřeni. Výjezd se trochu opozdil, ale v 8,45 po hromadném foto jsme už byli v sedle. Při prvním stoupání zjistila Evička, že její nový řetěz si vůbec, ale vůbec nerozumí s převodníkem, naštěstí měla starý řetěz a šikovný Zdenda během chvilky provedl výměnu (ještě že starý řetěz Hynek nevyhodil do popelnice, jak při ranní výměně chtěl a Eva si jej vzala místo svačiny do brašny). Sluníčko se na nás smálo, teplota stoupala a my jsme si průběžně odkládali. Vše šlo dle plánu, až do okamžiku, kdy jsme se ocitli mimo mě známá místa a též mimo mapu. Vytištěná trasa z webu zklamala, místo v Blatcích jsme náhle byli v Tachově. V Dobřeni nás čekalo další překvápko: hospoda zavřená, cyklisté od Mika nikde, Iva telefon nebere. Nu, což, zpět do Střezivojic do osvěžny a tam se poradíme. Po Granátu jsme se konečně s Ivou spojili (zatím telefonicky) a po chvíli opět hurá do Dobřeně a to už vedle Janičky zastavuje černé auto a v něm motorizovaný předvoj Michal a Vláďa. A po dalším kilometru konečně setkání dlouho očekávané - Iva.
Po pivu a papání u Tichých není nic žádanějšího než výjezd do Kaniny a nahoře vysmátý Hynek. Doma pak umýt, najíst se a pak na koncert: Divokej Bill.

Opravit nebo do sutě?

Hanička: Po stopách Járy Cimrmana - průkopníci slepých uliček

V neděli ráno jsme se rozloučili se StaR a pod heslem "Dosť bolo asfaltu" jsme s Efkou a Milanem uháněli vstříc terénu do Českého ráje. Užili jsme si už cestou na Valečov po žluté, která místy nebyla tak docela cyklo. O to chutnější pak bylo vrcholové "rohozecké". Pravý zážitek však nastal při sjezdu z Krásné vyhlídky do Příhraz. Vím, že existuje sjízdná cesta a několikrát jsem ji s klukama z práce jela, ale kudy přesně? Ve chvíli, kdy jsme se na ni dostali, prohlásil Milan: "támhle je červená, tu znám, jsou tam schody." A byly, pěkně vysoké, dobré vzpírání. V Příhrazech se ozval Hynek a strašně se divil, že jsme tak blízko. Rozbahněná cesta na Žehrov už nám ani nepřišla a oběd ve Skokovech byl skutečně zasloužený.
Hynek právě dojel a my mohli pokračovat k Vysokému kolu, na Věžák a Vidlák. V hospůdce kávička a už už to vypadalo, že začne pršet, ale stačilo pohovořit o pláštěnce a bylo po dešti. "Teď už žádné experimenty, jedeme po silnici" byla Milanova vize. Jeli jsme ale jen chvilku, protože silnice i jakákoli cesta zrádně v Semíně končila na dvorku u zemědělce. Chvilka jízdy po poli, konzultace s mapou. Strmým srázem vrstvou listí, pod kterou se skrývalo bahno, se pokoušíme vést kola na údolní cestu k Nebáku. Skláníme hlavy, trupy, klesáme na bobek a podlézáme po padlými stromy (za překážkou se ale vztyčujeme!). Stěny soutěsky se zužují, vrstva listí houstne tak, až vyvolává pocit plavání. Ale cílové údolí se blíží, už jen kousek, fakt malinko... těsně před cílem ale kolmá stěna dolů 3 metry. Nemaje deštníků, nechce se nám skákat. Tudy cesta nevede (ani pro klubisty MIKE), končíme. Vracíme se do půlky strže a opatrně klesáme vrstevnicí (vím že to nejde, ale bylo to tak) do údolní cesty. Povedlo se a kupodivu bez zranění. A pak už jen asfalt a hlavní silnice z Jičína do MB, kde čekaly klobásky na opečení a víno na vypití.

Věžáku to sluší vždy

Evě se z horizontu moc nechtělo, ale ukecali jsme ji

a pak toho mohl jen litovat (neřekla ale ani popel)

Jaro je tady neodvolatelně

Trosky za žlutou "pouští"

Humprecht bez kopečku za zeleným polem

Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.

Na hlavní stránku HaHy