OdPr - Labe zimní

22.-23.2.2013
Autor textu Foto / video Ostatní
Hynek, Iva, Honza S
Korektura a doplňky Hana
Dušan, Hanka, Hynek, Míša, Kalimero
Fotogalerie
Interaktivní mapa
Labe je naše již sedmá řeka, kterou chceme doprovázet. Je to taky skoro jediná česká řeka, jejíž název není ženského rodu. V Německu i to Labe však dospěje v ženu a mluví se zde o řece Elbe. My však chceme Labe od jeho zrození, tedy od pramene a to nebude vůbec jednoduché. Jako to není jednoduché s malým rozverným děckem, které si tak rádo hraje na schovávanou a dovede pořádně potrápit...
Tak kdy a kterak? Pramen Labe je totiž vysoko v horách, v těch našich nejvyšších. Někde nad Labskou boudou na hřebenech Krkonoš, hluboko do jara určitě pod sněhem. Na kole to asi koncem dubna nepůjde. A co na běžkách? Jo, to by šlo. Raději ještě teď v zimě, kdy sněhové podmínky bývají ideální. Labe je dlouhé (1154 km, v Čechách 358 km ), tak ho trochu rozporcujeme. Koncem února to vezmeme tedy na běžkách k prameni pěkně hřebenovou túrou a přes Mísečky a Rovinky se svezeme hezky do Vrchlabí. No a na jaře, tradičně koncem dubna z Vrchlabí podél řeky dojedeme kolmo k soutoku Labe s Vltavou. Pod mělnický zámek, tam už to přece známe. Plán perfektní, přímočarý - poslední víkend únorový začínáme s realizací první části pod pracovním názvem Labe zimní.
Sněžit začalo už při páteční cestě do hor. V České kotlině kupodivu silněji než v Sudetech. Ubytování zajistili Hana s Hynkem ve vrchlabském Pelíšku (= milé pojmenování místního domu dětí a mládeže). Je zde útulno. Nejvíc však v čajovně, kteroužto pojmeme jako kolektivně sdružovací místnost a zahnízdíme. Vedeme řeči a pijeme nejenom čaj. Před půlnocí ještě namažeme lyže – vosk modrý tuhý by měl stačit, bude po nulou. Spíme v tanečním sálku, kde celá jedna stěna je zrcadlová. Na karimatkách ve vlastních spacácích. Jen FraMi si ustelou ve svém vrchlabském bytečku, společně se Zlatkou a K2.
Následující sobotu kolem půl deváté ráno se busem nablížíme do Špindlerova Mlýna, kde vzápětí přesedneme do dvou taxi-mikrobusů. 8+8 lyžníků. Taxi nás vytáhne kroutící se serpentinou nad horské středisko až k boudě Špindlerově. Zde veškerá vlídnost a taky veškerá sranda končí. Fouká a sněží fest. Sněhu přibývá, cesta do kopce a neprotažená. Tři z nás mají rozum a ještě na začátku větrného putování to obrátí, aby víceméně s pohodou a klidem sjeli po silnici zpět do Špindlu. Podskupina "Sněžných šneků" se rázem scvrkává na dva členy...
Mezitím na hřebenech Krkonoš razí cestu Mirek, z nás všech nejzdatnější a nejzkušenější běžkař. Po chvíli se však s námi i ten rozloučí. Neb má v plánu ještě dnes doběžkovat přes harrachovské panství do hor Jizerských a následně sjet do Jablonce nad Nisou, kde je doma. Tímto HaHy komunita čítá už jen 12 lyžníků, co šaškují v slušné vánici a mlze v našich nejvyšších horách. Na čele je teď často Dušan, v necelých 25 letech a svými 190 cm do výšky na vrcholu svých sil. František, který to tu zná nejvíc, pendluje středem pelotonu, zadek jistí zkušená polárnice Míša. Kopírujeme v podstatě hraniční Cestu česko-polského přátelství. Míjíme odbočku k vyhořelé Petrově boudě, kterou vlevo v šedavo bílé mlhovině lze tušit. Prohrabáváme se tunami sněhu kolem matných obrysů Dívčích kamenů (1413 m) a hned vedle Mužských kamenů (1417 m).
 
Před námi se váhavě rýsuje zřejmě Kalmanův pomník (1350 m). Tyčové znamení je zde ovšem jedinečné - jakáž takáž jistota, že dnešní zaváté cesty někam vedou. Po jedné takové obkroužíme zleva Hohes Rad (1508 m), nebo-li Vysoké kolo po česku. Čeká nás ještě Violík (1472 m) a následně odbočka v pravém úhlu doleva. To už jsme na České cestě, dle turistické mapy žlutě značené. Stále sněží, nepříjemně levostranně fučí a tvoří se závěje. Když se přihodí, že do takové sněhové peřiny padneš, věz, že hned tak se nezvedneš... Hodinu po poledni konečně pramen Labe (Elbequelle).

 V nadmořské výšce 1386,6 metrů. Vyfoukaný, mrazivý, totálně sněhem zavátý. Vytoužený, náročný. Příliš se nezdržíme, ještě kolektivní foto a mastíme to dál. Přes rozlehlé louky Labskou a Pančavskou, kolem Mohyly Hanče a Vrbaty. Příští měsíc (24.března) mají ti dva smutné výročí - rovných 100 let uplyne od tragické události, kdy oba přátelé, výborní sportovci nejenom na lyžích, tady zahynuli. My usoudíme, že dosti bylo "hančoviny" a coby poloviční sněhuláci vpadneme do Vrbatovy boudy (1410 m). Jindy turisty nacpaná horská chata zeje prázdnotou, jen ojedinělý blázen, vydavší se dnes na túru, se objeví. Čaj, horká čokoláda, pivko, polívka zelňačka. Tatranky, músli tyčky i ty energetické. Obložené chleby, housky. Banán - ouha, je zmrzlý! Ještě vyčůrat a jedem o dům dál. Sjezd silně zavátou Masarykovou silnicí je pomalejší, než jsme zvyklí. Zanedlouho se však přepočítáváme dole u Jilemnické boudy (1040 m). Uff, jsme všichni.
Jak se později totiž dozvídáme (iDNES), docela velké drama se odehrálo na Labské louce večer. Asi dvacetiletý pár zbloudil cestou z Vosecké boudy na Labskou. Když se setmělo, přestal se v terénu orientovat. Foukal velmi silný vítr, bylo až 15 st. pod nulou. Vyčerpanému mladíku a dívce se podařilo mobilem dovolat na Horskou službu. Ta zorganizovala záchrannou akci, do které se zapojilo 42 členů HS, rolba, terénní čtyřkolky a sněžné skútry. Mladí lidé byli nakonec nalezeni, zachráněni, ale bylo to o fous.
To v Horních Mísečkách je podstatně přívětivěji. Nefouká zde a přestalo i nesněžit. A tak bez velkého váhání pokračuje naše celá grupa protaženou stopou směr hospůdka Na Rovince. Vybere se trasa ta nejvíc vlevo, nejblíže Labi. Kontakt s naší řekou tak v podstatě neztrácíme. Konečně si užijí všichni lyžníci, klasici i skejtaři. Na Rovince krátká přestávka na jedno orosené. Ani se nám moc nechce pokračovat dál, ale musíme. Dokud vláda denního světla neustoupí temné noci. Ačkoliv i v té by se František vyznal - je zde tak trochu doma. Tma nás nakonec stejně dostihne a my opatrně sjíždíme do večerně osvětleného Vrchlábu. Někteří se svítícím čelem, Hynek obzvláště silným (testuje novou čelovku). V našem Pelíšku jsme přesně v 19:00, další říční pramen v kapse.
Probudíme se do pršavě ubrečeného nedělního rána. Oteplilo se a je solidní obleva. Přesto se Ti, co ve Vrchlábu vydrželi, vydají na malý výletík. Auty do Špindlu a odtud údolím  Labe. Ti/ty, co jim běžky koukají až z krku, pěší procházkou a ostatní, co ještě nemají dost, na běžkách. Hlavně, že všichni jsou spokojeni. Nejvíc asi Dušan, který doma k mamče Ivě vícekrát prohodí: "Byl to ale moc pěknej výlet, viď. Taky se Ti to tak líbilo?" ;-)
  A to je konec a zároveň  začátek.  
Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.
Translate this page to:

Na hlavní stránku HaHy