Seskok

Takto to vnímala ona:
Při nástupu do letadla jsem se natěšeně usmívala a užívala si start i let. V tisícimetrové výšce (z té jsme skákaly) mě radost nějak přecházela. Ve chvíli, kdy Lucka vyskočila a já jsem se přesouvala na její místo, nastoupil STRACH. Dosedla jsem na sedadlo a "zhluboka dýchala". Po pokynu k seskoku jsem vložila nohy na stupačku (trénovali jsme to na zemi) a prostoupila mě čiročirá hrůza. Zařvala jsem: "Néééé, já se bojím" a snažila jsem se instinktivně zachytit okraje výstupu v letadle. V ten moment jsem zavřela oči dala ruce křížem (jak nás to učili) a jemným postrkem opustila letadlo.
Bzíííííííííí, zhoupnutí, pohled vzhůru a nade mnou otevřený padák. Do krve se mi naráz vyplavily tuny endorfinu a moje srdce jásalo: "Dokázala jsem to, já, padák a pode mnou letiště, vpravo Ještěd.... A už slyším ve sluchátku Rendův (šéf paraklubu) hlas ze země: "Hani, všechno je v pořádku, uvolni si řídící madla, letiště máš před sebou." Nádhera, zatáhneš za šňůru a otočíš se. Skutečně to funguje. Mírný větřík kolem mne a pomalu se pohybuju vpřed a zároveň i trochu padám. Je to krásný, užívám si to, přesně tak jsem si to představovala. A už se blíží letiště. Renda mě naviguje na přistání: "Otoč se doleva a udržuj směr přistání" (na zemi je velká bílá šipka). Zem se blíží stále rychleji, ale čekám na pokyn. "50%brždění, 100% brždění" následuje rychle po sobě a měkký dopad na zadek a bok. Safra, bolí mě malíček. Kouknu, je poněkud jinak ohnutý. Rovnám ho a za lehkého lupnutí se kloub vrací do jamky. Balím padák, moc mi to nejde, Přicházející Renda mi pomáhá. Nadšeně líčím svůj strach všem, kteří mě jsou ochotni poslouchat: táta, Hynek, instruktoři...

Před druhým seskokem je několik hodin času, takže stačím všechny zážitky strávit.
A je to tady, podruhé nastupujeme s Luckou do letadla a tentokrát jsme se dohodly, že půjdu první. Start a vzlet již není tak radostný. Obávám se, že se nahoře zase budu strašně bát. Ale je to podruhé a STRACH a čiročirá hrůza, se nedostavují. Úplně sama předpisově opouštím letadlo a snad ani nemám od začátku zavřené oči. Chci pohledem zkontrolovat padák, ale nemohu zvednout hlavu. Nic mimořádného, zakroucené šňůry (na zemi jsme to trénovali), stačí zapérovat popruhy. Totéž mi radí i Renda ze země. A teď si to teprve pořádně užiju, kouknu se vpravo i vlevo, ale radši budu směřovat k letišti, zase takovej borec nejsem. A přistát zkusím na nohy. Malíček mám leukoplastí přivázán k prsteníčku. Vítr mě trošku unáší mimo, trochu to koriguju. Renda mi radí, navádí na přistání, už už se dotýkám země, chci udělat několik kroků, ale jen mávám nohama ve vzduchu. Zase si kecnu na zadek, ale to nevadí, dopad je měkký a nebolí.
O všem, co se stalo před, mezi a potom, Vám budu vyprávět ústně. Těšte se, uslyšíte to ještě mnohokrát.

A mě promiňte, když zrovna půjdu vařit kávu, slyšel jsem to již ke dnešku (3.9.2007) osmkrát.