Polabím a povltavím v jednom dni


První jarní organizovaná cykloakce. Mělnický Cykloklub Mike má v plánu motat se na kole kolem dvou legendárních českých řek - Vltavy a Labe. Já mám ve svém sobotním plánu tam někde motat se taky.

Slunko očividně v dobré náladě pluje modrou oblohou a frišným ránem. Dobrou náladu máme i my. A další a další kamarádi, co dojíždějí na kolech k vývěsce cykloklubu. Je tu dnes pro nás bezpečno - oblast na rohu ulic Ostruhové a Legionářů se opravuje. Zona téměř idilického klidu, prosta jakýchkoliv aut. A tak místo tradičního mačkání ve stínu u zdi, se první jarní brífink odehrává na sluníčku.

Zastoupení HaHy spolku je solidní - mimo mne a Kalimera přilétli Vorli (nablížení z Bolky autem). Mimi, Stáňa a tenorista HS použili vlak z Prahy do Cítova, odtud již kolmo. A z Kralup přijel Japonec.

Když cyklistické hemžení se pomnoží na číslo 52, dá lídr celé akce Michal Třetina pokyn a masa kolařů se rozpohybuje. Pohyb je to takový žížalí. Předek se rozjede, pak zastaví, aby jej dojel zadek, pak se rozjede. V prvních pár kilometrech je zastávek přehršle, je ale co povídat a na co se koukat.  V úrovni zhruba mého pasu se mihne žlutá dětská cyklohelma. A vzápětí druhá v barvě červené! To dvě zdatné ústecké cyklistky Eliška a Káťa, 9 a 6 let, si to šmrdolí s námi na kole, bravurně řadící, kopec nekopec. Usmívám se a o budoucnost české cykloturistiky nemám žádné obavy.
Z Vrázovy vyhlídky soutok našich dnes prioritních řek jako na dlani. Nechybí tradiční již výklad - mimo jiné Michal vzpomíná i na natáčení filmu Osada Havranů s Jiřím Bartoškou. Inkriminované místo je hluboko pod námi v lesíkovitém háji na levém břehu Labe. Spustíme se k samotné řece, kde okukujem a fotíme osobní přístav. Za nedlouho míjíme i přístav nákladní, překladiště a loděnice, prý největší v Čechách.

A hele, betonová cesta vedoucí do Labe... Dovídáme se, že je to nábližka pro tanky. Tudy přejížděly přes řeky za dob mohutných vojenských cvičení.

Během dnešní soboty vícekrát překonáme jak Labe, tak Vltavu i kanál Vraňansko-Hořínský. Jednou přejdeme dokonce most, jež v mapách chybí. Jeho trubkovitá konstrukce působí impozantně, oku fotografa neujde. Taktéž technická památka, stále funkční hořínské zdymadlo z r. 1905. V samotném Hoříně mrknem na barokní zámek Lobkoviců, volající po generální opravě. Zastavíme u nové protipovodňové zdi.
Poměrně dlouho se pak držíme cyklostezky č. 2. Ta nás dovede přes Vrbno do Zooparku Zelčín, kde poobědváme. Ti, co obslouženi dříve, taky dříve vyrážejí a tak se trháme na dvě party - ve zbytku dne jen výjimečně mají šanci potkat se v některé z hospůdek při cestě.

Podél kanálu se dostaneme do Lužce a přívozem pak přes Vltavu. Chvilku pozornosti věnujeme lužeckému kostelu sv. Jiljí. Původně gotická stavba (r. 1334) po požáru oděna do barokního hábitu (r. 1762).

A stále po č. 2: Dědibaby, Dušníky, Červený mlýn, Veltrusy. Mraky výletníků ucpou malebný veltruský zámecký park. Proto jen nakoukneme a jedeme dál. A znovu přes Vltavu - tentokrát po miřovickém jezu. V kempu Obora dáme druhé občerstvení. Po něm mnozí Pražáci (mezi nimi i Mimi, Stáňa, HS) zůstanou věrni "dvojce" - s ní bok po boku se vracejí podél Vltavy do Prahy.
 
Ostatní kolaři se po historickém mostě přesunou do Nelahozevsi. Přibrzdí u rodného domu hudebního skladatele Antonína Dvořáka a obdivně vzhlédnou k hrdě se tyčícímu renesančnímu zámku Lobkoviců.

V Kralupech přes lávku na pravý břeh Vltavy. A podél řeky až k Výzkumnému ústav včelařskému v Dole, založeném v r. 1919. Malá vzpomínka na výbornou Dolskou medovinu... Většina z nás nekupuje jinou.
Pozvolné delší stoupání do Máslovic - pivko, kofola, sváča. Malé máslovické muzeum másla pro pokročilejší dobu pozdního odpoledne již zavřené.

Přes Postřižín do Odolena Vody. Někteří z nás se vyhecují a na asfaltce si krátce "zazávodí" - to dnešnímu téměř letně vybarvenému cyklovýletu nesmí chybět.

V Odolce se loučí Tomáš a míří na Prahu. Pro již podvečerní čas se k němu přidávám. Ostatní pokračují na Mělník. Doma jsem před osmou večerní, se 109 jarními kilometry v kapse a prima pocitem z dobře stráveného dne
Zapsala Iva, korekturu provedl Hynek. Foto Hynek, Jašesta, Miluška    
Pohled Honzy teroristy:    
Všichni vy na Slezské,
všichni vy, dím...
Tak takhle ne!! Jinak.
Všichni vy, kdož jste se zúčastnili.
(To je lepší.). Vy mi porozumíte.
   
Bylo krásně. Slunce, bezvětří, teplo, tempo povlovné, stoupání v řádech metrů ... Ale !!! Jako jeden z těch, kteří takto vyrazili poprvé, jsem již při nasedání po zastávce v té koňopštrosárně, nebo co to bylo, kde jsme absolvovali "příjemně rychlé občerstvení", začal pociťovat jistý nesoulad mezi sedlem mého kola a k němu náležející dosedací plochou. Sílilo ve mě podezření, že se jedná o nekompatibilní komponenty. Toto podezření stále sílilo a postupně se měnilo téměř v jistotu. Když jsem pak z Veltrus přes Kralupy, Zákolany, Okoř, Středokluky atd. dojel domů do Hostivice, podezření se již netýkalo vůbec kompatibility a jistotou byla skutečnost, že mi někdo jistojistě do rozkroku zaťal sekeru. Nejméně za 4 zlatý. Po osprchování a namazání léčivými vonnými mastmi, jsem ale již dokázal několikrát opatrně dosednout na dobře čalouněný gauč a ve večerních zprávách jsem pobaveně sledoval hašteřivé strkání pana prezidenta a pana premiéra pod schůdky letadla, po kterých sestupoval jiný pan prezident.
V neděli jsem zryl zahrádku, ostříhal tři stromy a nějak mi otrnulo, protože jsem si říkal, že na kole by to bylo určitě lepší. Tož, novým otlakům, zdar!
Honza S.
 
 
PS Jedše (přechodník minulý) od Středokluk k Jenči, šokovalo mě narůstající množství (takřka hrozny) aut parkujících a postávajících podél silnice a lidí postávajících osamoceně, či v hloučcích, kolem. Nevydržel jsem, zastavil jsem a zeptal se muže středních let sedícího v hloučku na skládací židličce u příkopu. Přeměřil mě pohledem, zjišťujícím, zda nepatřím mezi lidi, kteří se u muzea ptají jak se dostanou na Václavské náměstí, přičemž jeho pohled vyjadřoval jistou míru něčeho mezi despektem a opovržením. Když dokončil moji lustraci odpověděl:
"Čekáme až poletí Air Force One."
Druhý dodal: "Já čekám už od jedný."
Poučen, zorientoval jsem se v situaci. Nojo, vždyť ruzyňské letiště je kousek odtud, a abych byl "in" bezelstně jsem odtušil, že jsem ve zprávách zaslechl něco jako, že má přiletět kolem třetí. Muž odpověděl, že před chvílí v rádiu hlásili, že ho na letišti očekávají v půl sedmé. Okolostojící, i ti postávající na vyvýšeninkách v okolí, nepřestávali během toho obhlížet obzor chráníce si (dlaně u čela) zraky před paprsky slunce klonícího se k západu. Zkušenější, či movitější, objížděli obzor dalekohledy různých průměrů čoček. Abych v kontrastu k jejich zanícení nevypadal jako ignorant, neurčitě jsem prohodil:
"Tak to ještě stihnu.", poděkoval jsem a opět jsem se rozjel.
Ani teď vlastně nevím, co přesně jsem měl stihnout.
Slabý větřík vanul od západu a letadla z Ruzyně startovala proti větru směrem na západ. Jak jsem se tak vzdaloval, bylo mi čím dál jasnější, že Air Force One není přece vůbec blbý a nebude tudíž přistávat po větru. Přiletí si hezky od východu, od Horoměřic a přistane pohodlně proti větru jako na letadlové lodi. Dorolujíc po runwayi ležící nedaleko za terénní vlnkou (odtud neviděno) se obrátí a odroluje zpátky k letištní hale.
Domů jsem dorazil cca 18:15. Po sesednutí z kola jsem zjistil dvě věci:
1. napoprvé jsem urazil cca 85 km, 2. ta sekera tam byla opravdu zaseknuta.
   
     
Zapsal Honza, korekturu se nikdo neodvážil provést

Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.
Translate this page to:


Na hlavní stránku HaHy