21.09.06 - čtvrtek:
Jsme už komplet všichni a vjíždíme do Plzně, mého rodného města, abychom se
před dlouhou cestou pořádně posilnili - objednáváme poctivou českou pozdně
odpolední večeři a orosené plzeňské.
Posádka obytného vozu Avie čítá 6 mužů a 2 ženy - je přece jenom ještě "babí
léto" a tak to s Klárou zachraňujem.
 Řidič Vláďa z Kostelce šoféruje na plný úvazek - poměrně důležitá osoba.
Michal 1/3 - lídr celého apeninského výletu. Aby hoden svého jména, šofér
skoro na třetinu úvazku. Jinak spíš tvůrce cyklotras /občas se nechá ukecat
k zajížďce do hlavního města a pod/.
Má sebou červené silniční kolo značky Trek.
Výhradně na silničních kolech jezdí i "hoši čerčanští", Pavel a Láďa. Pavla
znám už trochu z "Krále Šumavy", dobrá známost
- má totiž firmu, co maluje pokoje. Láďa je zase blázen do papoušků, ví o
nich snad všechno a doma jich má minimálně 15. Navíc je Láďa dost podobný
atletu-oštěpaři Janu Železnému. Což je důvod k veselým poznámkám a tak
krácení jinak dlouhé cesty.
Kalimera netřeba představovat - své kolo trekové by nevyměnil za nic a svou
osobitou bílou helmu už teprve ne. Jinak výtečný navigátor pánů řidičů a
taktéž v sedle kola.
Kolo trekové vlastní i Luboš - má zásoby domácího celozrnného chleba a dost
toho ví o správné výživě.
Jelikož na treku jezdí i Klára, jsem jediná, která tu zastupuje kolo horské.
Nevšímaje si některých narážek a pohrdavých pohledů věřím, že můj červený horáček ještě všem ukáže.
22.09.06 - pátek:
Brzce ranní spaní, dá se říci přímo na Brenneru. Avie zde zaparkovala vedle
jednoho statku.
Pozdější toaletu + snídani realizujeme na jedné benzínce.
Vzpomínám na Dušana - má narozky, dneškem je plnoletý. Před 18 lety jsem
měla fakt jiné starosti...
Pozdně odpolední koupání v moři - není nejčistší, plavou zde různě dlouhé
větve stromů, ale je možnost sladkovodní sprchy.
Něco před půlnocí nacházíme místo pro Avii a pro sebe nocování
- jde o posezonně uzavřený kemp mezi městy Roseto a Pineto.
Čtyři spíme venku pod širákem, druhá půlka posádky uvnitř Avie.
23.09.06 - sobota:
 Z kempu, který to už pro letošek zabalil, odjíždíme. Hygienu a snídani
dokonáme opět u benzínové pumpy.
Zde též dáváme dohromady naše kola, pokud možno harmonicky je sladíme s
našimi těly a konečně vyrážíme kolmo podél mořského pobřeží.
Ještě slané osvěžení ve vlnách moře v předměstí Montesilvano.
Pak už prvé stoupání - projíždíme malebným městečkem Loreto.
Procyklujem skrz naskrz městem Penne, času je dneska dost.
Parkujeme poblíž jezera Lago di Penne - tam se odehrává i naše hygiena.
Voda je osvěžující, dá se plavat, ale přistup nevábně bahnitý.
Spaní opět pod širákem.
Ujeto 62 km, převýšení 474m.
24.09.06 - neděle:
První pořádné zakousnutí do pohoří Apenin. Apeniny tvoří páteř Apeninského
poloostrova, ta se táhne od výběžků Alp při Ligurském moři až po jihozápadní
cíp Kalábrie v úctyhodné délce 1400 kilometrů. Šířka hřebene kolísá od 30 do
150 kilometrů. Původ třetihorní.
 Ve střední části Apenin se zdvíhá divoké pohoří Abruzzy, kterým celý hřeben
vrcholí. Součástí je i národní park Gran Sasso se svou dominantou - horou
Corno Grande 2914 m. A právě sem někam chceme, právě sem někam máme
namířeno.
Stoupáme a stoupáme, stále vzhůru skrz Campo Imperatore -za 2.světové války
zde internován Mussolini a v r.1943 odtud unesen německými letci.
Skalnaté svahy masivu prudce klesají do hlubinných údolí. Překonáváme
národní park Gran Sasso, jež se v podobě vápencové hradby zdvihá
severovýchodně od města L' Aquily.
Masív Gran Sasso má velice pestrý reliéf - hluboké lesy, zelené pastviny,
náhorní planiny, horská jezera, tajemné soutěsky i nebezpečné štíty. Stáda
krav a volně pasoucí se koně - symbol nespoutané svobody v přírodě.
Je neděle a davy Italů piknikují - grilují, pojídají, popíjejí, diskutují.
Kolem pobíhají děti a pouštějí si papírové draky.
 Pro nás fascinující obraz nedělní taliánské siesty.
Ale my si chceme ještě sáhnout výše - po nekonečně úmorném stoupání
zdoláváme vyhlídkovou odbočku pod Monte Portella /2388 m/. Nachází se zde
horní stanice z Fonte Cerreto, v těsném sousedství observatoře.
Přilehlá chata je ve výšce 2126 metrů, my se fotíme u cedule-poutače ve
výšce 2100 m.
Odměnou je nám lahůdkový sjezd. Nocujeme na parkovišti horského střediska
Fonte Cerreto. Kemp totiž nečekaně zavřený. Musíme se spokojit s hygienou z
pet-lahve - a hle, celková očista těla litrem a půl čisté vody se zdá
dostačující. Jdu spát opět pod širák, ale trochu se opožďuji a tak ve tmě
kluky už nenajdu. Schoulím se vedle parádního bodláku, nebe plné hvězd, ani
brýle nechci odložit. Ale spánek je rychlejší, víčka těžknou, noc chladí a
to ticho... krásně hladí.
Ujeto 85 km, převýšení 2320 m.
25.09.06 - pondělí:
Na rozdíl od předchozích rán je můj spacák celý orosený. Vyškrábu se příkrou
strání na parkoviště, kde i v Avii se to počíná hýbat.
Horkou vodou zalijeme čaj, kafe, instantní vločky či nudle, zakousneme
chleba a něco k tomu, prostě lehce posnídáme a bez dalších cavyků vyrážíme
na dnešní poněkud pošmournější etapu.
Z Fonte Cerreto stoupání kroutící se silničkou mezi pastvinami až do
průsmyku Passo delle Capanelle /1299 m/.
Klára sedla na kolo dříve a opustila nás, aby měla náskok. Nějak ji však
nemůžeme dohonit. Jela vůbec správně? Ale ano, v ohybu zatáčky pod kapličkou
na nás čeká. Klára chytla druhý dech a její forma nebezpečně stoupá. Taky
bych to do nekonečných kopců potřebovala.
Od kapličky všech nás sedm, pěkně pospolu absolvuje osvěžující sjezd až k
jezeru Lago di Campotosto. Ještě před jezerem narazíme na dědulu - makarona.
Po komunikaci rukama-nohama od něj kupujeme ovčí sýr a trvanlivý salám v
podobě dvou větších buřtíků /asi z vepříka/. Částečně obkroužíme jezero,
projedeme liduprázdnou vesnicí, pak ještě houpavě nahoru i dolů a jsme v
městečku Amatrice.
Zde pečlivě vybíráme kavárnu-cukrárnu ke kratšímu posezení.
Objednáváme cappuccino a nějakou tu koblihu či croissant. Michal koštuje
něco jako rybí piroh, dává mi kousnout - není to špatné, jen poněkud mdlé,
možná špenát by to spravil.
A opět do pedálů. Začíná však lehce pršet, střídavě i o něco více.
Kontaktujem mobilem našeho řidiče Vláďu a vybíráme příhodné místo pro Avii a
tím i zakončení celé dnešní etapy. Zadařilo se - Avie usedla poblíž obce
Grisciano vedle nevelké říčky Fiume Pinto.
Hygiena je tedy vyřešena, ale hlavu si ve studené říční vodě opět neumyju.
Tradičně jako první se jde mýt Luboš, poreferuje, jak to bylo skvělé,
osvěžující /do mělké říčky si i lehal/, pak ho následujeme my děvčata,
nakonec i někteří ze zbytku posádky.
Stále prší - všichni spíme dnes v Avii.
Ujeto 73 km, převýšení 779 m.
26.09.06 - úterý:
Od samého rána poměrně chladno, mlhavo. Směr Tino, Tufo, kudrnatými
serpentinami výš a výš až na Forca Canapine /1543 m/.
Pár metrů přede mnou jede Klára, často se mi rozpouští v mlze.
Na okamžik vystupuje její silueta z mléčné páry a po chvíli se do ní opět
noří.
Dojedeme kluky - mají divnou zábavu: Pavlovi spadla s řidítek brašna s
kamerou v poměrně strmém srázu. Opatrně se pro brašnu spouští a opatrně se s
brašnou škrábe k nám vzhůru na skalnatý převis.
Dobře to ještě dopadlo.
N a Forca Canapine dáváme horký čaj. Mezi tím se mraky rozestupují a nám se
naskytnou úchvatné výhledy do národního parku Monti Sibillini.
A další neméně úžasné obrazy při sjezdu do starobylého italského města
Norcia /604 m/. Dominují krásné "gobelínové barvy". Klára to musí vědět,
když se restaurováním gobelínů živí.
Projedeme městem Cáscia, začíná opět pršet a tak balíme dnes dříve. Avie to
zabodne u prostorného koryta pro dobytek či ovce, asi 10 kilometrů před
městem Leonessa.
Do korýtka přitéká vodovodní trubkou stále čerstvá voda - o hygienu celého
těla je postaráno. Jen mytí vlasů opět odkládám.
Venku mokro, pod širák jde spát jen Luboš, ostatní se tulí v Avii.
Ale kolem půlnoci další pršení - i Luboš se jde radši tulit k nám.
Ujeto 75 km, převýšení 1370 m.
27.09.06 - středa:
Budíček naplánován na sedmou ranní. O půlhodiny dříve však pořádný rachot -
nějakému dlouhému obr náklaďáku se zachtělo našeho místečka při korýtku.
"Popeláři!" křikne Láďa a rázem jsme všichni vzhůru. Ne, né, nejsou to
popeláři - je to velký nákladní
 vůz pro přepravu hospodářských zvířat.
Očividně autu překážíme a tak Michal, jen tak v nočních trenkách,
bleskurychle hmátne po volantu a přeparkuje Avii na relativně bezpečné místo
vedle.
Jak záhy pochopíme a pak už jen ohromeně přihlížíme, sváží tento
motorizovaný obr stáda ovcí z hor.
Čistím si zuby u korýtka a sleduji ten pro nás nezvyklý mumraj.
Bečící hnědavě zbarvené ovce /že by druh "horské ovce apeninské"?/ jedna za
druhou jsou vháněny po šesti skupinách do všech třech pater přívěsu i vozu.
Za pomoci asi tří, čtyř ovčáckých psů, za asistence asi šesti Taliánů. Kam
je asi povezou? No kam, do vytopených chlévů asi těžko...
 S Klárou a Kalimerem sedláme kola dříve než ostatní hoši - ti nás na svých
kolech silničních určitě rychle dohoní. Jak se v průběhu dnešní těžké etapy
ukáže, zas až tak rychle nás neměli.
Projíždíme starobylým městem Leonessa. A pak už jen stoupání, šplhání vzhůru
a zase stoupání... Ukrajujem metr po metru, nadmořská výška graduje. Je to
jak s rtuťovým sloupkem na teploměru při horečce. Tady na vyhlídce Monte
Terminillo /1901 m/ pod Sella di Leonessa
/2004 m/ to však ledově fučí, zapocení z nedávného stoupáku nepříjemně
studí. Navlékáme na sebe co se dá, v podstatě vše co máme. Michal nás dojel
ještě před vrcholem, ostatní dojíždějí teď.
Připravuji se na dlouhý a prudký sjezd. Je sice nádherně splavný, ale taky
mrazivý jako polibek Zimní královny z Andersenovy pohádky.
Konečně dole a konečně teploučko. Naše trio - Kalimero, Klára a já -
přibržďuje před masivním opevněním města Riety. Svlékáme přebytečné svršky a
"kalimeřím tempem" pokračujem v likvidaci dalších kilometrů dnešní
cykloetapy.
Ta je velmi pěkná - malebné výhledy na stará italská městečka.
Jako "ptačí hnízda" uplácaná na kopci přezíravě dominují kraji.
 Je opravdu co fotit, Kalimero má i co filmovat.
Contigliano, Cottanello, Caspéria, Torrita Tiberina, Sant' Oreste, Rignano,
Mazzano... Hele, cyklista... Hele, vždyť je to Michal! Ten pak pendloval
mezi naší smíšenou trojkou a tou zadní trojkou klučičí. Nakonec do toho
kluci opravdu šlápli a cca hodku a půl před soumrakem nás dojeli.
Za totální tmy triumfální příjezd do cíle. V kempu u jezera Lago di
Bracciano nás vítá řidič Vláďa. První kemp v apeninské anabázi.
Hurá - funkční sprcha. Hurá - teče teplá voda. Hurá - konečně si umyju
vlasy. A poslední hurá, největší a nejsilnější - dnešních ujetých
162 km s
celkovým dnešním převýšením 2300 m je můj nový osobní cyklorekord.
28.09.06 - čtvrtek:
"Všechny cesty vedou do Říma". Jako jeden silný hlas útočí na lídra Michala,
že bychom se do
 hlavního města Itálie měli i s koly podívat. Jsem zřejmě
jediná, komu se ve vedru do Říma nechce.
Michal se však přece jen nechá přesvědčit, pak přeplánuje zbytek apeninského
putování a nakonec vyráží za námi.
Via in Roma neveselá. Bereme to vedlejšími silničkami, ty často lemovány
nevábnými odpadky. A vedro nabírá na intenzitě. Lituji, že jsem nezůstala u
jezera, nepřisedla k tichým a přemýšlivým rybářům.
Čím blíž k hlavnímu městu, tím větší dopravní hustota až chaos. Kolo jako
dopravní prostředek se však ve velkoměstě osvědčuje
- je hubené a jako takové všude snadno proklouzne, protáhne se, chvíli může
i po chodníku. Kličkujeme mezi motorizovanými makarony se stále větší
bravurností, ztrácíme respekt z větších dopravních kolosů a pevněji nabýváme
na jistotě. Na druhé straně - Italové-řidiči jsou k nám docela ohleduplní.
Často nám vyjadřují své sympatie krátkým troubením.
Michalův úprk za námi se realizuje nejkratší cestou, t.j. po hlavní silnici
průměrnou rychlostí přes 27 km/hod. Z kempu k ceduli Roma to Michal zhltnul
za rovných 52 minut. Setkáváme se na Svatopetrském náměstí, součástí to
Vatikánského státu.
Ukazujeme si okno, odkud obvykle mává papež davům věřících. Jsme tu snad
jediní cyklisté - fotíme se.
Od nám. sv.Petra směřujeme i se svými koly na jihovýchod - obdivujeme Castel
S. Angelo neboli Andělský hrad. Je to dost mohutná stavba ležící při Tiberu,
původně sloužící jako mauzoleum pro římského císaře Hadriana. Dnes má
charakter musea. Doléhá časová tíseň
- ani na kole se nedají objet všechny památky Říma v jednom dni.
A tak jen stihnem trochu nakouknout do terénu archeologických vykopávek.
Po monumentálním Michelangelově schodišti se dostáváme na náměstí Pza del
Campidoglio. Uprostřed stojí jezdecká socha císaře Marka Aurelia, v čele
náměstí je Museo Capitolino s mimořádně cennou expozicí antického
sochařství. Nechybí ani proslulá bronzová Kapitolská vlčice s dvojčaty
Romulem a Remem.
Nesmíme vynechat další z dominant Říma - obrovskou stavbu amfiteátru
Flaviovců čili Koloseum, postaveného císařem Vespasiánem a jeho synem Titem.
Elipsovitá stavba má 4 patra, 4 brány, místa
 pro 50.000 diváků. Byly tu
pořádány gladiátorské hry, včetně zápasů s divokými zvířaty.
Rozhodujeme se pro pozdně odpolední oběd. Zodpovědně vybíráme restauraci,
kde utratíme svá Eura. Zadařilo se, sedíme venku pod velkým slunečníkem,
vidíme na kola a čekáme na své menu. Někteří mají pizzu, někteří špagety.
Plus zeleninový salát. A nakonec citronový likér a italské kafe. Kafe???
Spíš pidi-kafíčko, tak na jeden hlt, bez cukru silně hořké, s cukrem
nechutně přeslazené.
Špatně se s představou taliánského kafe srovnávám a sním o pořádném
čtvrtlitráku chutné české kávy.
Je čas k návratu. Navzdory "kávovému" zážitku jsem v dobrém rozpoložení.
Řím se svými krásnými památkami mě dostal, dopolední nenálada je ta tam. A
proplétání v husté dopravní zácpě mě dokonce začíná bavit. Stačí mít
odvážného předjezdce a já pak taky odvážná.
Ještě se nedobrovolně rozdělíme na dvě skupiny /3+4/, navzájem se ztratíme a
po slabé hodince se zase shledáme.
Již za soumraku opouštíme věčné pulsující město Řím a za černočerné tmy
přijíždíme do našeho kempu při jezeře Lago di Bracciano.
Byl by hřích nevykoupat se zde a tak si jdu ještě do sladké jezerní vody
zaplavat. Noc je poměrně teplá, vzduch voňavý a spaní pod širákem tak
vlahé...
Ujeto 91 km, převýšení 430 m.
29.09.06 - pátek:
Opouštíme bezpečné zázemí jezera Lago di Bracciano - začíná realizace našeho
posledního přesunu.
 Je slunečno, až dost teplo.
Opravuji - až dost vedro. Směr na Sutri, Ronciglione, chvíli podél jezera
Lago di Vico, dále Tuscánia, Canino, Musignano. Zajíždíme do oblasti bohaté
na památky po kulturním národu Etrusků, do poměrně zachovalé hradní tvrze
Vulci Canino.
Vracíme se a chceme projet původně na mapě vyhlídnutou stezkou k pobřeží.
Zdá se ale značně nerovná, místy i bahnitá, prostě sjízdná tak akorát mým
horákem, těžko pak pro kola silniční.
Obracíme se a po silnici se dostáváme do pobřežního městečka Montalto.
Potřebujeme však dále do Ansedónie a tu vyvstává problém.
Do Ansedónie lze pouze:
1) po rušné víceproudé silnici
2) po moři
3) po železnici
4) mikrobusem
/lelkuje před nádražím/.
Dálnici zavrhneme, loď /ani vrtulník/ neobjednáme. Mikrobus neoslovíme.
Zbývá stará dobrá železnice. Ale vlaková souprava je moderní, tichá a
jelikož na malém nádraží nelze
 koupit lístky, drze se i s koly vecpem
doprostřed jednoho z vagónů. Je nás pouze 5 - Pavla s Láďou jsme ztratili
již dříve, zřejmě kluci nezajížděli do památkové reservace Etrusků. Mobilem
se dovídáme, že to riskli po dálnici.
Průvodčí ve vlaku se nekoná a my jako černí pasažéři se pohodově projedem
cca 15 minut do příští stanice.
Do Ansedónie zbývá ještě pár kilometrů. Rychle se šeří a ještě rychleji je
tma. Zkoušíme kolmo při mořském pobřeží, což jde jen velice krátce. Do temné
buše se neodvážíme, volíme raději osvětlenou dálnici. Blikáme o stobrdo a
doufáme, že nás nikdo nesmete. Nesmetl, po rušné silnici to nebylo zas tak
dlouho.
Úzký paprsek země, tzv. Tombolo della Giannella, spojuje ještě se dvěma
dalšími paprsky poloostrov Monte Argentário.
A právě tento paprsek nás dovede na kýžený poloostrov a nakonec do kýženého
kempu. Je to ten snad nejvzdálenější a nejvysněnější kemp na světě, pro tuto
noc ale náš - Kemp s tím největším "K".
Je rovných 21:00 a tma větší než tam někde v místech nejintimnějších.
Ujeto 158 km, převýšení 1450 m.
|
|
|
, odborně
radil
Michal Třetina
(Mike), korekturu provedli
Hynek s
Hanou
můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.
cyklovyjížďka - částečné obkroužení poloostrova Monte
Argentário. Nakukujeme do přístavů, obdivujeme moře - jeho tyrkysově modrou
hloubku, jeho chvějící se horizont, tajemný, lákavý, plný příslibů... Vysoce
stoupáme, až někam za skalní útesy, odtud širší vyhlídka na protilehlé strmé
svahy. Kocháme se a kocháme...