aneb
Sobota s běžkami, tancem a zvěřinovými mňamkami
Na sobotu 14. února (Valentýna neslavíme) se ministerstvo financí rozhodlo
vyslat do Bedřichova lyžařský autobus a Milena zorganizovala podpůrnou skupinu, Lenku a Ivu s
Dušanem, a hromadně vyrazili. U toho samozřejmě Vorlové nesměli chybět. I když jsem
měla čtrnáctidenní spánkový dluh, rozhodla jsem se v sobotu vstát v 7:30, abychom
byli na Béďově včas (takže pomalejší Hynek vstával v 6:40).
Kromě lyžovačky nás čekal ještě Sokolský ples v Alšovicích (vesnice u Jablonce), který zorganizovala Eva.
Z Bolky jsme vyrazili (po kontrole, jestli Hynek má bundu, lyže, taneční a bežkařské boty, motýla a rukavice) dle plánu (téměř) s výbavou na lyže, ples i přespání u Evy. Na parkovišti nás uvítala zmrzlá pražská delegace. Naštěstí jsme měli trasu naplánovanou, mazáním jsme se nezdržovali a po pravidelné čůrací pauze vyrazili. Už výstup k Buku byl náročný, sníh zmrzlý a podkluzoval, takže jsme záhy přikročili k mazání. Situace se na chvíli (asi 300 metrů) zlepšila, ale vosk se brzy sedřel a museli jsme mazat znovu. U Buku jsme uhnuli na Královku, ale za silnicí jsme odvážně zvolili cestu kolem Josefodolské přehrady. Cesta je to pěkná, jenže rolbou neprojetá, pěšími rozrytá, zmrzlá a místy prudce klesající, takže pouze skuteční borci to zvládli bez pádu. Je to tak, neborec Vorel nejdříve vjel z neznámých důvodů do hlubokého sněhu mezi smrčky aby po padesáti metrech předvedl před obecenstvem ukázkový zadkopád. Když jsem si po sjezdu z pod Prezidentské myslel, že jsem jura, tak jsem již na rovince hodil zadní brzdu.
Na přehradní hrázi jsme byli rádi, že jsme na rovině, i když jsme zase trpěli obavami, aby nás vítr nesrazil z přehrady. Cesta kolem chaty Věčného mlčení byla zajímavější než obvykle a ani opakující se domazávání nemělo valného významu, takže jsme byli moc rádi, když jsme vylezli na Kristiánovské cestě, která byla sice ledovatá, ale upravená a hlavně s mírným sklonem. Navíc ještě padla mlha, vítr zesílil, takže jsme vůbec nevěděli, kam jedeme. Copak my bez brýlí a znalí cesty, ale Milena, Iva a Lenka musely spoléhat na naše slova a doufat, že je stopa povede. Zvládli to a přes Rozmezí, Čihadla, Žďárek a Krásnou Máří jsme dojeli na Hřebínek. Protože do odjezdu autobusu zbývalo dost času, navrhla jsem občerstvení v bufetu na Nové louce, posbírala objednávky a vyrazila. Bufet byl jen mírně zaplněn, bez fronty, bohužel těsně přede mnou došla polévka i točené pivo (už od Čihadel jsem se těšila), takže jsem se nakonec spokojila s lahváčem. Ostatním jsem nakoupila čaj, kávu a čekala. Dorazila Lenka a zeptala se, kde je Milena, která jela před ní. Už jsem se začínala bát, že se ztratila, ale ukázalo se, že nás hledala v restauraci. Sešli jsme se všichni, popili a patřičně zatuhlí jsme se dali na závěrečný kus cesty, která už nebyla ledovatá a celkem příjemně (tedy jak kdo) se po ní dalo jet.
V Bedřichově jsme se s Pražandami rozloučili a protože jsme k Evě směli až po páté, rozhodli jsme se prozkoumat část závodních tratí v okolí stadionu. Bylo to moc pěkné, tratě byly upravené, protože dopoledne se na nich jel nějaký "odborářský závod", takže jsme se pěkně svezli a určitě si to musíme příště zopakovat.
U Evy si Hynek pomocí lopaty vytvořil parkovací místo (20 minut jsem odhazoval sníh do okolí a ještě jej hrabal zpod uvízlého auta, zpotil jsem se více než na běžkách) a pak už nás čekalo přivítání s vůní pečeného koláče (skvěle zahnal sněhovoodklízecí hypoglykemii), polévkou a tousty. Za chvíli dorazila i Rudy, vystřídali jsme se v koupelně, slušně se oblékli, namalovali si pěkný obličej a vyrazili do Alšovic na Sokolský ples. Ještě před tím ovšem byla módní přehlídka, kdy jsem vybíral, která halenka nebo šaty jsou lepší, více sexy, co je nejvíc šik. Děvčátka se pak samozřejmě oblékla dle sebe, ale ta role modního vůdce harému se mi MÓÓÓC líbila
Sešli jsme se v Alšovicích všichni (Zlatka, Péťa, Jana, Zdeněk) dle plánu a zábava byla na úrovni. Hudba s dobrou zpěvačkou hrála od každého něco. Zdeněk zúročil, co se naučil v tanečních, Hynek provedl téměř všechna děvčata. Ale hlavně jsme se hromadně vyblbli v kroužku. Taneček jsme prokládali konzumací zvěřinových specialit, pivo bylo točené, takže ke spokojenosti nechybělo vůbec nic. Ples jsme opouštěli po poslední skladbě a příjemně unaveni jsme se ve 4:30 skulili do peřin.
Ráno si Rudy přivstala, protože slíbila dceři, že s nimi vyrazí na běžky (moc se jí chtělo) a my jsme se pomalu sbalili, provedli inspekci Zdeňkova budoáru (obrazová galerie, květiny, ukázka arachnologie), vyzvedli Janu a vrátili se do téměř jarní Bolky.
