Protože rosničky slibovaly na víkend pěkné počasí, domluvili
jsme se s Evou, že vyrazíme v sobotu ráno do Jizerských hor. Ve čtvrtek v devět večer však
zvonil telefon a na druhém konci Eva: "kamarád Luboš Viták pořádá
cyklovíkend, začíná se zítra u něj posezením, v sobotu se jede na
rozhledny a v neděli hřbet Lužických hor, tak přijeďte zítra odpoledne."
Rozhodování bylo krátké. Čas do půlnoci jsem strávila vaření a pečením, aby
opuštěná rodina bídně nezahynula hlady, v pátek po příchodu z práce jsme se
sbalili a hurá k Evě.
Ta nás napojila kafem a kolmo jsme se vydali k Vitákovým. Zde nás přivítal
kromě Luboše a jeho kamarádů z Jablonce a dalších koutů Čech i
planoucí oheň a sud piva. Bylo to moc pěkné, pivo teklo, maso se grilovalo,
později k nám přišla i Zdena Vitáková a provedla nás svým Fitness studiem se
sálem na aerobic a spinningovým sálem, moc pěkné.
Ráno však začalo jít do tuhého. Luboš sice vykřikoval, že start je v 8, ale
moc jsme tomu nevěřili, takže jsme právě seděli u snídaně, když zazvonil
telefon a na druhém konci Luboš oznamoval, že vyrážejí. "Jedem!", prohlásila
Eva a hnala nás ze dveří. "Míříme rovnou na Prosečskou rozhlednu, tam na nás
počkají", zněly další instrukce. Na Prosečské jsme se všichni sformovali: 23
cyklistů, kromě nás všichni na horských kolech a namakaní. Začali jsme
prudkým sjezdem po lesní cestě a prdelka se mi strachy svírala. Potom krátká
rovinka a další sjezd po lyžařské sjezdovce, Maliníku. To už mi bylo jedno, že
jsou všichni dávno dole a pomalu jsem traverzovala.
|
|
|
S nadšením jsem přivítala asfalt v Bedřichově a dupala na Královku. Zde bylo první vydechnutí. Luboš objednal fšem pivo, které jsme já i Hynek odmítli. Eva sice trochu ucucávala, ale zbytek věnovala jiným. Následoval krátký terénní přejezd a v závěru přechod na Slovanku, kde jsme vystoupali na jedinou kovovou rozhlednu toho dne.
 |
 |
A znovu terénem dolů po louce, kde jsem si ustlala kuriózním způsobem: lehce
traverzuji, přede mnou Hynek a vedle něj Jana (byla i s mužem v Provence s Tripem), najednou vidím, jak Hynek mizí za křovím a mám pocit, že hlavou
napřed. Jenže když jsem se dostala blíže, vidím, že leží Jana a Hynek ji
uvolňuje nohu z pedálu. Zastavila jsem, kolo mezi nohama, ruce na brzdách. A
najednou se zadní kolo zvedlo, o to pevněji jsem držela řidítka a brzdila
(blbec) a už jsem se kutálela přes řidítka. Musela na mě být podívaná k
popukání a taky já jsem se chechtala.
Terénní výjezd na na Bramberk mi už ani nepřišel. Většina
odmítla další hromadné pivo. Následoval terénní sjezd, ale po chvíli se objevil
asfalt v Tanvaldu a Albrechticích. Pod Špičákem jsme dostali na
výběr: sjezdovka nebo asfalt. Naše trojka neváhala a nadšeně pokračovala po
asfaltu. Určitě to bylo jednodušší, ale taky to nebylo zadarmo, občas jsem
měla dojem, že se přední kolo zvedá a brzy mě udeří do obličeje. Nahoře jsme
byli odměněni krásným rozhledem a obědem. Cesta ze Špičáku vedla po
asfaltu do Desné, kde se k nám připojil Péťa Krainer a hned navrhl krásnou
cestu po asfaltu bez aut až do Příchovic.
 |
 |
Pravda, byl to hladký asfalt, ale ulice se jmenovala Příkrá a opravdu dělala čest svému jménu celých 5 kilometrů, aby se v závěru změnila v prudké kamenité nejetelné stoupání. Malebná rozhledna Štěpánka s krásným výhledem na Krkonoše nám byla sladkou odměnou. Sjezd, či spíše sestup kamenitou cestou, trocha asfaltu, zástavka v hospodě na polívku, Hynek si dal kafe. A opět stoupání po lesní cestě až na Černou studnici. Tady jsem konečně dostala chuť na pivo, ovšem jen malé a černé a k tomu bramboráčky. "Teď by bylo tak pěkné sjet přímo do Jablonce", prohlásila Jana, ale nebylo nám dopřáno.
 |
 |
Cestu dolů terénem a nahoru po asfaltu jsme
již znali z minulých výletů a za chvíli jsme byli na Kopanině. Zde
někteří odmítli vystoupat terénem k rozhledně se slovy: " Stejně se tudy
budete vracet". Nestalo se tak. Kopaninu jsme opouštěli jinou terénní
cestou, ale brzy jsme se dostali na asfalt a v pohodě dojeli na poslední
rozhlednu - Petřín. Celkem to bylo 90 km.
 |
 |
 |
Ráno to začalo nevinně, ale brzy přišel terén a stoupání na Javorník. Odtud nádhernou vyhlídkovou trasou po hřbetě na Ještěd (Hynek: to si musíme společně zopakovat). Terén a rychlost většiny však byly takové, že rozhodně nebyl čas na kochání. Dolů z Ještědu po známé silnici na Výpřež a po známé mírně klesající šotolínce do Kryštofova údolí, které jsme profrčeli a zastavili až v Chrastavě. Vyhledali jsme "osvědčenou " restauraci. Po 2 hodinách čekání na jídlo jsme opět vyskočili na kolo a po několika silničních kilometrech po rovině nás čekal z Oldřichova prudký terénní výstup na Závory. Zde jsme se ocitli na místech nám opět známých a hromadou cykloturistů jsme se přes Novou louku, Kristiánov a Josefodolskou přehradu vydrápali ke Kapličce. Při sjezdu do Jablonce jsme se však poztráceli, takže závěrečné hodnocení jsme provedli u Evy a pouze ve třech. Bylo to krásný a kdybych něco podobného absolvovala častěji, třeba bych se i naučila jezdit terénem. |
Hynek:
Jako kuriozitu si dovolím uvést značnou změnu výborného koláče, který mi Hana připravila.
Způsobilo ji terénní natřásání. Na kvalitu to nemělo vliv, jen bylo potřeba hmotu přetvarovat
a na závěr si olíznout prsty:
Zapsala Hana redigoval Hynek
Fotil Hynek a také Vašek Šebs.