Jižní Tyroly

Jižní Tyroly - hlavní páteř pohoří zvaného Dolomity.
Krásná vysokohorská oblast na pomezí Rakouska a Itálie.
Hraniční terénní průsmyk Klammljoch o 2284 m n.m.
Několik horských chat a travnaté letiště - vše v magických výšinách nad 2000 metrů nad mořem.
Zpevněný násyp bývalé železnice z Cortiny, Drávská cyklostezka - jedna z nejhezčích...

To vše a ještě více sliboval avizovaný výlet cykloklubu Mike o jednom prodlouženém zářijovém víkendu.
A tak jsem se na akci přihlásila v očekávání věcí příštích a super zážitků. Ano, byly. Nejenom krásné, úžasné a příjemné, ale i dost silné. Zvláště první den.

Je páteční ráno, 7.září. Dospáváme celonoční jízdu obytnou avií, hlavně páni řidiči - Vladimír z Kostelce a Michal Třetina, který vše vymyslel a zorganizoval.
Téměř celou noc pršelo, vlhké ráno v Rakousku se choulí zimou a studí. Haldy sněhu na severní straně Vysokých Taur.Během dopoledne však slunko přece jenom vykoukne a rozhodí kol dokola své úsměvné cukrbliky.
Nachystáme svá kola, měkčí duše přifoukneme a hurá! Pár kilometrů za Hubenem, z nadmořské výšky 1120 metrů začíná prvá etapa. Pěkná asfaltová silnice. Pomalu stoupá, za Erlbachem (1549 m) se zužuje vpravo a prudčeji vzhůru proniká hlouběji do nitra hor. Krásné zdravé lesy, zurčící potok, sem tam horská chata. Potkáme i několik pěších turistů. V cca nadmořské výšce 1771 metrů asfalt končí. Řídne i les, až není žádný. Za to přísně majestátně se kolem tyčí skalnaté stěny hor. Mají kolem 3000 metrů a přes - není divu, vždyť se nacházíme ve Vysokých Taurech, nevyšším to pohoří Rakouska.
Uličník slunce se někam ztratil, možná ho odfouk chladný nepřívětivý vítr. Nutná zastávka a přihodit na sebe něco teplejšího. Včetně rukavic, čelenek, kapuc a kulíšků.
Povrch šotolinové cesty se drsní, posléze nastupuje sněhová břečka. Ještě výš ji střídají pevné sněhové závěje, odhadem až třiceticentimetrové. Někdy můj horský bike prorazí, často však musím kolo tlačit, ba někdy i přenášet. Drobně mrazivě mrholí, vítr neustává, obraz pozdního horského léta v nenávratnu.
Naše osmičlenná cykloskupina se roztrhala, blízko mě s měkkým sněhem zápolí Anička a Pavel. Někde vpředu by měl být Kalimero a Jiří P.K., za námi pak Miluška, Vláďa i Michal. Ostrá zákruta vlevo, prudší stoupání, pak lehce doprava a je to tady! Dřevěná opuštěná budka-domeček, údajně bývalá celnice. Právě se prodíráme zasněženým horským průsmykem Klammljoch, italsky Passo di Gola, v nadmořské výšce 2284 metrů.
Ann párkrát blikne digifoťáčkem, Pavel nasadí žlutou pláštěnku (zbývající vrstvu, co vyštrachal z cyklobrašny), já naposledy dejchnu na své zkřehlé ruce, nasadím znovu běžkařské zimní rukavice a už se kulíme dolů do Itálie. Klouže to a smeká se, obě brzdy nadoraz, v rukou křeče. Prostě je to o ústa, výstižněji o hubu. Ve zvláště prekérních zatáčkách přibržďuji levou nohou a hle, osvědčuje se. Od Rivy už opět asfalt a sníh mizí. Kdyby nepršelo a nebyla taková zima, tak si náležitě užíváme skvělého silničního sjezdu. Takhle u mě spíše vítězí tendence být v jemném, ale permanentním třesu. Dokonce mám snad oboustranně "zamrzlý kloub" dolní čelisti, namáhavě artikuluji, prostě špatně mi to mluví.
Dojíždíme JPK - zcela mu odešly brzdy, zadní i přední, takže sjíždí opatrně. Zdá se, že i Pavel má potíže s bržděním. Mně naštěstí kolo brzdí ještě dobře.
Ale to už jsme v Campo Tures, v rovině pod horami a za nedlouho v cílovém Brunicu. Tam někde za městem má být kemp a v něm už dávno řidič Vladimír s avií. Hledání kempu se protáhlo přes hodinu. Popisovat to, toť extra kapitola. Utahalo snad víc, jak zdolávání Klammljochu v nepříznivém počasí.
Poslední trojice - Míla, Vláďa a Michal - se dokobrcala necelou hoďku po nás. Měli závažné technické potíže - Milušce to nebrzdilo, Vláďa musel neustále kolo hustit (defekt v plášti?)
Jak se později vyjádřila Anička - "důležité bylo přežít a povedlo se!"
Celkově ujeto 82 km, převýšení 1651 m.

Probouzíme se do slušně prosluněného sobotního dne, na sněhovou tyrolskou odyseu chceme zapomenout. Po celkové generálce všech kol, téměř kolektivní výměně brzdových špalíků a jednoho pláště vyrážíme na druhou etapu. Kalimero z mapy vyčetl cyklostezku skrz dva tunely a jede na průzkum. Za nedlouho se pro nás vrací a my ho následujeme opravdu malebným zákoutím městečka Brunico. A pak již směr San Lorenzo, Marebbe. Ještě před stoupáním defekt - bohužel můj. Píchlé zadní kolo. Michal za asistence Vládi bleskurychle duši vymění. Když defekt, tak jen ve společnosti šikovných hochů.
Většinou stoupáme, ale také si užíváme ladných sjezdů. A neskutečně krásných horských scenérií. Projíždíme přírodní parkem Fánes-Sénnes-Braies, údolím, sevřeným po obou stranách kolmými horskými štíty. Hladkou silnici lemují pasoucí se kravky, na krku zvonec, bim-bam!
Zastavujem na horské chatě Pederú (1548 m). Nevaří tu a tak ochutnáme zdejší pivko, vaječně likérový nápoj Bombardino a štrúdl. Je nutné se posilnit - čeká nás strmý výstup na Fodara Vedla (1988 m), kam většinou kola vytlačíme. Hoši občas i na kolech jedou, nejvíc se snaží Kalimero. Aby mohl říci, že vyjel, nikoliv vyšel.
Na travnatém letišti u chaty Sénnes (2165 m) prověřuje skupinka nadšenců své modely motorových letadýlek. A nás čeká poslední sjezd dne. Napřed značně kolmý, kamenitě hrbolatý, kdy pro jistotu někdy z kola sesedám, nakonec asfaltově hlaďounký. Až do kempu před Cortinou.
Celkově ujeto 57 km, nastoupáno 1637 m.

Máme tu neděli a chystáme se na poslední třetí etapu. Přijíždíme do Cortiny k bývalému nádraží a odtud pokračujeme po zpevněném náspu bývalé železnice, dnes tedy po železniční cyklostezce. Stále je na co koukat, co obdivovat, co fotit. Aby ne, vždyť jsme v silně působivých severních Dolomitech.
Řítíme se dolů po perfektní silnici, vychutnáváme sjezd plnými doušky. V Toblachu se napojíme na Drávskou cyklostezku, opravdu jednu z nejhezčích. Ještě u Italů nedělní trhy v San Cándido, ochutnávka červeného vína, deci za jedno Euro. Mohutný zvon na zdejší kostelní věži bije právě poledne...
Šup přes hranici, jsme zpět v Rakousku a míjíme městečko Sillian. Prcháme ve směru na Lienz, předjíždíme ostatní cyklisty. Na jednom prostorném místě u řeky Dráva čeká už avie. Zbývá naložit kola, po vykoupání v řece pak i sebe...
Konec jednoho prodlouženého víkendu na sklonku léta. Silné, krásné i emotivní vzpomínky zůstanou.
Celkově ujeto 79 km, převýšení 425 m, nejvýše jsme byli 1512 m.
7.9.2007




 

8.9.2007













 

9.9.2007

Velké fotky jsou skryty v tunelu.
Zapsala Iva, korekturu provedl Hynek

Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.


Na hlavní stránku HaHy