Krkonoše - nejen vernisáž Pavly |
Páteční program již ve znamení kola a
skvělých sportovních výkonů na něm. Naše řady oproti kulturnímu
včerejšku poněkud prořídly, pravda, ale pořád
nás bylo 8. Staník coby
individualista na svém silničním se různě napojoval a odpojoval, jak mu
dovolil povrch terénu. Ostatní, ať už na horákách či kolech trekových
nevybíravě sjeli všecko. Z Vrchlabí na Hor.Brannou, skrze Jilemnice, Mřičnou a Peřimov do Dol.Sytové. Pak kolem sochy Sv.Jana Nepomuckého -
osamněle při okraji lesa mezi luky a poli jako by hlídá tu kopcovitou
krásu hor a dohlíží na postupnou rozpínavost jara... Vysoké nad Jizerou si musíme zasloužit - velmi a velmi stoupáme, opravdu vysoko nad řekou se městečko rozprostírá. Odměnou je nám adekvátně dlouhý sjezd (musím na sebe prásknout, že jsem špatně přečetl v mapě vrstevnice a trapně z Vysokého sliboval výjezd a navrhoval svlékání šatstva) přes Hradsko a Hor.Sytovou opět do Jilemnice. Zde částečná prohlídka města, průjezd zámeckým parkem, na prohlídku zámku je již pozdě, tak alespoň juknout do Zvědavé uličky - kuk! Chaloupky-roubenky jak malované, jedna vedle druhé. Hana suše konstatuje, že vegetit by tam tedy nechtěla, malá okna, málo světla... Nábližkami mezi lesy, cestičkami mezi poli, jen krátké tápání v Kunčicích a už si lebedíme u Gustava, dávného kamaráda Mileny. Gustav je dost důležitá osoba - přes něj a jeho příbuzné tak pěkně bydlíme ve Vrchlabí. Dost důležitá postava to byl a je pro řadu olympijských a světových běžců, diplomy, medaile na nás při prohlídce vyčuhovali na mnoha místech... Můj dům - můj hrad. Ten Gustavův, přebudovaný z původní chaty, obklopený přenádhernou zahradou, je útulňoučky, pohostinný. Všude je vidět práce rukou a hlavy manželky Evy. Slov se nedostává, to se musí vidět. Ještě že Hynkův pohotový prstík stále na spoušti a digifoťáček se činí. Obrázků nasekáno opravdu dosti, račtě do fotogalerie... |
A máme tu sobotu. A taky super odborné
navigátory dnešního cyklovýletu. Manželata Janu s Pepou - nějaký čásek
kamarádí s Hanou a Hynkem a ode dneška taky s námi. Fakt se zde vyznaj a
důkladně nás protáhnou terénem. Kdo by tušil, že i takto lze z Vrchlabí do
Strážného! Opravdu nádhera - právě narozená šťavnatá zeleň, až kýčovitě
žluté cákance pampelišek. Koktejl bílé, šedivé, všemožných i nemožných
odstínů modré - taková jsou oblaka a mračna roztodivných tvarů nad námi. Poetika jarně probuzených Krkonoš kontra upocená realita - tvrdě šlapem, převýšení hutné, čůrky potu všude. Někdo seskakuje a kolo tlačí. Je nás víc a víc, kdo si takto částečně hovíme... Konečně nahoře, dáváme si pivko. Jaké zklamání - piva kalná, nechutná. Číšník se ospravedlňuje - čepuje již ze dna sudu. Ze dna pivko však nechceme, všichni kalný mok pivní vracíme, abychom zkusili štěstí o dům dál. Zadaří se rovnou v Šestidomí - ááách!!! To píše! Holt není nad Budvárek. Ověženi a posilněni padáme a padáme, až se nakonec vyloupneme ve Špindlerově Mlýně hned vedle sjezdovky Hromovka (zde Dušan nejčastěji v zimě sjezduje). Po polévkách držkové a kulajdě opět do kopce. Tentokrát traverz vrchu Medvědín. Ten však vodorovný vůbec není, šplháme dál a dál, konce nevidět...Zato na přilehlých stráních zbytky špinavého sněhu, přece jenom se nabrala solidní nadmořská výška. Malá pauzička pod samým vrcholem - Mimi vyklepává nožky, Hynek postavil sněhuláčka, jiní se zahryznou do energetické müsli-tyčky. Ještě trošičku nahoru a pak už jen osvobozující sjezd. Kávovo-čajové zastavení na Mísečkách a setkání se Staníkem - přetransformoval se na pěšáka (drobný defekt na galusce silničního kola) a přišel po svých. V kavárně takové teplíčko a brrr, venku takový samec! Iva tímto slovem popisuje velký chlad, nepopisuje tím mne, Hynka. Navlékáme rukávky, nohávky, nákolenky, šusťákovky a hurá! Původně zimní běžkařskou trasu bereme kolmo útokem, vítr sviští kolem uší. To jsou ty chvilky, kdy se zalykáš větrem, euforií a prchavým štěstím... Píííííích!!! Kolo měkké, a sakra, zase zadní...Tentokrát se přinatrefilo Evce. Většina skupiny včetně mužů někde vepředu, dojíždí nás jen Mimi - a pokračuje dál, aby podala zprávu o defektu. Vážení, musím vám něco prozradit. Eva je nejenom výtečná kuchařka, ale i neméně skvělá mechanička. V cuku-letu vyměnila píchlou duší, zasadila opravené zadní kolo, já jen zírala. Bicykl opět pojízdný, může se dokončit ten úchvatný sjezd. Za sebou necháváme Rovinky (co jsem se zde v minulosti naběžkovala), Benecko, přibržďujeme u kaple Sv Anny - nově natřená svítí do daleka. Jana s Pepou a dalšími vrchlabskými přáteli sem pravidelně chodí o Silvestra. Zbývá sklouznout na samé dno města Vrchlabí a jsme doma. |
Neděli obvykle nemám ráda. Čas návratů, restů a dodělávek, psychická
příprava na nový pracovní týden...Ale tahle, návratová z Krkonoš, ta se
povedla. Řeklo se - v devět vyrážíme a my, světe div se, byli připraveni i s obloženými koly. (Hana nás za to pochválila). Směr Střední Čechy, konkrétně Mladá Boleslav. Jeli jsme ve čtyrech - Hana, Hynek, Mimi a já. Aby bylo na co koukat, vzali jsme to přes Český ráj. A že to byla podívaná! Dominantu tohoto malebného kraje Trosky jsme obkroužili snad ze všech stran, obdivně vzhlíželi k dvěma věžím zříceniny - vyšší Panně a nižší Babě. Cestou z Českého ráje se nemohl minout Dolní Bousov - tady Hana pracuje v Proclimě. A jelikož zná dost dobře zdejší cukrárnu, zatáhla nás do ní. Posezení na sluníčku a při zmrzlince příjemné, ale ten čas zde strávený trochu chyběl. Milen měla obavy, zda stihneme z Bolky vlak na Prahu. Vlak nám neujel, ještě zbylo 10 minut k dobru. A adrenalinový zážitek by Iva vynechala, představte si to: v pomalém tempu stoupáte do kopce mezi stromy. Hledíte vpřed na cyklistku Ivu jedoucí 50m před vámi. Najednou křup, nestačíte se ani nadechnout na varování a jen pozorujete, jak větev, dobře 8cm v průměru, se loučí s mateřskou korunou a jako kamikadze se v sebevražedném pádu řítí na oběť. Vedle. Musíte se zastavit a vydýchat to. Ani jsem v šoku neudělal foto. A co myslíte Iva? Jede dál. Čeká na nás až po 1 km, když jsme nejeli. Na naše dotazy odpovídá: Hmmm, nějaká větev za mnou spadla... Vystoupila jsem v Čakovicích, Mimi jela až na Hlavní. Zbytek kiláčků kolmo přes Staré Ďáblice, zahnout kolem hřbitova a jsem u sebe doma definitivně. Parádní Krkonošská akce. Tu snad musíme někdy zopakovat. Díky, Pavlo, žes nás pozvala na svou vernisáž. |
Pokud by bylo libo fotogalerii, klikněte na voříška |
Zapsala Iva, korekturu provedl, fotil (to také Staník) a text doplnil Hynek. |