Do Valtic jsme dorazili ve čtvrtek večer a ačkoliv padaly nápady o zakoupení vína či burčáku a uspořádání mejdanu, nakonec k tomu nedošlo, Hynek s Dušanem strávili večer opravou Mariina kola a my děvčata jsme si povídaly a plánovaly trasu.
V pátek ráno jsme zahájili putování návštěvou staveb Lednicko - Valtického areálu a znovu obdivovali Randezvous, Huberta,
3 Grácie, Apollonův chrám a v
pohodě dojeli do Lednice. Do parku jsme vnikli cestou, kde nebylo žádné
upozornění o zákazu vjezdu cyklistů, takže ani Lenka nemohla mít výčitky
svědomí, vyhnuli se nejfrekventovanějšímu okolí zámku a zamířili k Janohradu a
poté k minaretu. Po výstupu na rozhlednu ( výhledy nic moc) jsme dojeli k
výstavě akvarijních ryb od jezera Malavi. A to jsme si užili, nádherné ryby
různých velikostí, tvarů, barev.Teprve v odpoledních hodinách jsme opustili Lednici a myšlenky měli jediné - dojet do Pavlova, najít sklípek s burčákem a začít naplňovat hlavní poslání našeho putování. Zadařilo se. V Pavlově jsme dostali lahodný burčák přímo ze sudu, o kousek dál bylo sezení, Lenka vytáhla skleničky, sýr, klobásu, seděli jsme ve stínu, o kousek dál dozrávaly hrozny, prostě moravská idyla.
A už bylo potřeba naplánovat večer. Rozhodování bylo snadné: koupíme burčák, sýr a posedíme na intru. Cestou z Pavlova se zastavíme na kafe a zmrzlinu v Mikulově. Zde právě probíhalo Pálavské vinobraní, takže haldy lidí a žádné venkovní cukrárenské posezení. Zmrzlinu jsme slízali na lavičce, Hynek si koupil i kafe. Lenka měla pocit, že třeba ve Valticích burčák nebude a co si počneme, takže nakonec koupila ještě láhev v Mikulově. Protože fšak v burčáku neustále probíhá kvasný proces, vyvíjí se oxid uhličitý a jeho tlak by mohl láhev roztrhnout, bylo potřeba pravidelně láhev otvírat, plyn upouštět a provádět kontrolu kvašení. Řeknu to na rovinu, ve Valticích byla láhev prázdná. Naštěstí i ve Valticích burčák byl, sice ne tak dobrý, ještě nějakou tu hodinku potřeboval, ale my už jsme měli dost, takže posezení bylo jen krátké.
Trasu na sobotu jsme zvolili jen krátkou a po Rakousku. Zastavili jsme na Rajsně a přejeli do Rakouska. Rakouské cyklostezky jsou asfaltové polní cesty a jezdí na nich pouze Češi. Potkali jsme jich několik, hlavně asi čtyři družstva ve stejnobarevných tričkách (modré, bílé, zelené, žluté). Prý nějaká podniková akce.
Tentokrát byla s defektem řada na Ivě. Prázdné zadní kolo zničehonic, takže neplánovaná zastávka v rakouské vsi pod lískou. Hynek a Dušan, coby zkušení opraváři, Iva se snažila něco přiučit a my ostatní jsme sbírali a louskali oříšky. Po opravě už nám nic nebránilo dobýt Falkenstein, toho času uzavřenou hradní zříceninu. Zde jsme se dali do řeči s dalšími českými cyklisty a dozvěděli se, že kolem Valtic vede naučná vinařská stezka na jejímž jednom zastavení jsou ukázkové vinice s mnoha odrůdami vín a ochutnávkou hroznů. To byla voda na náš mlýn, rychle zpátky na Moravu. Marie s Lenkou se ani nezdržovali návštěvou Mikulova a rovnou do Valtic na hrozny. Zbytek výpravy ještě zakoupil burčák na zpáteční cestu, přesto jsme ochutnávku hroznů také stihli. Dokonce s mírným konfliktem s hlídačem. Na rozdíl od nás se domníval, že hrozny se mají testovat pouze opticky.
Po časné večeři ve Valticích a zakoupení vína jsme odjeli do Čejkovic, kde už nás čekal Pepa s Hankou, další dežaváci. Příjemný večer a další burčák. Po vydatné snídani jsme se vydali na poslední moravskou vyjížďku. Krajina kolem Čejkovic je na rozdíl od valtické roviny mírně zvlněná, ale také plná vinic, sklípků .... Ve Vrbici mají krásný kostel postavený ve 20. století s vraty s obtisknutými dlaněmi. Kousek dál památník osvobození z roku 1945 a hned vedle travnatý plácek s komínky. Hádejte, kam ty komínky vedou! A zde došlo k největší události celého víkendu. Zastavil vedle nás chlap s malým traktůrkem s valníkem, na kterém měl basy s lahvemi a řekl: "Vemte si aspoň dvě". Nechápala jsem o čem hovoří, ale Hanka zkušeným pohybem sáhla a vytáhla láhev červeného a láhev bílého. Sotva jsme stačili poděkovat a chlap byl pryč. Sedli jsme si na trávník, láhve kolovaly, sluníčko svítilo .... No zkrátím to, dojeli jsme ještě do Velkých Pavlovic na oběd a pak zpátky do Čejkovic, naložili kola, rozloučili se s Pepou a Hankou a sbohem, či spíše za rok opět ve Valticích nashledanou.