Medatron je firma, která dodává inzulinové pumpy a každoročně pořádá víkendové setkání diabetiků. A letos její nabídka byla hotel Devět skal na Vysočině. Zajásali jsme, na Vysočině jsme nikdy nebyli a rádi bychom tam strávili část dovolené, takže jsme se rozhodli si víkend prodloužit. Hotel Devět skal vypadal lákavě, ale nikoli cenou, takže jsme na pondělí a úterý zvolili ubytování v Libici nad Doubravou. |
Kromě ubytování jsme měli v hotelu zajištěnou i plnou penzi, takže bylo nutno
podnikat jen krátké vyjížďky a počítat s pevně stanovenou dobou oběda a večeře.
V sobotu ráno jsme po koupeli v rybníce za hotelem zvolili za cíl Poličku, krásné městečko na Vysočině. Musím říct, že krajina je zde nádherná, mírně zvlněná, lesnatá a silně mi připomíná moje rodné Chodsko. Kopce vypadají nenáročně a teprve při stoupání jsem zjistila, že mají ručičky, které se vysouvají z asfaltu a chytají mě za kolo. Polička nás uvítala koncertem "anglických pirátů". Chvíli jsme poslouchali a dokonce si i zatančili. Je fakt, že v kufrech na vydlážděném náměstí to není nic moc. Bohužel dopoledne bylo skutečně krátké, takže jsme neradi opustili muzikanty i Poličku. Odpoledne jsme vyrazili do Žďáru nad Sázavou, města, které nese plné stopy socialistické výstavby. Navíc jsme museli vynechat i koupání ve Velkém Dářku, ale zase jsme viděli motorkářské parkoviště. Zato zpáteční cesta byla zajímavá. Hynek několikrát změnil plánovanou trasu, abychom to neměli moc do kopce, takže vybral cestu, která na mapě byla jen lehce čárkovaná a v terénu dost kamenitá. Její největší nevýhoda se ukázala až po chvíli. Náhle skončila. Vpravo bublaly potůčky a za nimi se zvedala lesnatá stráň. Tímto směrem Hynek ukázal a prohlásil: "Tamhle je silnice". Žádná silnice tam vidět nebyla a podle mapy jsme evidentně byli na támhletom kopci. Potůčky jsme ladně překonali, stráň šla vytlačit a najednou jsem zaslechla zvuk motoru a po silnici projelo auto. Byli jsme zachráněni a dokonce jsme i večeři stihli, i když sprcha byla krátká a utíráním jsme se příliš nezdržovali. |
||
Nedělní ráno nás uvítalo deštěm, ale naštěstí drobným a vlahým. Koupání v rybníce jsme tedy vynechali, ale nejvyšší kopec Žďárských vrchů a snad i celé Vysočiny, navíc nesoucí jméno "našeho" hotelu, jsme vynechat nemohli. Cestu jsme strategicky zvolili přímo do kopce. Zpočátku byla cesta asfaltová, později lesní zpevněná, pak lehce kamenitá, pak už po ní nešlo díky kamení a kořenům jet a poslední kilometr jsme trénovali vzpírání a kolo na Devět skal vynesli. Stálo to zato. I když jsme vylezli až na samý vršek jedné ze skal, nebylo pro okolní stromy a mlhu stejně nic vidět. Cestu dolů jsme však pečlivě vybrali sjízdnou, ale zase se nám pletli do cesty opravdoví bikeři, kteří zde měli závod. Při sjezdu přestalo i pršet, takže i bundy uschly. Protože jsme trasu naplánovali krátkou, bylo jasné, že na oběd dorazíme s předstihem a stihneme i koupel v rybníce. Nestalo se. Zahlédli jsme nově zřízené informační středisko, které jsme prostě nemohli vynechat. Zvláště, když pán byl ochotný a povídavý, takže na oběd jsme opět tradičně dorazili na poslední chvíli. | ||
V neděli odpoledne jsme se přesunuli do cenově příjemnějšího prostředí, krásné
nové čisté ubytovny v bývalém
Pilkově statku, jejímž provozovatelem je obecní
úřad a sám starosta nás ubytoval. Obec celá byla plná kytek, čistá, upravená. Pondělní výlet směřoval do Hlinska, do něhož měla vést naučná stezka Údolím Chrudimky sjízdná na kole se zastávkami u židovského hřbitova, skanzenu Veselý kopec a dalšími. Na turistickou jsme najeli pro jistotu již kousek za Libicí, abychom posléze zjistili, že na kole nelze. Chvíli jsme hledali i naučnou stezku a nakonec se nám podařilo dorazit do Veselého kopce. Bohužel bylo pondělí a zavřeno, takže jsme pouze obešli zavřené chalupy. Židovský hřbitov jsme neobjevili a v Hlinsku, kam jsme po poledni dorazili, byl skanzen Betlém taky zavřený. Aspoň, že hospoda byla otevřená a měli pivo a kousek dál zmrzlinu. Cestou zpátky jsme již příliš nevyhledávali "zajímavé" cesty, přesto jsme sotva stihli večerní zprávy v TV a posléze večeři a řezané pivo v místní hospodě. Úterý jsme zahájili stezkou kolem Doubravy, která rozhodně nebyla pro kola, ale hodný pán nám nechal kola u své chaty. Stejně jsme stezku neprošli celou a to nejkrásnější (prý) jsme stejně neviděli. Zbytek pak byl ve znamení Havlbrodu, kde v Havlíčkově domě měli výstavu historických kol a to bylo něco pro nás. To, že jsme navštívili již několik muzeí kol nebylo vůbec na škodu. Při každé návštěvě objevíme vždy něco nového. Zde nás nejvíce zaujal vývojový mezičlánek mezi houpacím koněm a tříkolkou, skládací kolo pro parašutisty, dřevěná drezína a držák na kolo na květiny a na šavli. Při zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v Chotěboři v muzeu, kde jsme byli jedinými návštěvníky a paní průvodkyně se nám cele věnovala. |
||