Lužické Hory

 Ivy H.  

O prodlouženém víkendu jsem měla jiné plány a představy (poklidné, ba lenošivé tři dny). Až čtvrteční večer bleskurychlé změny - slovo dalo slovo a díky moderním technickým vymoženostem (internet-pošta, SMS-zprávy) jsem plnila cyklobrašny tím nejnutnějším a přihustila obě kola mého červeného Authora. V pátek po půl osmé ranní jsem pak sama samotinká odvážně vyrazila do neproniknutelné mléčné mlhy. Cílem byl Mělník, kde jsem si měla vyzvednout samotného Michala 1/3. Ten na poslední chvíli zorganizoval výjezd do Lužických hor - zde konkrétně v Mařenicích se konalo "Poslední zmazání", cyklovyjížďka za účasti Lucky + Michala s následnou besedou.
Ještě že cestu na Mělník znám již po paměti, mlha byla fakt hustá, neprůstřelná, ani už krájet se nedala. Byla všude kolem mě, drala se snad do všech tělních otvorů. Vytyčenou trať jsem zvládla celá orosená za hodku a půl. U Třetinů jsem se zbavila cyklobrašen a ponechala jen nejnutnější řiditkovou a malý bobánek na zadním nosiči. Michal to měl totiž vymyšleno tak, že kolmo napříč Čechami relativně nalehko my dva dorazíme až na chatu Luž (zde rezervováno ubytování). A Třetinovic děvčata, Zora s Radkou, to vezmou přímou čarou po kolech čtyrech, tedy autem. Po jiné individuální ose se na chatu Luž pak dostanou Radek a Vláďa. A to měla být celá naše "lužická sestava".
Přesně ve čtvrt na jedenáct - "abraka-dabraka" a mlha pryč, totálně rozpuštěná! Zářivě a jasně prosluněný den kolem nás, bohatá škála barev přepestrého podzimu, příslovečné "modré z nebe" nad námi. Prostě krása, až dech se tajil. A tak tomu bylo po celé tři dny. Trasu vymyslel Michal, já se nechala bezstarostně vést. Postupně za našimi zády zůstaly Doksy, Ralsko (svačina v závětří letiště Hradčany), Sochorův pomník, Hamerský rybník (odpolední lunch). Silničky byly spravedlivě prostřídány terénem - cyklostezkami i barevnými turistickými pro pěšáky. Projeli jsme Jablonné v Podještědí a už nás vítaly Lužické hory - Heřmanice, Mařenice, Dolní Světlá (vzpomínka na prázdninový rozlučkový obídek - sekačka s bramborovým, slanečci - pamatujete, Hano, Jano, Zdeňku?), Horní Světlá a na samém vršku konečně chata Luž. Mysleli jsme, že dojedem za světla. I nestalo se tak, bylo to za tmy tmoucí. Celkem 132 km, počítáno z Prahy. Defekt sice žádný, nepočítáme-li od samotného počátku vystřelující řetez na Michalově kole. Michal ho měnil o půlnoci před akcí, no a řetěz si jaksi neporozuměl s ozubenými kolečky. Ráno v sobotu dával Michal zpět řetěz starý, zkrácený o 4 články. Ale Pssss!!! - toto je tajná informace, nesmí se šířit dál, to jen tak mezi námi!
Sobotní "Poslední zmazání" se též povedlo. Od restaurace HUSKY v Mařenicích se vyjíždělo společně s "L+ M" směr Kunratice, Lindava, Sloup v Čechách (zde krásná dominanta Skalního hradu), dále Radvanec a odtud po zelené turistické malebným Údolím samoty kolem Panenského vrchu až k hradní zřícenině Milštejn. Zde nám místní dobře poradili, jak se dostat na naši základnu na chatě Luž, aniž bychom museli spadnout do Dolní Světlé. I zadařilo se, nezbloudili jsme. Celkem asi 43 km.
 
   
     
V podvečer se konala beseda s "L+ M" s promítáním. Jako kulturní vložku zařadili pořadatelé "břišní tanečnici" a posléze "tanečnici s ohnivými pochodněmi". Na úplný závěr byla diskotéka, ale tak hřmotná a hlučná, že i náhodou pěkné kousky zanikaly. A tak jsme se vrátili na naši chatu Luž. Radek se s námi rozloučil - ještě měl v plánu objet nějaké příbuzné v kraji.
 
   
Následující neděle vypadala takto: Třetinovi se chystali projet na kole něco z německé části Lužických hor, já s Vláďou jsme se rozhodli vrátit kolmo až do Prahy.
Bylo sice větrno a chladněji než dny předchozí, ale slunko nás neopustilo. Před obcí Žďár Vláďa píchl zadní kolo, bleskurychle vyměnil duši a jelo se dál. Neměli jsme štěstí na hospodu - všechny při cestě měly zavřeno. Jako by se hospodští smluvili a kolektivně šli uctívat čas dušičkový. Vzali jsem to přes Nosálov a Kokořínský důl do Jenichova, kde se Vláďa mohl pochlubit perfektní krásnou novou střechou na svém drážním domečku (před 2 týdny teprve dodělával komín, mávali jsem mu při výjezdu na Housku). Zde jsme Výtvory sklářůse občerstvili horkým čajem a už šupajdili ku Praze: krkolomnou zelenou cyklostezkou do Záboří a pak již notoricky známou trasou přes Tišice, Mlékojedy, Neratovice a okreskami do Prahy až k Ládví metru. Vláďa pak jel na Masarykovo nádraží a odtud za svou maminou a já hodlala dorazit k sobě domů. Nebylo mi přáno - musela jsem těch cca 20 minut kolo dotlačit, neb jsem zjistila píchlou duši, též u kola zadního. Celkově 133 km, poslední hodka jízdy za totální tmy.
Z Prahy-Střížkova až na chatu Luž a za dva dny zpět, to je na mě solidní výkon, což? Ale osobní rekord jsem nepřekonala - stále odolává oněch 139 km, které jsem v jednom dni na sklonku června v r.2002 ujela z Prahy a následně s Vorly po Českém ráji.
 
   

Zapsala Iva , korekturu provedl Hynek a po něm Michal a pak ještě jednou Iva

   
Větší obrázky najdete ve fotogalerii, jejíž obsah od různých autorů (Radek Neškudla, pokladník na Sloupu, 3/3 tedy: Zora, Radka a Michal Třetinovi) dodal Michal Třetina, který o akci též píše (6 vět).

Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.


Na hlavní stránku HaHy