Obrázky z Anglie
|
|
Obrázky z Anglie |
|
| Autor textu | Foto / video | Ostatní |
 Iva
 |
 Michal
TřetinaFOTOGALERIE |
|
Zdá se, že čas má stále rychlejší nohy, utíká,
peláší a někdy i sprintuje... Než se jeden naděje, je tu srpen, čtvrtek
dvanáctého a s ním očekávaná top událost
Mike-cykloklubu:
 Konečně výlet mimo evropskou pevninu, plavení ve vodách
kanálu La Manche, a průzkum toho nejlepšího ze staré dobré Anglie! Plně naložený obytný vůz Ford Rimor - vyberte si: 2 řidiči + 6 pasažérů či 1 řidič + 7 cyklistů. Anebo 8 cestovatelů, žíznících po nových zážitcích? Každopádně 7 bicyklů (3 MTB + 4 kola treková). Ford Rimoru se důvěrně přezdívá "Pendolino", často však postaru mluvíme o "Avii". A všichni toho času na palubě jsme jednoznačně Aviatici. Po hlemýždím tempu v zácpě na severu Čech profrčíme Německem, Belgií, kouskem Francie. Stíháme tak dřívejší trajekt, než bylo v plánu. Z Calais do Doweru, hoďku a půl kanálem La Manche. Moře klidné, svítání pozvolné a nakonec úchvatné s  bílými útesy dowerskými na obzoru... Rackové uchechtaní,
rozverní, krotcí a my?Určitě dychtiví a natěšení... Anglie je zvláštní země. Trvá si na svém a je jí docela jedno, co na to okolní svět. Oba řidiči našeho Pendolina, Slávek a Michal, se bez mrknutí oka a zdánlivě lehce přizpůsobí jízdě vlevo. To musíme i my se svými bicykly - někteří mrkáme značně a občas máme tendence pravostranné. Zvláštní země, ale lidí přívětiví, většinou velmi milí a pozorní. Zajímali se o nás, odkud jsme, kam jedeme, sami nabízeli radu, pomoc, když nás viděli dumat nad mapou. I fotit se někteří s námi chtěli... A našinec pak jen mávne rukou nad tím, že z jednoho vodovodního kohoutku teče voda ledová a z druhého vařící. Vždyť někde se nakonec stejně sejdou... ;-) V plánu máme především průzkum jihozápadního pobřeží britského ostrova. Se zajížďkou do vnitrozemí, do přírodních národních parků. První se nabízí The New Forest Nationale park. Hned jak zakotvíme v místním kempu naše Pendolino, sundáme kola z držáků a už vyrážíme. Počasí je přesně takové, jak nás učili již ve škole. Jak nám tvrdili ti, co tu byli před námi. Proměnlivě vlhké, větrné, časté mrholení střídá vydatnější deštík a hned zas rychlé slunko. Hlavně však že je frišno a dobře se dýchá... New Forest je veden v Anglii jako národní park od roku 2004. Ovšem jeho ochranu zajistil už Vilém Dobyvatel před tisíci lety, kdy vyhlásil oblast loveckým lesem. Park se rozprostírá jižně asi 12 km  od města Salisbury,
neplatí se žádné vstupné a je zde možné projíždět autem, na kole nebo se
procházet pěšky po vyznačených stezkách. New Forest je ukázkou typické
přírody jižní Anglie.Obdivujeme krásné starobylé lesy, mohutné pokroucené duby a buky, kde občas mihne se vysoká. Obdivujeme rozlehlá vřesoviště, jež modravě křičí: "Kveteme, ach, jak nádherně kveteme!" Obdivujeme volně žijící "divoké koně" - vrané, plavé, bělouše či grošáky. Je jich nepočitatelně, tu ve stádech, tu osamělí. Park však nabízí víc než jen přírodní krásy - vesničky se střechami pokrytými došky, přívětivé hospůdky, prostě neopakovatelnou atmosféru jedné nejpřitažlivějších a nejrozmanitějších destinací v Británii. Pro změnu drobně prší a tak usínáme všici v uvnitř Avie, pod širák tuto noc nejde nikdo.  Nejbližším velkým městem poblíž oblasti New Forest je přístav Southampton.
Neopomeneme zde udělat kratší přestávku při našem autopřesunu. Očumujeme a
fotíme lodě, ty zaoceánské veleobry, co budí obdiv, respekt a u některých z
nás i pocity smíšené, nedůvěřivé. Mezi kotvícími je také největší zaoceánská
osobní loď Queen Mary 2. Měří o 80 metrů víc než Titanic, je delší než tři
fotbalová hřiště a vysoká jako 23-patrová budova. Britská královna Alžběta
II. ji v tomto přístavu sama pokřtila. Queen Mary 2 se tak stala nástupkyní
světově známé obří lodi, která se proslavila jako jeden z vrcholů luxusu ve
třicátých letech dvacátého století. Prostě legenda ještě před spuštěním na
vodu, pojmenovaná po skotské královně Marii Stuartovně. Rádi bychom si
prohlédli loď zblízka, též její vnitřní prostory, ale přístavní policie nás
až ke Queen Mary nepustí. Především její velitel se tváří přísně a
neúplatně. Ani charisma našeho náčelníka Michala zde nic nezmůže :-( Možná,
kdyby hlídce šéfovala velitelka... ;-)Další autozastávka nesmí chybět u magických ostrovních šutrů.  Ano,
nejslavnější megalitická památka na světě, prehistorický monument Stonehenge
opravdu stojí za to. Komplex menhirů a kamenných kruhů tyčících se uprostřed
Saliburské pláně v Jižní Anglii zůstává hádankou jako sám čas. Šlo i
astronomickou observatoř našich předků či o svatyni k rituálnímu uctívání
zesnulých? Anebo zde byli léčeni zranění a nemocní? Odborníci stále meditují
i nad původně pravým názvem - "Kamenná šibenice"? "Zavěšený kámen"? Známý
kamenný útvar má bezpochyby své kouzlo a vysílá positivní energii. Nasávám
ze všech sil a přesně vím komu předat... V poslední době někteří astronomové tajemství kamenů údajně dešifrovali a tvrdí, že Stonehenge je prehistorický počítač, astronomický kalendář či astrologický kalkulátor. Uspořádání kamenů má zřejmě přímý vztah k pohybům Slunce, Měsíce a planet i věčně proměnlivým souvislostem mezi nimi. Archeologové díky metodě radiokarbonového určování staří datují tyto opracované pískovce do let 3100 až 1900 př. n. l. Fotíme šutry ze všech stran, samotné i s námi v popředí. Jeden Asiat celou naší osmičlennou partičku vyblejskne Michalovým foťáčkem - vzniká tak jedinečná fotovzpomínka... Rádi bychom si šutérky ošahali, pohladili... Jsou však v dostatečné vzdálenosti několika desítek metrů od diváckých davů chráněny provazovým zátarasem. Slunce definitivně spí, když vjíždíme do jednoho z nejznámějších národních parků na jihozápadním pobřeží Velké Británie. Národní park Dartmoor proslavil zejména román Sira Arthura Conana Doyla - Pes Baskervillský. Pro své bažiny a často nevlídné počasí, deště a mlhy. Byl založen v roce 1951. Dartmoor je tvořen žulovým  hřbetem, přes 280 miliónů
let starým. Na vyvřelinách se tvoří pouze malá vrstva půdy, proto se voda z
častých dešťů nemůže vsáknout do země. Proto až polovinu parku tvoří močály
a rašeliniště. To zdejší patří mezi největší rašeliniště v Evropě. Pro
Národní park Dartmoor jsou typické takzvané tory, což jsou samostatně
stojící žulové balvany, které vznikly díky zvětrávání. Snad se o tom zítra
za denního světla přesvědčíme. Teď však vládne noc. Je plná hvězd, nabušená
kyslíkem a zvláštní energií. 1/4 posádky usíná pod silným, zdravým
kaštanem...Denní světlo následujícího cyklovýletu odhaluje "perfect day". Místo nevlídného počasí, deště a mlhy je slunečno, příjemně teplo, osvěžující vánek zlehka pofukuje... Dartmoor je jedna velká houpačka z Matějské poutě, terén se vlní nahorůůů a zase dolůůů, až brzdy skřípou a za chvíli zase vzhůru dech se krátí. Projíždíme prostorným územím porostlým jen tu a tam trsy trávy, modrajícími vřesovišti, míjíme potulující se stáda ovcí, koz a poníků. Po krajině jsou roztroušeny staré kamenné můstky, malebné vesničky a rozeklané izolované žulové kopce. V pozdním odpoledni zajíždíme k jednomu mohutnějšímu seskupení několika balvanů. Mnozí odhodíme kola a nadšeně oblézáme ty obry žulou vykrmené a šplháme po nich někam k oblakům... Během dalšího anglického pobytu toho stihneme docela hodně. Skotačení na prolézačkách ještě v Dartmooru, dojezd k zakempované Avii ještě před půlnocí a následujícího dne aprílově dešťovou procházku rybářským malebným městečkem Looe.  Především se nám však podaří projet celým jižním pobřežím směrem na západ.
Krajem zvaným Cornwall, tradičním to hrabstvím, jež od známého hrabství
Devon na východě odděleno řekou Tamar. Na zcela opačné straně, tedy na
západě, končí Cornwall pobřežním cípem, kterému se říká Land´s End. Konec
země. Za tímto nejzápadnějším ocáskem pak už není nic než oceán. Nic než
nedozírné hlubiny Atlantiku. Cornwall je tak trochu divoký a pustý. Do jeho území jsou zahrnuty slatiny, zalesněná údolí i venkovské zahrady. Okresní silničky jsou úzké, často lemované dozrávajícím ostružiním, pnoucím se do příkrých strání. Občas neodoláme, slézáme s kol a hodujeme... Obdivujeme místní automobily, jak se tudy proplétají a navzájem sobě vyhýbají. Nezřídka i couváním. Cornwall, to je taky historická hornická krajina, kterou si pozorně projedeme. Industriální archeologie se tomu říká. V době bronzové zde těžili cín, společně s mědí, olovem, zinkem a stříbrem. Těžba cínu pokračovala až do začátku 20. století. Dnes přežívají opuštěné doly jen jako svědkové světového dědictví. Obklopený ze tří stran mořem má Cornwall míle pláží a útesů. Rozsáhlé pobřeží je rozmanitě členité, vystaveno často větrům vanoucím od Atlantiku. Pobřežní hornina je však odolná a tak na mnoha místech vznikají působivé útesy. Při svém cykloputování často potkáváme hrdou cornwallskou vlajku - bílý kříž na černém pozadí - odraz bílého cínu na černém uhlí. Nebo taky světlo pravdy zářící skrze temnotu zla. V rybářském městečku Looe pozorujeme, jak rybáři loví kraby, pak ochutnáme smaženou rybku s hranolky. Fish & chips je považované tak trochu za národní jídlo Angličanů, které možno dostat v každém pouličním stánku i v restauraci. Že národním nápojem, kromě whisky, je čaj, toť notoricky  známo.
Bývá velmi silný a přidává se do něho nejen mléko nebo smetana, ale i džus.
Anglická kuchyně je pro ortodoxní Angličany to nejlepší na světě a velmi si
na ní zakládají.Zatímco v kulinářském světě je považována za jednu z nejhorších. Kdo sleduje detektivky s Herculesem Poirotem, ví, s jakým despektem o této kuchyni on, gurmán, mluví. Přesto je to kuchyně velmi zajímavá a hlavně, díky tradicím této země, téměř zachovaná ve své původní podobě. A protože jsme Češi, v poledne zvyklí většinou na pořádný oběd, nevynecháme návštěvu jednoho typického loveckého hostince mezi městy South Brent a Ivybridge (že Iva má v Anglii svůj most, bylo milým překvapením). Všichni stejně, jako jeden muž, objednáváme pravý anglický steak, vyhlášenou specialitu. Je libo krvavý (very rare 50°C vnitř. teplota), mírně růžový (rare 60°C), růžový (rare medium 65°C), středně propečený (medium 70°C) či propečený (well done 77°C)? Většina se shodne na mediu a pochutná si. Vícekrát využijeme lodní přepravy, pravidelného plavebního transportu obyvatel a turistů v zálivech této oblasti. Plymouth - Torpoint, Polruanu - Fovey, Trelissick... Většinou s romantickou scenérií rybářských přístavů a tak trochu dramaticky při prvé přeplavbě. Při couvání od mola pociťujeme náraz do dna, kormidlo praská... Zřejmě v důsledku přetížení poměrně malé lodě zavadilo kormidlo o mělčinu a totálně se zalomilo.  Naštěstí jen pár metrů po vyplutí. Loď byla pouze schopna vrátit se zpět ke břehu a šmitec. Všichni, včetně nás s koly, jsme vystoupili a znovu se posléze nalodili na novou, již podstatně větší loď ;-) Jen tak na okraj drobná poznámečka - do Plymouthu také v roce 1912 dopluli lidé, kteří přežili katastrofu ztroskotání Titanicu. Jak už bylo řečeno, podaří se nám dosáhnout "konce země". Legendárního Land's End na nejzápadnějším výběžku Anglie. Předtím však nesmíme minout kostel na žulové skále, St. Michael's Mount. Naproti vesničce Marazion dramaticky vystupuje z vod zálivu Mount Bay. Impulsem ke stavbě kostela bylo zjevení archanděla Michaela, dle legendy se objevil v roce 495. O 300 let později zde byl založen keltský klášter. Za odlivu lze k útesu dojít po kočičích hlavách, jež dláždí vyvýšenou cestu. Když je naopak příliv, možno k svatému Michaelovi jen doplout. My obdivujeme až ohromující podobnost ostrova s bretaňským Mont St. Michelem. Je právě příliv a tak se ke skále tentokrát nedostaneme. Někteří z nás navzdory chladnému počasí vyhrneme nohavice cyklogaťat a chvíli pobrouzdáme ve slaném Atlantiku, vody dobře po kolena, i trochu nad. Ten den počasí ukazuje svou chmurnější anglickou tvář, mrholení přechází ve středně silný déšť,  studený vítr ho doprovází. Z domovských Čech přichází
provokativní sms-ka od malíře Pavla, který z pracovních důvodů (maluje
pražskou Lucernu) v této Anglii chybí:"Zdravím všechny 'Angličany' z prosluněných Slap!" A my mezitím nadšeně moknem na "konci země", přes padající kapky se snažíme zahlédnout maják Longships, ten vzdálenější Wolf Rock (13 km jihozápadně) možno spatřit jen při dobré viditelnosti bez deště. Fotíme se a tam někde hluboko uvnitř nás hřeje pocit, že jsme vůbec tady, že jsme kolmo dojeli. Dlouho se však nezdržíme. Nejenom kvůli psímu, pardon, anglickému počasí, nýbrž i kvůli lacině komerčnímu mumraji zábavného parku. Ten od poloviny 80.let poněkud narušuje atmosféru a klid tohoto cípu země, ale obchod je holt obchod. Prší celou noc a různě silné poryvy větru lomcují naším domečkem na kolečkách. Ráno tomu není jinak a tak se komplet sbalíme a upalujeme po dálnici několik mnoho kilometrů až do samotné britské metropole. Motto: "Londýn si buď zamilujete nebo jej budete nenávidět." Přiklonili jsme se k tomu prvému. A hned večer po zaparkování Avie v přeplněném kempu vyrážíme do ulic. Samozřejmě v sedlech našich nerozlučných biků. Absolvujeme především plánované setkání s anglickými Mike přáteli. U fontány blízko Queen Elizabeth Hall máme rande. Rose, která do Londýna dojíždí za prací, se zná s většinou z nás (Kololoď a Borotín v 2007), Robin a Max jen s některými. S nimi zakončíme den před půlnocí v zahradní hospůdce nad londýnským pivem a solenými buráky. "Kdo je unaven Londýnem, musí být unaven i životem" napsal Samuel Johnson, anglický básník, esejista a literární kritik 18. stolení.  Unaveni životem nejsme ani čirou náhodou a Londýn nás baví. Je to město, ve kterém absolutně nic neschází. Oplývá historickými klenoty ze všech období, má mnoho rozmanitých muzeí, galerií, kostelů, je to i vzrušující moderní město s pestrými možnostmi. Každá čtvrť má svůj park. Kosmopolitní charakter tvoří z Londýna jakýsi stát ve státě, novodobý Babylon. V jeho ulicích, parcích a hospůdkách možno slyšet víc jak 190 různých jazyků. Co se značených cyklotras týče, je na tom město dost dobře a vůbec dělá hodně pro cyklisty. Metropole se skládá z vnitřního Londýna a cca 30 obcí, dohromady tvoří The Greater London.  Téměř celou sobotu Londýnu věnujeme. Máme dokonce dva londýnské průvodce -
cyklisty Robina a Maxe. Pod jejich vedením se několikrát přesuneme přes řeku
Temži a ze sedla kola vidíme např. původní Sydenham Park (dnešní Crystal
Palace Park) s množstvím soch dinosaurů od známého sochaře B.W.Hawkinse,
ruské kolo London Eye, Houses of Parliament, Big Ben, Westminster Abbey,
Buckingham Palace, Hyde Park, Royal Albert Hall, Oxford Sreet či katedrálu
sv. Pavla.Ta je zajímavá třeba tím, že při bobradování za 2. světové války jako jediná v této oblasti zůstala nepoškozena. Probíhala zde také svatba princezny Diany a prince Charlese... Nelze opomenout výhled na Tower a kolmo se projet po 244 metrů dlouhém Tower Bridge, nejhezčím mostě v Londýně. K pozdnímu obědu vybereme kavárnu, kterou majitel zasvětil zesnulé princezně Dianě. Tentokrát ochutnáme něco z tureckých specialit. Ze všech možných stěn na nás shlíží fotografie slavné princezny. Náš náčelník Mike má po Londýně vícero přátel, s kterými se chce setkat, a  tak se na pár hodin zdekuje. Robin s Maxem nás vedou na domluvené místo, kde
čeká Avie s řidičem Slávkem. I naši přátelé Londýňané se musí několikrát
poradit s mapou a naším navigátorem č.1, s Kalimerem. Londýn je holt
velkoměsto a bloudění v něm tak snadné... ;-) Čas před definitivním návratem
na evropskou pevninu strávíme v domečku další Mike kamarádky, cyklistické
instruktorky Seliny.Podává se klasický anglický čaj s mlékem a chutná domácí buchta. Probere se všechno možné, důraz kladen na cestování. Selina je mimo jiné i výborná fotografka a tak obdivujeme fotosnímky z její poslední zahraniční cesty po Novém Zélandu. Všechno má svůj začátek a zákonitě tak i konec. Je neděle 22.srpna a naše putování po britském ostrově minulostí. Obrázky z Anglie, ty nejlepší, co mohly britské ostrovy nabídnout, však nesmazatelně v našich myslích zůstanou. Taky proto, aby byla chuť se vracet. |
můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.|
|