Morava 2003
aneb jak Vorli zobou hrozny

Po úspěšné akci v roce 2001 a opakování 2002 se jihomoravská "Burčák tour" stává již pomalu tradicí. Po čtvrteční společné návštěvě filmu Želary (doporučujeme) jsme se v pátek více-méně (no, spíš méně) včas setkali na výpadovce z Mladé Boleslavi. Skupinu MB tvořili Hana s Hynkem, skupinou JBCMB byli Eva, Jana a Zdeněk. Pomalou jízdu skupiny MB v obcích skupina JBCMB dlouho nevydržela a ujala se vedení. Na místě vypouštění a napouštění tekutin přešla Eva do skupiny MB a na dálnici z Brna pak volala našemu ubytovateli, panu Maňákovi, žejakojedeme. Ten si dělal legraci, že nás nemá kam uložit, ale že něco najde. Na místě samém, v Perné, se ukázalo, že to ubytování fakt nemá, že přijelo více lidí a že... První ubytování, které nám pak nabídnul bylo dražší, ale hlavně bez kuchyňky, se kterou jsme počítali. Dle Zdeňkova nápadu jsme se zeptali na obecním úřadě (úřední hodiny KAŽDÝ PRACOVNÍ DEN), kde kvůli nám přerušili jednání a sjednali ubytování u pana Formana. Takhle má sloužit lidu obecní úřad, to se mi líbí. Bydleli jsme přímo nad sklípkem, s kuchyňkou, WC a sprchou, dvě dvoulůžka, rozkládací gauč, lednice, televííze, 250,- za osobu.	Do sklípku se právě přiváželo víno.
Hned po obědě jsme vyjeli. Janě někdo nakukal (Vorlová nekuká), že budeme jezdit po rovině a tak jsme začali výstupem na Pálavu, sjeli k nádrži Nové Mlýny, podumali o tom, jak to ty rybáře může bavit, jen tak sedět a nešlapat, a za stálého upouštění burčáku od pana domácího dojeli do Lednice. Nevynechali jsme návštěvu akvárií (bylo otevřeno a tak se nemohl uskutečnit efekt - pohled klíčovou dírkou na rybu). Stejně tak jsme nemohli zopakovat loňské přelézání plotu, protože dveře byly trapně otevřené. Od minaretu jsme jeli zkratkou k Janohradu (opravuje se) a na všechny další atrakce Lednicko-Valtického areálu. Před Svatým Hubertem jsme měli zpestření opravou defektu Zdeňkovi pneumatiky, které "vylepšil" ještě Hynek nevhodným zmáčknutím páčky kotoučové brzdy, takže jsme pak ještě manipulovali brzdovým systémem, aby Zdeněk nejel se stále zabržděným zadním kolem. Návrat přes Mikulov byl pak již rychlý. Povečeřeli jsme z vlastních zásob, takřka ke vší spokojenosti, jen řízky jsme nemohli jíst samotné, chleba byl povinný (více Vám poví Jana nebo film Nuda v Brně). Večerní návštěva ve sklípku nebyla ve sklípku, ale v prostoru nad ním. Navíc tam byli až moc hluční hosté, tak jsme večer ukončili ve "svém".	Vinice pod Dívčím hradem Pavlov
Lednice		To vlevo vzadu je Minaret
Janohrad a dvakrát tři grácie		U Huberta jsme se potkali s další partou cyklistů.
Sobotní ráno bylo uplakané, šedivé, deštivé. Zahájili jsme jej tedy bohatou snídaní a když už nešlo dělat nic jiného, nafasovali jsme od pana domácího burčák, nandali rukávce a pláštěnky a vyjeli do Mikulova. Kupodivu i zde pršelo. Po neúspěšném Zdeňkově pokusu nakoupit blatník pro Janičku jsme se dali do návštěv kostelů. V jednom z nich byla dokonce svatba (dojetím jsme neudržel fotoaparát v klidu, fotka se rozmazala, takže jste o ni ochuzeni). Ač svatí také vzpínali ruce k nebesům s prosbou o lepší počasí (viz foto), nebyli Zákopčaníkem vyslyšeni a lilo furt. Proto naše kroky směřovaly k zámku, kde jsme se k velkému a milému překvapení obou stran setkali s "Dežaváky", kteří měli namířeno tamtéž. Nakoupili jsme tedy velkovstupenku a s trochu nervózní průvodkyní (jednou na nás dokonce křičela a pak zase chuděrka plakala) absolvovali výstavu. Zámek byl totiž na konci druhé světové války vypálen a tak v jeho prostorách nejsou žádné historické interiéry. Mě osobně nejvíce zaujala výstava o počátcích cestovního ruchu, kde drze vystavovali i předměty, které jsem používal a zatím si osobně nepřipadám jako museální kousek (i když možná ano, podle nových pravidel by se mělo psát spíš muzeální). Zatímco jsme se kochali, Zdeněk mrznul v průjezdu s koly. Sice si občas odskočil k internetu zdarma (díval se na nějaké vědecké stránky (že?)), ale odnesl to nachlazením. Kola ale uhlídal, čest jeho oběti. Protože počasí neměnilo svůj charakter a dežaváci nás pozvali na oběd do Pavlova, jeli jsme tam a strávili tam celkem příjemně tři hodiny. Pak konečně přestalo pršet. Přes Dolní Věstonice s povinným burčákotestem jsme se vrátili na základnu. Myslím, že to byl letošní rekord co se týká krátkosti trasy: 33,5 km. Večer nás navštívil Evin kamarád Olda a zásoboval nás historkami a zážitky s cest, dobrý společník. Po jeho odchodu jsme k Evinu velkému zklamání zhasli a po "náročném" dni usnuli jedna-dvě.

Nedělní ráno bylo modré. Mráčků bylo malinko, ale zima trošku byla. Naplánoval jsem trasu do Moravského Krumlova a případně Ivančic. Zde jsme se těšili dle tištěného průvodce zvláště na historické domy 27, 31 a 35 (skutečně nás překvapily, viz dále). Vyzvedli jsme ovíněná kola (byla v předsklepí u kvasícího vína), Zdeněk provedl ošetření všech (kol) a hurá na severozápad. Po načerpání burčákových zásob (Brod nad Dyjí) jsem celkem nudnou krajinou dojeli do Krumlova. Ospalé město nám nabídlo expozici Muchovy epopeje (byl den historických památek, tak tedy vstup zdarma). Po té co jsme z Krumlova vyrazili přesně opačným směrem, než byly Ivančice (domorodci nás pak nanavigovali na správnou silnici), jsme jeli příjemnou lesní cestou a pak silničkou do rodiště Vladimíra Menšíka. Pěkné náměstí, věž s vyhlídkou a hledáme ty domy. Jsou vedle sebe a jsou to nejméně udržované domy z celého náměstí. Městečko si vylepšuje body dobrou zmrzlinou a kvalitní (ne sprejovou) šlehačkou na vídeňské kávě. Cestou domů ještě fotografujeme Penzion pro pohozené pány, v Perné nakupujeme burčák a víno. Dnešní etapu nebudeme v roce 2004 opakovat, raději se podíváme na Břeclavsko-Pohansko a do Rakous, také bychom mohli okouknout tu Věstonickou Venuši. Už se na to těším.

		A to je (zipový) konec