Milovice
9.5.2020
|
|
Milovice9.5.2020 |
|
| Autor textu | Foto / video | Ostatní |
 HynekKorektura Hana |
 Foto
Iva |
 Interaktivní
mapa |
Trochu náhodou jsme se s Hanou připojili k výletu Karla Táchy. Začínalo se u
nádraží v Lysé nad Labem. Dojeli jsme s malým předstihem, Hana stačila ještě
naskočit na H6. V časové rezervě jsme ještě dojeli s Ilonou a Lenkou k
ojedinělé kubistické
vile ředitele cukrovaru Kubiese od stavitele Králíčka: Startovalo se v 9:30, do malovaného nádraží v Lysé jsme dojeli včas,  mohl začít výklad vůdce.  Vyjeli jsme do rovin Polabí, kde nejsou jenom pole,  ale i lesní cesty  a rybníčky  Dojíždíme do obce Milovice, která od roku 1904 leží na pokraji vojenského prostoru. Já si jej ze svého mládí pamatuji jen jako prostor "tam co jsou rusáci" a kam jsem nikdy nejel na podnikovou družbu, což byla záminka pro nákup v místním obchodě. Nyní jsou Milovice pěkným městečkem (město od roku 1991) s obyvateli ze všech částí země , ale vojenská historie je stále znát.   Za městem se už dostáváme do přírodní rezervace, kde velcí kopytníci (zubři, divocí koně a pratuři) udržují stepní ráz krajiny. Tak trochu jsme se přestěhovali do Afriky.    Z vojenského letiště s úly pro letadla MIG se zatím mezinárodní letiště nestalo a tak jsme se k ploše na kolech dostali i my.  Ten růžový bagr nešlo nevyfotit.  Letiště opouštíme směrem na Benátky nad Jizerou, vojenské a sovětské stavby nás stále provází.  Projeli jsme Mordovou roklí, kde funguje Klubu přátel historických vojenských jednotek mordové rokle.   V Benátkách nad Jizerou jsme marně hledali výdejové okénko s jídlem/pivem a tak jsme poobědvali v parku. Někdo na lavičce, někdo na trávníku, někdo ve stínu stromu.  |
Tady se HaHy s Vaškem odpojili, aby podél Jizery dojeli do MB-pivovaru. Popis cesty hlavní skupiny najdete na Rajčeti Harmivy. |
A jak akci prožila Lenka jsem si přečetli v emailu, který by bylo škoda nezveřejnit: Jak jel batoh do MilovicPsychické přežití v době koronaviru jsem vyřešila koupí nového kola. Zatím je bez nosiče, neustrojené, věci vozím v batohu. Zpočátku sama, ale jak se rozpouštějí opatření, začínáme jezdit společně. Dokonce vlakem. Jako například dnes (9.5.2020). Cyklovýlet pořádaný Karlem z Kralup má start v Lysé. Ve vlaku se schází Kralupská i Pražská sekce a naplaveniny. Nejsme jediní cyklisté, místo pro kola jsme zaplnili vrchovatě. Odkládám helmu i batoh. Nálada, ovlivněná setkáním po delším půstu, je lehce euforická. V Lysé nad Labem vystupují nejen cyklisté, ale většina všech cestujících. Honem, honem,. předáváme si kola.. všichni to stihli. Na místě srazu se vítáme s dalšími cyklokamarády a .. nechybí mi něco? No jasně kolo, helma, rukavice, rouška (kdyby náhodou).. ale batoh zůstal ve vlaku a - jede do Milovic! A to jsem kamarádům – chytrá jak rádio – vysvětlovala rozdíl mezi stařeckou demencí a Altzheimerem. Ach jo, už je to tady. V batohu mám nejen svačinu (je doba koronavirová) a bidon (nové kolo nemá ani držák na lahve), ale i náhradní oblečení (změna počasí), ale především doklady, nějaké peníze a hlavně telefon (a těch kontaktů a údajů v něm!). Cobudemedělat??? S Honzou (je přece od dráhy) hledáme někoho taky od dráhy (ale místního), kdo by pomohl. Lysá je malé nádraží, ale mají tu trafiku, obchůdek, další obchůdek.. To tu nikdo ani neprodává lístky?.. Konečně – našli jsme pokladnu. S paní pokladní si upřesňujeme, kterým vlakem jsme to vlastně přijeli.. vím odjezd z Masaryčky, ale copak vím v kolik odjel vlak z Lysé?.. Honza ví přesně typ vlaku - to jí taky nezajímá.. ale domluvili jsme se. Pak pokladní v počítači vyhledá toho správného průvodčího a už mu telefonuje. Fakt fofr. To nejsou minuty, ale sekundy. V Milovicích je konečná. Pro mne to ale neznamená konec, naopak, mám neskutečné štěstí. Batoh docestoval do Milovic v posledním vagónu, ze kterého se nyní stal první (to je jak v bibli!) a jede zase zpět do Prahy. „Běžte si na 1. nástupiště, přijíždí za 4 minuty.“ Přijel (vlak), vystoupil (průvodčí) a - měl ho (batoh)! Odmítl nabízený peníz (buď České dráhy tak dobře platí nebo ještě vydržela koronavirová soudržnost). A odejel (vlak i průvodčí), batoh zůstal. S velkými díky zpět za paní pokladní (radost nesmírná). Mnozí z kamarádů si ani nevšimli, že jsem se na chvilku ztratila já, natož že se ztratil můj batoh – cestovatel, a že v Milovicích, kam my teprve pojedeme, už byl. S kamarády, a hlavně s batohem na zádech, jsem ten den viděla letiště v Milovicích, Boží Dar (Ježíšek sice bydlí v Krušných Horách, ale sem jezdí na letní byt) a divoké koně i pratury (v rezervaci). Projeli jsme Mordovou rokli i Ruskou cestu a přes Benátky (kde měl cykloobchod kamarád Ježek a kde mají hospodu zavřenou do odvolání vlády) cyklostezkou z bývalé vlečky dojeli do Neratovic (kde nás v otevřeném okénku obsloužil domácí ořechovicí další kamarád Vlastík). Přes Letňany (kde budou za týden Pražské parky pod taktovkou kamaráda Kalimera) jsem dojela až do postýlky. Téměř 100 km a zážitků moc, Ale žádný už nepřehlušil adrenalin ze ztráty batohu a následnou radost z opětného shledání. Závěr? Cestování s Českými drahami není tak hrozné, jak se někdy zdá. A pokud něco zapomenout ve vlaku, tak v Lysé. V Milovicích vám to najdou a navíc jsou u toho milí. |
můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.|
|