Bahnité foto pořídila Míla

Chorušická bahna

Šedý poklop oblohy a Janina slova "Já nevím, jestli chci jet" společně s předpovědí počasí, která slibovala, že v sobotu bude skutečně všude pršet, vůbec neodpovídaly tomu, že sobotní film našeho života bude poutavý a nejtěžší bude výběr titulku tohoto díla od Mike & spol:
- jsou místa, kde bicykl nejde ani tlačit
- geologický průzkum vrchních vrstev Kokořínska
- kolik bahna v restauraci na cyklistech tolerují?
- kde ostatní končí, my začínáme (díl 178, 2008/001)
- nakonec na Domečku vyhrál, ten, co je nahoře.
Samozřejmě, že titulek musí být nadnesený, aby Vás nalákal. Projeďte se s námi:
V 7:07 trojka JaHaHy nastavuje azimut směr Mělník, ohýbá se nad řidítka a roztáčí kola. Cestou jsme jen jednou přeparkovávali, když Jana telefonovala, a tak v 9:00, s 42 km na tachometru, se poplácáváme společně s právě přijedší Ivou. Michalův brífing poslouchá společně s dalšími 48 kolařů i Japonec Jašesta, Anička, František s Jarkou, Míla... To by bylo moc jmen na čtení, najděte si je na fotkách.
Iva: V 7:25 razím ze Střížkova - no a kam? Správně. 7 kiláků před mělnickou vývěskou Mike mě dojel Luboš zvaný Kroupa. Navzdory již hustějšímu automobilovému provozu jedeme vedle sebe. Prý na Luboše cákám, když je za mnou. Cyklovýlet ještě nezačal a on už je od mého kola poněkud zkropen. Netuší, že přijdou chvíle mnohem výživnější a pikantnější.
   
Dírka partyzánů
Cyklistický provázek složený z barevných bund se spouští z Mělnického vrcholu směrem západo-západo-sever. První vlastivědná přednáška je u Vláďova nádražního Domečku (to už je termín, vlastní jméno, proto velké D). Pak uhýbáme na Řepín.
"Dole v údolí na křižovatce počkejte" velí Mike a čelo peletonu místo toho vesele vyjíždí na protisvah. Přesto stihli další Michalovo povídání o zdroji pitné vody, neoficiálně Vodárenský důl. Zpočátku to vypadá suše, ale pak cestu a trávu zpestřují loužičky, louže a lehce bahnité předěly. Jet ale jde a tak dojíždíme k malé partyzánské jeskyňce. Moc partyzánů tady ale nebylo (pět i tři). "Vždyť místní lesy jsou tak nevelké řídké. Partyzáni museli být hbití aby...."(víte)
   
Další zastávkou je křižovatka tvaru T, jejíž nožičkou jsme přijeli. My ale nejedeme vlevo nebo vpravo, my tlačíme směrem k háčku. Na čele totiž kdosi praví, "je tady dobrá cesta", a nenechá se zastavit. Přes stromy a prudké stráně (květiny, krásné mechy a lišejníky, romantika) jsem konečně na kraji lesa, kde je pole. Tlačíme přes něj. Tady je zemina jílovitá, taková lepivá, prý by z ní šli dělat cihly lepenice. Asi ano. Slabé povahy vykřikují, proč já to kolo včera myl, proč jsem dělal zbytečnou práci! Někteří kola raději  nesou, nánosy z jílu a listí u brzd zastavují otáčení kol účinněji než brzdové špalíky. Konečně na cestě. Optimisté klacíky čistí kola. To ještě nevědí, že správná cesta jde zpět do údolí, zpět do bahna. Tady už odhazujeme blatníky, které působí jako lapače lepidlové hmoty. Fajnšmekr Pavel hlásí defekt a je nucen opravovat. Nezávidím.    
Japonec prozrazuje, že na tento 12.ročník Kokořínska nahodil fungl nový řetěz. Pobavilo mě to. Jinak patřím ke té šťastnější skupince, které se kola i přes silně krustosní jílovitý obal točí, blatníky nemaje. Nebudu však vyprávět, jak vypadám zezadu, co na to můj boban na zadním nosiči (ten se mnou v životě asi už nepromluví).

V této blátivé pasti nutno vyzdvihnout výkony i dvou děcek, která nás od začátku srdnatě doprovází. Malí školáci Martin a Lucie, synovec Vládi z Domečku a vnučka Stodoláka Vládi Šejny. Žádné remcání, ani nešpitli. Naopak se tváří, jako by všudepřítomné bláto bylo jevem zcela běžně každodenním. Lucce se neustále rozvazují tkaničky a tak jí je nakonec vážu sama a silou utáhnu. Při první příležitosti v lepkavé blátivé hmotě uvíznou botky celé, Lucie jen tak v ponožkách, kol dokola bláto, bláto a zas jen bláto... Je to však děvče do nepohody, prostě je výborná a zaslouží si přízvisko Lucie Výborná s velkým "V". 
   
Foto Míla Foto Míla Iva tlačí i nese. Kdepak je dědeček?
Doklouzáváme zpět na na tu správnou cestu z Téčka a stoupáme Chouršickým dolem. Hustotu vody místní nádrže zvyšujeme koupáním svých kol a zadržujeme Jirku Kříže, který tam chce s kolem sjet celý.
Divíme se, ale paní hostinská nás pouští dovnitř, i když naše nečistota je zjevná. Obsluhující děvčata se dokonce usmívají a nosí pivo, párky, chutnou polévku. Po takovém zážitku vše chutná dvojnásobně. Úsměvnou tečkou je značka POZOR BLÁTO umístěná za Chorušicemi na suché asfaltové silnici. MY přeci víme, co to je BLÁTO!
   
Zapsal a fotil Hynek a Míla, text hojně oglosovala Iva, korekturu provedla Hana.
 

Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.


Na hlavní stránku HaHy