Ďábelský KOZÁKOV
(s andělským koncem)

SMS od Zdeňka upozorňující na padající stromy a jimi zraněnou běžkařku na magistrále rapidně změnila naše plány na bruslení (v mém případě pokusy o bruslení) v Jizerských horách. Já navrhl Český Ráj, Hana vybrala Kozákov, tedy lehký pěší (!) výšlap. Dopadlo to ale jinak:    
Začátek v 10 hodin na náměstí v Turnově (web-kamera!) byl poklidný, jen Nora bláznivě běhala - také nevěděla, co ji čeká! Ve Vánočních darech (nové ponožky a mikiny - Hana vše pekelně červené) jsem prošli kol výstavných domů, prošli bahnitým parkem a přes Záholice vstoupili do sněhem pocukrovaných Klokočských skal. Prošli jsme okolo své skály (Orlí) a stylově si prohlédli Betlémské  skály. Z Klokočí jsme se přehoupli k Vesci a zde teprve po 8 kilometrech se začali vrstevnice zahušťovat ve stoupání na vrcholek. Naštěstí to nebyl prvovýstup. Sněhu totiž s nadmořskou přibývalo. Nezřetelné šlápoty se měnily v úzkou prošlapanou stezičku stop, která pod vrcholkem byla jen jednotlivými komíny, jejichž hloubka se rovnala vzdálenosti kotníkového a kolenního kloubu. Nora se snažila nástrahy terénu překonat lehkými kroky baletky, ale každý druhý krok končil propíchnutím zmrzlé sněhové krusty. Nejen popadané větve a vršky stromů, ale i celé padlé stromy byly "vylepšením" výstupu, který se po vánoční vycházce a čertovsky žertovnou cestu měnil v ďábelskou vánoční zkoušku vytrvalosti.  
Při výstupu naši morálku posilovaly výhledy, třeba na hrad Trosky. Samotný vrcholek byl překvapením co do počtu lidí (přijeli z druhé strany auty) i výhledů do všech stran, i když rozhledna jako taková byla zavřena. Do pěkné restaurace ale nesměli psi a tak jsme dali na jen česnečku a jedno svijanské. Šlápli jsme na čertův bludný kořen a vyšli dolů (jak jinak z vrcholku, že?). Protože bezmezně Haně věřím, šel jsem dle jejích pokynů po žluté. Když ani po kilometru žádná žlutá nebyla, zeptal jsem se, zda-li skutečně chceme dojít do Komárova a po silnici a pokračovat na Tábor u Jičína nebo do Sedmihorek? Ukázalo se, že nechceme. Tak to raději půjdeme po stejné červené zpět, velel jsem já.
Jako staří skauti jsme vykonali dobrý skutek (vytlačili auto ze sněhového příkopu), znovu vyšli na vrcholek a nyní již pod mým vedením dolů. Šli jsme ale asi po stopách tvořených ďábelským kopytem a ty nás dovedly obloukem na silnici vedoucí do Záhoří, kde bychom si mohli vybrat, půjdeme-li na vlak do Semil nebo do Železného Brodu. To ale nebyl náš cíl. První výpad vlevo, směr Turnov,  značený dokonce turistickou modrou (který čerchmant ji tam asi maloval?) končil v nepřehledném polomu, kde šlo možná hledat značky na padlých smrcích, nikoli cestu.
Druhý výpad vlevo byl již úspěšný a cyklistická trasa nás dovedla do Prackova. Bohužel pekelný třes rukou znehodnotil fotodokument, kdy Hana s Norou vítězně kráčí k prvnímu obydlenému domu. To už ale slunce klesalo za obzor, do pekelnými plameny rozzářených podušek mraků s kontrastem nebes, která si již pomalu oblékala černý noční samet.
Poslední ohlédnutí směrem na Luciferovu horu nám ukázalo, jak se jeho holubičí sněžná běloba mění v jeho pravou, krvavě rudou barvu.		  
 
Ve vesničce s malebným názvem Klokočí, ale nadvláda temných sil končila (i když obloha už byla temná dost). Anděl strážný mé andělské Haně poradil, abychom šli zpět po zlaté cestě (pro nepoety: žluté turistické značce), která nás po stu metrech dovedla k dobrým lidem, kteří nám sami nabídli, abychom se s nimi a jejich zlaťouškem (zlatý retriever, se kterým se Hana skamarádila dříve než s lidmi) svezli do Turnova. Ušetřili nám dobrou hodinu cesty v temnotách. V Turnově jsme se pozdravili s rozzářeným stromkem na náměstí a ze chvilku již byli u svého domácího Betléma.    
 
K dispozici je též FOTOALBUM VĚTŠÍCH FOTOGRAFIÍ.    
Zapsal a fotil Hynek korekturu provedla a text doplnila Hana.
 

Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.

Na hlavní stránku HaHy