Tenkrát na západě

Rozhodnutí, jak a kde strávit prvý zářijový víkend, padlo koncem srpna: já a Lenka pojedeme cyklovat do západočeského pohraničí. Organizátory celé akce byli mělničtí cykloturisté (klub Mike) v čele s Michalem 1/3 a PPem.

Odjezd ustanoven na 2.9. pátek v odpoledních hodinách a to nejen z domovského Mělníka, nýbrž z i matičky Prahy, což my zde bydlící oceňujem.

Zprvu to však v Praze před Thomayerovou nemocnicí, kde byl sraz, vypadalo, že hned tak neodjedem. Přes hodinu se čekalo na Drťajzem přislíbený přívěs pro bicykly. Pak jsme zase nemohli trefit to správné místo někde za Stodůlkami v Praze 5, kde přistupovala Eliška s dcerou. Nakonec nás bylo v pražském autě osm + řidič Mirek. Ten, ačkoliv pro nás přijel z nějaké vesnice od Mělníka, byl stále dobře naladěn a v pohodě. Již za totální tmy nás vyklopil nedaleko západních hranic v obci Počátky před penzionem Monika (web). A tak jsme konečně mohli ověřit, co pravdy je na vyhlášeném kuchařském umění pana Slivky. Pověsti nelhaly - po hrncích s nudlovou polévkou a plněných paprikových luscích s knedlíkem se jen zaprášilo. Spát se šlo kolem půlnoci - 18 účastníků zájezdu, z toho třetina žen.

 

Sobotní nebe setrvale šedavé, teprve odpoledne občas náznak záblesků slunka. Ale sucho, bez deště, toť důležité pro pěkný cyklovýlet. Po snídani porada - kam a kudy. Návrh trasy tradičně podává PP, Mike koriguje. Směr Horní Luby, několikrát přešmikneme kudrnatou hraniční čáru - k Němcům, k nám, pro změnu zase k Němcům a nakonec k nám. V Horních Lubech šplháme na dřevěnou rozhlednu. Pyšně se tyčí mezi obilnými poli a golfovým hřištěm. Cyklostezky značené i neznačené, silničky hlaďoučké i vykousané s dírami. Nechybí ani hraniční cesta signálka, svou vlnitostí podobná sinusoidě a terénní vložky, včetně poněkud trhavých jízd lučinami, háji a bažinami. Zde kolo raději odkládáme a již bez něj si hrajeme na "Krále Šumavy". Jsme ale v horách Krušných, v ašském výběžku a hledáme nejzápadnější bod republiky. Naše úsilí je korunováno úspěchem - máme ho!!! Označen dvěma hraničními patníky, německým a českým. Na nich pouze vytesán letopočet 1844. Zabralo to však něco času, takže návštěvu nahatého Frantíka ve stejnojmenných lázních odkládáme na neurčito. Trochu nás to s Lenkou mrzí - právě ve Frantovkách končí Milen lázeňský třítýdenní pobyt, měly jsme v úmyslu se s ní zde setkat. Zato několikrát sem a tam projíždíme německá malebná městečka Bad Elster a Bad Brambach. Prostě zcela normální turistické kufrování. Lenka se chce uplatnit a tvrdí, že je nutno projet k české hranici kolem hřbitova. Nikdo ji moc neposlouchá. Po cíleném dotazu k německé policii (jazykově vybaven Evropan Mike) prosvištíme vedle hřbitovní zdi a záhy jsme opět doma - v Čechách.

Ale to už se pomalu a jistě smráká, najednou není vidět vůbec. Jen červené blikotalky cyklojezdců vepředu - vypadáto jak o "noci svatojánské". Ale provoz na silnicích čtvrté kategorie prakticky žádný, kdo by taky v tuto noční dobu strašil na kole! Před penzionem tachometry ukazují rovnou stovku. Poctivě ujetých 100 km.

 

Večerně noční posezení se logicky protáhne do druhého dne - o neplánované obveselení se postaral Gumídek. A zároveň nám je s Lenkou jasné, proč dostal Tomáš tuto poněkud infantilní přezdívku. Pracuje totiž v továrně na výrobu oblíbených gumových bombonů, roztodivných tvarů a barev. A přinesl k okoštování ooobrovitou tašku těchto cukrovinek. Nastaly hotové gumídkovské orgie, takhle přejedená jsem snad v životě nebyla. Zúčastnili se i chlapi, kteří za normálna po bombonu nesáhnou. Všici jsme byli rozesmátí skoro do slz, když nás dorazila Lenka. Pravila, že po těch různobarevných gumových pochutinách může být docela zajímavá stolice a že je škoda, že ty naše neuvidí.

 

V neděli se vstávalo trochu těžce, ale již první kouknutí z oken dávalo tušit, že den bude jako malovaný. A to do blankytně modra se zlatým slunečním kotoučem někde nahoře uprostřed. Nejelo se pohromadě, ale v partičkách a kam kdo chtěl. Pevným bodem byl pouze cíl a to přírodní reservace Soos, kam měla dojet také obě vozidla, to mělnické a to pro Pražáky. Do Počátků jsme se vracet neměli. A tak se s námi pan Slivka rozloučil velkolepě po svém - k snídani mimo párky a vánočku přistavil prádelňák výborné polívky kulajdy s houbami.

Já s Lenkou jsme se rozhodly držet se PPého, s kterým jelo asi dalších 9 chlapů. Ale ti postupně odpadávali a tak se dělaly vtípky na detektivku "10 malých černoušků". Řidiči Mike a Mirek s museli vrátit pro auta, takže se trhli jako první. O něco později pak Gumídek, který přijel svým vlastním vozem. Po zdolání trasy Kraslice, Bublava, Klingenthal, Zwota, Markneukirchen, Adorf a Bad Brambach se v Plesné odpojil ústecký Mirek - pokračoval do Chebu a odtud vlakem domů.

Cyklistovi Kroupovi (jmenuje se úplně jinak, ale když se přidá k Mikovým cykloakcím, často padají kroupy...) se přihodil malér - praskl mu rám v koncovce zadní vidlice. Lenka zabodovala - měla s sebou lékařskou navíjecí Spofanáplast, tou se oba konce rámu k sobě přichytly. Já ještě z řiditkové brašničky vyšťourala takový pružný umělohmotný drátek, tím se to posichrovalo. No a Kroupa s takto slepeným kolem dojel až do Soosu. Ale po vlastní zkrácené ose, hlavně bez terénních vložek. Ty jsme naopak měli my zbývající, bylo nás asi šest. PP nás vedl přes nějaké pseudo-pastviny, kde se kola musela poponášet a nohy měly tendenci bořit se do něčeho zcela nevábného. A tak jsem se optala, proč se Vláďovi Pustinovi říká PP? No prý odvozeno od "Padouch Pustina".

PP se však hbitě vmísil do hovoru - anebo od "Prima Parťák". K čemu byste se přiklonili vy?!? Těžké což?

Konec dobrý všechno dobré, nikdo v bažinách definitivně neuvízl. S Lenkou jsme ještě stihly trochu se zkulturnit na WC musea v Soosu a v rychlosti projít mezi rašeliništi i ochutnat vyvěrající minerálním pramen zvaný Císařský.

Následovalo krátké loučení, rozdělení se do příslušných aut a tradá na Mělník a tradá na Prahu...

 

Už se těším, že zase Mělničtí něco vymyslí a že zbyde místo a že nás vezmou s sebou. Do té doby budu vzpomínat, jak se tenkrát na Západě cyklovalo z Čech do Němec a naopak.