Slovinskem s varnou konvicí
(a na kolech se stanem)

Začátek byl hustý. Plně naložení jsem se zakousli do Wurzenpasssu, naštěstí těch 18% bylo jen někde. Přiznáváme se též k tlačení. Ono se totiž pak nešlo do kopce rozjet a při komíhání v pomalé jízdě hrozil střet s hučícími motorkáři a auty.
Po radostném sjetí do Kranjske Gory (800m) jsme pečlivějším studiem zjistili, že horší stoupání nás ještě čeká na Vršič. Číslované zatáčky s nadmořskou výškou nám určovaly, kolik zbývá na vrchol 1620m. Díky špatně uloženém číslu do své děravé paměti jsem se třikrát radoval, že jsem těsně pod vrcholem. Sjezd studený, výhledy krásně zlověstné, kemp Trenta se vynořil přesně v okamžiku počínajícího temna. Kempař umí česky, to je ale jasné, vždyť v restauraci je ze sedmi hostů šest Čechů.

Od rána jsme si užívali plodů včerejška, bože, jak krásně se pozvolna dle modré Soči klesalo. Jeden z nejkrásnějších úseků cesty.
V Kobaridu k obědu pivo nemáme, zato nacházíme kostel se socialistickou(?) výzdobou. V Tolminu (kde uhýbáme z hlavní) se až ve třetí hospodě ujišťujeme, že mají točené. Z jídelního lístku objednáváme nejlacinější - je to nealkoholický lahváč.
Pivo Gambrinus nás čeká v cili - v kempu Lijak u Nove Gorici. Dostáváme jej od českých (jak jinak) paraglidistů, kteří zde létají.

Sluníčko přidává sil nejen nám, ale i vinným hroznům, kiwi, jablkům všude kolem nás. Cache nás vede k hradu Rihemberk nad Branikem. Je zavřen. Asi už dlouho. Oběd zkoušíme v Komenu. Pro nás zavřeno, restaurace je plná Italů. Nad paštikou u informačního střediska nás informuje děda, že nejraději poslouchal z rádia českou hudbu, že je nejlepší. A také nám potvrzuje, že iááá (koně umím) jsou skutečně v Lipici. A jsou. A fotím. A začíná pršet. A Hana by chtěla jet pod střechu (300m), ale já fotím. A už je slejvák a jet nejde, musí stačit strom. Musíme vypadat dost smutně - zastavuje vedle nás auta a paní nám nabízí svůj deštník.
Objíždíme Terst, kempujeme před Koperem, k večeři velká pljeskavica a vepřový steak a Leško pivo.

Prší. Jsme v autobusových zastávkách a jako bezdomovci upíjíme s flašky. Když jen krápe, jedeme. V Koperu k prohlídce města a galerie je suššeji. Stavíme stan v kempu v Izole. Za svého života jsem podruhé na Slovinském pobřeží, dle plánu jsme se chtěli pocourat, pokoupat a dojet do Chorvatska. A prší, stejně jako minule. Už sem nepojedeme.
Čekáme až přestane pršet. Prší. Furt prší. Po rozhodnutí, že jdeme na mikrovlnkovou pizzu do kempového bufetu zjišťujeme, že NEPRŠÍ, ale jen kape ze stromu nad stanem. Objednáváme mořské plody a obyčejnou sardeli. Tu už nemají. Nevadí, dejte jinou. MOC DOBRÁ. Jen nestála 4€, ale 13,20€. Ach jo. Ale byla dobrá.

To byla noc. Okolo jedné přichází dva Poláci a vedou družný hovor. Na naše pššt odpovídá jeden SORRY, ale melou dál. Po vykouknutí ze stanu zjišťujeme, že Polák je jen jeden, asi nametený a povídá se svým druhým já.
Ráno je ale modré, Hana se koupe v moři, sbíráme své prádlo od vedlejšího krytého karavanu a měníme svá kola na pojízdné sušáky.

Přes celý Koper náš vede skvělá cyklotrasa, napojujeme se na naši známou Parenzanu a jsme v Terstu. Hana skvěle píchá na místě se stínem, rozhledem, lavičkou a vodou. Umí.
Terstkým bílým náměstím jsme nadšeni (video), stejně tak jeskyněmi Škocjanské jame. Skvělou tečkou je kemp a večeře u rodiny Dujčeva. Máme domácí stravu (terina polévky, karbanátky v místní úpravě s bramborovou kaší, víno tekuté i kuličkové), spíme pod stříškou u recepce. Ubytující příjemní, vybavení je nové, kemp se buduje.

Krajinou připomínající českou jedeme po silnicích s menším provozem (dávali jsme pozor na otroky, byli ale ve škole). Když houstne, volíme dle mapy silniční zkratku. Je ale makadamová a vede přes vojenské cvičiště. Jsme ale klidní, celou cestu nás doprovází německý ovčák křížený s huskym. Má výdrž. Ještě, že jsme "psí".
Pak najíždíme na D1. Je to ale cyklistická D1. Ještě není celá, ale pás 3m široký podél hlavní silnice nás dovede až do hlavního města. To ještě nevíme, že cyklostezky vedou celou Ljuljanou a jsou ctěny motoristy i chodci.
Po ubytování v kempu jdeme na hřbitov. Ne na odpočinek, ale na lovení cache a hlavně, abychom viděli díla architekta  Josipa Plečnika. Neumím popsat svůj údiv a nadšení, je potřeba být na místě.
Déšť a tma nás ale vyhání, jdeme na večeři. Poprvé v životě jím žabí stehýnka (asi 8€). Je to jako jemnější kuřecí maso. Ale je tu více kostí a méně masa.
V noci zjišťujeme, že podlážka našeho stanu se stává vodní postelí, a tak v největším lijáku stěhujeme (Hana skoro nahá v pláštěnce) náš Husky-SAWAJ na vyšší místo. Náš stan i vztah obstál bez úhony.

Až do Železniky cesta obyčejná. Pak se ale začala zvedat, zelenat, okolo sušárny sena a stodoly, hned se bylo na co dívat. A když byl kostelík, byl i důvod na přestávku. Nejkrásnější výhled by byl od kostela sv.Primoža a Felicijana. I bez rozhledu a v mlze bylo místo působivé.
Od jezera Bled jsme do kempu Dovje dojeli již blikajíce, večer ukončili s Čechy povídajíce.

Slovinsko se s námi rozloučilo cyklostezkou D8 vedoucí po bývalé železnici, ocúnovou loukou, český nápisem Denně čerstvé pečivo v pekárně a tankem na hranicích. Ne, ten už byl v Rakousku.

Vyhodili jsme prošoupané kalhoty do koše, dali si housku, slovinský masový štrůdl, nasedli do čtyřkolky a těšíme se, až zase ve dvou nebo raději ve více obsadíme své dvoukolky.