Chorvatsko

Sobota 23.9. Start - 14 km

Zápisky píšu v rukavicích. Že i v Chorvatsku bude první podzimní den večer v Plitvicích (796 km od Mladé Boleslavi) tak chladno, jsem netušil. Cesta sem z Čech byla klidná, jen u Kolína museli "něco chystat", když tam byl v 5:15 byl ruch jako v odpolední špičce. Jízda Rakouskem byla "sterilní", nohou jsme se dotkli země jen na záchodcích a kola auta se stále točila, ani ve Vídni jsme nestáli.
V Plitvicích jsme se chytře ubytovali v kempu, abychom pak zjistili, že ubytování v penzionech kolem je lacinější.

Neděle -  Plitvice a cesta do Splitu - 71 km

U zelených vod  Plitvických jezer jsme s Hanou zavzpomínali na Vinetua a společně s Maďary a Japonci prošli a propluli ("plavenka" součástí ceny vstupného) národní park. Budeme se sem muset podívat ještě na jaře, kdy budou potůčky a vodopády, prostě všechny proudy mohutnější. Ale i tak jsem se musel krotit co do počtu vyfocených snímků.
Vybraný kemp u Trogiru jsme po přejezdu dálnicí našli hned a v 17:15 vyhrává v rozhodování volba patnáctikilometrové výpravy do Splitu nad nad koupáním v moři. Nevím, jak to měří geodeti, ale nám to vyšlo dvakrát tolik, celkem 76 km, v tom přiznávám přidaných nejméně dobrých 5km: když jsme byli 500 metrů před cílem (cesta vlevo), tak jsem nevhodně (ale myslel jsem to fakt dobře) uhnul vpravo.  Když jsem druhý den z věže viděla poloostrov, který jsme pečlivě po pobřeží objeli, pochopila jsem. proč se Hynek omlouval. Je sice pravda, že jsme v lesoparku poznali charakteristiku jihoslovanů, kteří zde na stezce aktivně:
- běhali
- jezdili na kolech
- inlinovali
- učili jezdit děti na byciklu
- vycházkovali psy
- guljali párkom
ale to vše bez pravidel. Někdo vlevo, někdo vpravo, celá rodina po celé šíři - a mezitím dva nešťastní cyklisté z Čech. Namalované symboly a dělící čáry na silničce tak působily směšně, když platilo jediné pravidlo, pravidlo rychlejšího.
V cíli v přístavu se nám nepodařilo koupit lístky na trajekt, na zítra se neprodávají, prostě NE! A to jsme pěkně anglicko-chorvatsko-česky-rukonožně s prvky němčiny vysvětlili, co chceme. Cesta za tmy zpět na úzké silnici byla hororem. Osvítili jsme se, jak to šlo, na přední brašničce poskakovala čelovka, na nerovném asfaltu zase my. Ještě mohlo pršet a foukat protivítr, pak by hororu už nechybělo nic. Naštěstí většina aut jela v protisměru a s tlumenými světly. Nikdo nás nezajel, červené víno na oslavu svých strážných andělů bylo happyendem nedělní noci.

Pondělí - historicko-projížďková - 66 km

Do Splitu jsme dojeli po naší "oblíbené" úzkosilnici bez krajnice s hustým provozem. Bohatě lemované vinicemi, kde hrozny lákaly. Co jsme včera zvládli za večer, jsme dnes projížděli celý den.
Před vchodem do paláce římského císaře Diokleciána Hana pohladila "zlatý" palec z bronzu učence a v duchu pronesla přání, které bude jistě dle pověsti splněno. Vklouzli jsme do bílých kamenných vápencových uliček, domů a paláců. Charakterizovat místo jde těžko. Historické domy jakoby prorůstaly se současností. Památkáři asi moc přísní nejsou. Procházíte kolem krámků, vináren, obytných domů, nad hlavou vlají poutače i vyprané prádlo, tyčí se věže i kymácí les antén, dýchá na vás historie s přídechem současna. A když pak vstoupíte na velký trh ovoce a zeleniny, víte, že jste na jihu Evropy nejen pestrou nabídkou, ale i pokřikováním trhovců.
V jiné kanceláři Splittours opět zjišťujeme, že na zítra nejde koupit lístek. Proč, zůstává tajemstvím. Oběd pod palmami na molu (z vlastních zásob), pak dokonce káva v křesílcích ve stínu slunečníků. Odpoledne končíme procházkou ve starobylém Trogiru, kde jako charakteristiku si vyberte kterékoli  oblíbené klišé: úzké-křivolaké-rázovité-kamenné uličky -  a trefíte se.
Večer končíme výběrem z mnoha druhů nudlí, které zapíjíme stolním vínem MORO ze Šibeniku.

 

Úterý - ostrovní 154.5 km

V kempu jsme dnes nové lidi nepoznali. První jsme odjeli a večer, když jsme v 21:30 byli zpět, byli všichni zalezlí. Ale postupně:
Po nákupu chleba (kupodivu tmavšího) a jízdě "oblíbenou" třicetikilometrovou rozjížďkou jsme stihli navštívit ještě rybí trh a koukali se, co všechno jde z moře vylovit a jak hlasitě to jde prodávat. Je to trh, na kterém se smlouvá, trh na kterém to voní rybinou, trh, který by směrnice EU nepovolila, ale přesto nebo spíše právě proto krásný trh se středomořskou atmosférou.
Pak přišly na řadu lístky na loď. V té  kanceláři, kde jsme si nemohli koupit lístky na zítra nám dnes řekli, ať si jdeme koupit lístky za roh. Zdařilo se. Po hodině plavby vyjíždí naše dvě kola před čtyřmi auty z trajektu,  dáváme vpředu malé, vzadu větší a podél olivových hájů se vzdalujeme od moře ke středu ostrova Brač.
Plodná půda pod stromy je těžko dobyta. Zídky kamenů se střídají s kupami kamenů, aby zeleň alespoň trochu měla naděje na svou, tedy chlorofylovou, barvu. Po náhorní plošině, která je kupodivu víc nahoru než dolů (a při cestě zpět stejnou cestou má kupodivu nahoru také převahu) nás hladký asfalt opět svádí k nule (metrů nad mořem). První zastávka je na netypické (pro Bol ale charakteristické) pláži Zlatni Rat, která kolmo do moře vysunuje svůj ostrý oblázkový jazyk. Tady jsem se jako kluk naučil plavat (pamětní deska ještě není nainstalovaná). Procházím místa svého mládí a nepoznávám to. Místo kamenité cesty mramorový chodník, místo borovic a mandloní hotely, stánkaři s cetkami, místo mola benzinová pumpa, kašna s pitnou vodou sice existuje, ale je bez vody. Místo pobytu z mládí (dříve i nyní restaurace Jadranka) je ale stejné. Dokonce se setkávám se sestřenicí Jadrankou  z třetího kolene a líbáme se.
Při cestě zpět si dáváme přidavek - odbočku na nejvyšší horu Dalmatských ostrovů, 778 metrů vyskou Vidovu Goru. Z kochání ale není nic, fouká studenovlhký vítr a tak raději rychle (Hana 64, Hynek 64.5 km/hod) dolů. Ač nás v přístavu Supetar zmáčel déšť, ve Splitu je to OuKej. Za tmy opět naše oblíbená silnice i oblíbené jídlo, tedy zalévací nudle.

Středa -Šibenicní přejezd 0.0 km

Balíme, platíme, jedeme. Z Trogiru do Šibeniku vede klidná silnice na rozdíl od autotlačenice v městě Šibenik. Úplně náhodou se nám daří zaparkovat (u popelnic). Procházíme historické centrum, potkáváme školku v čepičkách, nakupujeme na trhu, ani nesmlouváme. Po kličkování  a tamozpětných jízdách (nikdo, ani značení není dokonalé) najíždíme na správnou cestu.
Za Zadarem nás straší (doslova a dost) válkou rozbořené domy. Když to vidíte na vlastní oči a máte jen trochu fantasie...
Pak již jen dálnice (kus jsem po ní jel i světelnou značkou přikázanou čtyřicítkou, byla totiž chvilku vichřice, která na odpočívadlu skoro nedovolila otevřít dveře), Rijeka a ubytování v skoro liduprázdném kempu u Poreče - a zrovna vedle nás zaparkoval Němec, který si do noci povídal - sám se sebou, na telefonní hovor to nevypadalo.
 

Čtvrtek -Po stopách Ireny Špringlové 126 km

Dnes ráno se Hana v moři nekoupala jako předchozí dny, dnes jsme společně klepali kosu. Na cestu, ke které jsme se nechali inspirovat povídáním Ireny Špringlové jsme i vestičky oblékli. Jak ale sluníčko stoupalo, počet našich oblečků klesal, až Hana byla klasicky v podprsence.
Krajina kolem nás skutečně připomíná malé Toskánsko s rozsáhlými vinicemi i středověkými městečky na vršcích. Jedno z nich, Motovun, jsem dobyli i my včetně prudkého kamenného chodníku na závěr. Hana rozrážela turisty houkáním, já děkoval, i povzbuzujícího potlesku se nám dostalo. Vršek pevnosti s dvojitou hradbou jsme celý objeli a od dobytých domorodců dostali makiato a zmrzlinu (za kuny). Sjezd do údolí Mirny a "hotovo" jsme si mysleli. Opak byl pravdou. Stoupání ke správně pojmenované vsi VRH skutečně ždímalo naše těla, až pot stříkal ze všech pórů. Ještě že uprostřed stoupání byli hodní domorodci s vodou, kterou jsme ochladili své vařící hlavy (jak bylo ráno krásně zima!). Na vrchu Vrhu jsme si připili vínem a dali do řeči s místním staříkem. No "do řeči" - on mluvil, my pokyvovali hlavou, ale rozpoznali jen slova Němci a Italové.
Ještě stoupáníčko do Buzetu a zpět jednou z nejnudnějších cest podél "řeky" Mirny. Mirna je takový potok, který se "horko těžko" motá k moři v meandrech úrodné půdy, kterou sám přinesl z hor.
Veselou příhodu se ztrátou peněženky, stejně jako předvčerejší z WC a dnešní z WC bude někdy vyprávět Hana, se kterou jsme večer oslavili 16. výročí v pečlivě vybrané (až čtvrté) restauraci. Slavnostní večeří byli sardinky na roštu a grundle (malé smažené rybičky, které se jí i s kostičkami), olivy, víno a káva (poslední dva chody jsme si dali až v kempu).

Pátek -od kultury ke kulínářství  94 km

Začali jsme kulturou. Bez legrace. Cestou do Vrsaru nás potkalo skulpturnoje pole - louka, kde jsou umístěny různé, no řekněme sochy. Z plechu, kamene a hlavně řetězů. Jednotlivé objekty  musíte vidět, fotky na vás nezapůsobí jako prostor a setkání s nimi ve skutečnosti. Jedná se sochy Dušana Džamonja.
Díky pánovi v informačním středisku ve Vrsaru, který se dost dobře snažil hovořit česky, jsme jeli dle dodané mapy po nové cyklostezce, podívali se do jeskyně - no "jeskyně" - spíš taková větší díra ve skále s občerstvením a papundeklovými piráty u vchodu.
Rovinj na nás udělal DOJEM. Domy, jejichž spodničky se koupou v moři jako v Benátkách, úzké uličky, výhled na loďky v přístavu ve stínu palem (k tomu si dáváme stylově rybičky v tomátě z konzervy). I na koupání došlo, i na sakrální turistiku došlo.
Cestou zpět jedeme okolo istrijského Bezdězu hlídajícího údolí Rovinjského fjordu.
Večer končíme kulinářským zážitkem. Ve Vrsaru si ráno Hana vyhledala restauraci s tuňákem a toho si i večer dává. Nejdříve ale k salátu dostáváme tři zálivky, chléb a olej s kořením. Rybí polévkou jsem šokován: tři druhy mušlí, bílé rybí maso a malá langusta - na její zpracování - otevření musím požádat servírku o radu a pomoc. Ražniči - to není to, co dostáváme v závodce, to jsou skutečné špalky masa. Silné expreso a navrch k tomu zdarma hrozny vína z vlastního vinohradu, co nám visí nad hlavou. Pak ještě k procházce zmrzlinu a jako tečka jive a chacha s doprovodem místního hudebníka na vyhlídce na přístav s couvajícím měsícem...

Sobota  - odpočinek a poznání  81 km

Poslední den byl odpočinkový a poznávací:
- poznali jsme mořské akvárium s chobotnicí
- poznali jsme jeskyni Baredine - s červenými krápníky od železa stejně jako je červená místní půda
- poznali jsem, jak ústí řeka Mirna do moře (a na kole jsem čtyřnásobně přestoupil maximální povolenou rychlost 10 km/hod před evidentně položeným zvedacím mostem)
- poznali jsem, že místní cyklotrasy jsou jednosměrné a opačným směrem se špatně jede
- poznal jsem, že na chodník se nemá najíždět v plné rychlosti (průraz duše)
- poznal jsem, že se nemá vztekle kopat do ostrých předmětů (zvláště do převodníku v sandálech)
- vylepšující  byla adrenalínová cesta s blikačkou temnou nocí a hlavně zmrzlinářovo barmanské šou s kopečky zmrzliny
 

Nedělní koupel v podzimním moři a hození mince do moře, abychom se vrátili, bylo pěknou tečkou naší výpravy.